Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3427/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3427.2020.1
Dotčené předpisy

§ 2991 o. z.

§ 2995 o. z.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3427/2020-521

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Cashdirect, a. s., IČO 28971086, se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, zastoupená Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, proti žalované P. M., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o zaplacení 1 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 79/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. června 2020, č. j. 8 Co 47/2020-487, č. j. 8 Co 48/2020-487, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 214 Kč k rukám advokátky Mgr. Ludmily Kutějové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 11. 2019, č. j. 7 C 79/2017-442, a usnesení téhož soudu ze dne 12. 12. 2019, č. j. 7 C 79/2017-452, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 200 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu dovolání. Měla za to, že odvolací soud svým rozhodnutím nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1373/2000, sp. zn. 21 Cdo 333/2009, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, sp. zn. 22 Cdo 4397/2007 a sp. zn. 30 Cdo 1277/2013. Konkrétně kladla otázky: 1) zda mezi zapůjčitelem a vydlužitelem vznikne platně smlouva o zápůjčce tehdy, jestliže zapůjčitel přenechá (poukáže) vydlužiteli peněžní prostředky (předmět zápůjčky) na bankovní účet, jehož majitelem je třetí osoba, aniž takovýto způsob přenechání (poukázání) peněz byl mezi zapůjčitelem a vydlužitelem ujednán, a 2) zda žalovaný v řízení o vydání bezdůvodného obohacení unese své břemeno tvrzení, jestliže skutkově nevylíčí právní důvod, pro který byly sporné peněžní prostředky poukázány na jeho bankovní účet.

Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Klade-li ovšem žalobkyně otázku, zda mezi zapůjčitelem a vydlužitelem vznikne platně smlouva o zápůjčce tehdy, jestliže zapůjčitel poukáže vydlužiteli peněžní prostředky na bankovní účet, jehož majitelem je třetí osoba, aniž takovýto způsob přenechání peněz byl mezi zapůjčitelem a vydlužitelem ujednán, vychází při své kritice napadeného rozsudku zjevně z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Ten totiž (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě provedeného dokazování uzavřel, že mezi žalobkyní, coby zapůjčitelem částky 1 200 000 Kč, a D. S., jakožto vydlužitelem dané částky, bylo dojednáno, že peníze pro vydlužitele budou poukázány právě na bankovní účet, jehož majitelkou je žalovaná, sloužící tak pro danou smluvní transakci coby platební místo (a nikoliv snad, že by na daný účet byly peněžní prostředky poukázány omylem či v rozporu s vůlí smluvců). Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím nastolené otázky tudíž na přípustnost dovolání zjevně usuzovat nelze.

Skutkové závěry soudů nižšího stupně nadto nejsou ani nikterak nepřiměřené provedenému dokazování, jestliže bylo akcentováno tvrzení Z. Š., bývalého člena statutárního orgánu žalobkyně, že peněžní prostředky byly poukázány jako zápůjčka na bankovní účet vygenerovaný v systémech žalujícího peněžního ústavu k osobě vydlužitele D. S., jakož i výpověď svědka D. S., korespondující skutkové verzi žalované, dle níž předmětný bankovní účet, jehož majitelkou je žalovaná, byl svědkem užíván coby platební místo jeho smluvních transakcí.

Závěry odvolacího soudu se pak neprotiví té ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu, představující sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016).

Ostatně ani nevědomost plnitele o majiteli bankovního účtu neimplikuje bez dalšího vznik bezdůvodného obohacení na straně majitele účtu, šlo-li o plnění na závazek (k tomu srovnej např. rozsudek ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že poukázal-li dlužník dlužnou peněžitou částku věřiteli nevědomě na účet třetí osoby na základě pokynu věřitele, došlo k zániku závazku dlužníka vůči věřiteli splněním dluhu, nikoliv k bezdůvodnému obohacení třetí osoby, obdobně též rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4264/2009, v němž se uzavírá, že splní-li dlužník svůj závazek podle věřitelových pokynů, nelze následně takto vzniklou volní autonomii neproporcionálně narušovat soudní cestou, ačkoliv podle hmotného práva stricto sensu k uzavření dohody ohledně platebních podmínek mezi účastníky nedošlo, či usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, v němž Nejvyšší soud považoval pro závěr o pasivní věcné legitimaci za nerozhodnou skutečnost, že žalující strana nevěděla o tom, že bankovní účet, na nějž bylo plněno, patřil třetí osobě).

Rozsudek odvolacího soudu pak zjevně nezávisí ani na žalobkyní kladené otázce unesení břemene tvrzení či důkazního břemene, jestliže tento nerozhodoval na základě úvah o neunesení těchto břemen, nýbrž na podkladě objasněného skutkového stavu věci. Provedeným dokazováním prokázané rozhodné skutkové okolnosti (poukázané peněžní prostředky představují zápůjčku poskytnutou žalobkyní třetí osobě – D. S. – na bankovní účet žalované, coby platební místo) přitom korespondují skutkové verzi žalované, dle níž byl bankovní účet, jehož je majitelkou, užit na základě ujednání mezi žalobkyní a D. S. toliko jako platební místo, na něž mu byly poukázány peněžní prostředky. Odvolací soud tudíž svými závěry, vzdor mínění dovolatelky, zásadu projednací, ovládající občanské soudní řízení sporné, nikterak neporušil (vycházel při zjišťování skutkového stavu věci z tvrzení účastníků řízení a jejich důkazních návrhů – § 120 o. s. ř.).

Vytýká-li dovolatelka konečně nedostatečné a nepřezkoumatelné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu či neprovedení jí označených důkazů, vystihuje tím případy vad řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).

Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu navíc nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byla schopna zformulovat dovolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Odvolací soud ostatně v odůvodnění svého rozsudku řádně vysvětlil, z jakých důkazů čerpal své skutkové závěry, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jak věc posoudil po právní stránce (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Soudy v občanském soudním řízení sporném pak nejsou povinny provést veškeré účastníkem řízení navrhované důkazy; ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhodují o tom, které z navrhovaných důkazů provedou a které (zpravidla se zřetelem k hypotézám aplikovaných hmotněprávních norem) nikoliv.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalované náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení v částce 13 100 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 2 814 Kč, celkem tedy 16 214 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 12. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru