Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3410/2019Usnesení NS ze dne 24.02.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3410.2019.1
Dotčené předpisy

§ 454 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1539/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3410/2019-640

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) K. L., narozeného XY, bytem XY, a b) O. P., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalované AIRMEDIA a.s., identifikační číslo osoby 291 84 037, se sídlem v Praze 10, Korytná 1538/4, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o zaplacení částky 300 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 102/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 58 Co 150/2019-603, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni rovným dílem zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 47.964,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Hoňka, advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 1. 2019, č. j. 19 C 102/2012-552) potvrzen ve výrocích pod body I a II, jimiž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované zaplatit každému z žalobců částku 150 000 EUR s příslušenstvím; změněn byl rozsudek toliko ve výroku (pod bodem III) o nákladech řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Stejně tak jako soud prvního stupně ani odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobců o vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného (posuzovaného zde podle § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), uzavíraje, že žalobci neprokázali skutečnosti o naplnění předpokladů vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení žalované, jde-li o okolnosti týkající se toho, zda mezi třetí osobou (žalobci) a veřitelem (GS, Energy s.r.o.) bylo zřejmé, že třetí osoba plní za dlužníka (za již zaniklou společnost M.CZ real, s.r.o., za jejíž závazky má ze zákona ručit žalovaná).

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci (dále též jako „dovolatelé“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za kolidující s ustálenou rozhodovací praxí považují řešení otázky, může-li vzniknout bezdůvodné obohacení plněním za jiného toliko tehdy, bylo-li věřiteli a třetí osobě již v době plnění zřejmé, že jde o plnění třetí osoby za dlužníka. Jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou kladou otázku, „zdali dojde k bezdůvodnému obohacení plněním za jiného tehdy, jestliže třetí osoba, která poskytla věřiteli plnění bez toho, že by k tomu byla povinna, následně vůči věřiteli určí (identifikuje) jako účel provedené platby splnění dlužníkova dluhu, kterýžto věřitel akceptuje a plnění použije na splnění dluhu“. Přitom odvolacímu soudu vytýkají způsob hodnocení důkazů, jsouce přesvědčeni, že již v okamžiku plnění bylo zřejmé (a prokázané), že jde o plnění za jiného (M.CZ real, s.r.o.); namítají, že zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, že učiněné závěry jsou nepřezkoumatelné a jsou projevem svévole a přepjatého formalismu, čímž v rozhodnutí spatřují i porušení svých ústavně zaručených práv.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl, neboť není přípustné (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jde o bezdůvodné obohacení plněním za jiného (§ 454 obč. zák.) v situacích, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění u toho, za něhož bylo plněno, a naopak neexistuje taková povinnost na straně toho, kdo za něj jeho povinnost splnil. Ten, kdo plnil za jiného, má právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, nikoli od toho, komu plnil. Nezbytné předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., které musí být kumulativně splněny, jsou tedy následující: a/ oprávněný (postižený subjekt) poskytl třetí osobě plnění, které má majetkovou hodnotu (např. zaplatil peníze), namísto povinného, b/ oprávněný nebyl povinen plnit (na jeho straně neexistovala právní povinnost k takovému plnění), c/ právní povinnost poskytnout toto plnění měl povinný (ten, kdo získal bezdůvodné obohacení) a d/ mezi tím, kdo plnil (oprávněný), a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že bylo plněno za jiného (tj. za povinného – dlužníka), jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl – § 559 obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 858, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2081/2019). Bezdůvodné obohacení v tomto případě spočívá v tom, že se majetkový stav povinného nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl za něj splněn; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 1289).

Již v rozsudku ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, Nejvyšší soud uvedl, že předpokladem aplikace ustanovení § 454 obč. zák. je především to, že ten, kdo plnil za jiného to, co měl po právu plnit sám, plnil povinnost jiného vědomě, tj. že mezi osobou, která plnění poskytovala a osobou oprávněnou k přijetí plnění bylo zřejmé, že je plněn určitý závazek jiné (povinné) osoby, nikoliv závazek osoby poskytující plnění ve vztahu k osobě přijímající plnění (tj. osoby oprávněné ve vztahu k osobě jiné – povinné). V rozsudku ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4513/2008, pak Nejvyšší soud vyložil, že určující pro to, zda jde o bezdůvodné obohacení plněním za jiného podle § 454 obč. zák., je to, zda ten, kdo plnil, měl vůli plnit za osobu povinnou to, co měla po právu plnit sama (srov. přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2081/2019). Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že pro závěr o tom, zda byl splněn předpoklad pro vznik bezdůvodného obohacení plněním za jiného podle § 454 obč. zák. tkvící v tom, zda mezi tím, kdo plnil (oprávněným), a tím, komu bylo plněno (třetí osoba), bylo zřejmé, že bylo plněno za jiného (tj. za povinného – dlužníka), je určující, jestli zde je (existuje) vědomost toho, kdo plnil, o tom, že plní za jiného, a jeho vůle splnit závazek za jiného, a zda tato vůle nalezne odraz v tom, že ten, komu bylo plněno, toto plnění příjme ke splnění dluhu toho, za nějž bylo plněno, a tento dluh v důsledku tohoto plnění (resp. do jeho výše) zanikne.

Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (včetně té, na niž odkazují dovolatelé) týkající se relevantní problematiky předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného (§ 454 obč. zák.) se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil, uzavřel-li, že ke vzniku závazku z bezdůvodného obohacení mezi stranami nedošlo, jestliže nebyl naplněn ten předpoklad, že mezi osobami poskytujícími plnění (žalobci) a tím, komu bylo plněno (GS, Energy s.r.o.), nebylo zřejmé, že bylo plněno za jiného (za společnost M.CZ real, s.r.o., jako dlužníka), kdy z odvolacím soudem v tomto směru učiněných skutkových zjištění lze zmínit nejenom konkluze o chybějící vědomosti věřitele o původu a důvodu obdržené platby, nýbrž i ten závěr (skutkový), že provedené důkazy neprokazují ba ani to, že sami žalobci projevili vůli poukazovaným plněním splnit za dlužníka jeho dluh vůči označené obchodní společnosti (k tomu srov. nejenom akcentovaná zjištění o výši platby a její sporné identifikaci nekorespondující platební povinnosti dlužníka, nýbrž i další skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo, včetně toho, co o důvodu platby původně uváděli sami žalobci v tomto řízení, označujíce původně platbu jako „půjčku poskytnutou dlužníku“). Až dodatečně vytvořená konstrukce s cílem dosáhnout inkasa peněžitého obnosu právě na žalované chybějící předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného nenahrazuje.

Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani kritika skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud při právním posouzení věci (napadají-li dovolatelé ten závěr, že mezi třetí osobou a věřitelem nebylo zřejmé, že jde o plnění za dlužníka). Přezkumná činnost dovolacího soudu totiž směřuje toliko k prověření právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), aniž by při něm byl Nejvyšší soud oprávněn zasahovat do konkluzí ohledně skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení. Polemika dovolatelů se skutkovými zjištěními odvolacího soudu je tudíž v dovolacím řízení bezcenná, neboť skutkovými závěry soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž ke zpochybnění skutkových zjištění nemá dovolatel s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky vystihující vady řízení, bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, jež byla by odvolacím soudem řešena napadeným rozhodnutím; k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Výtky dovolatelů stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nejsou však ani korektní (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, proč bylo právě takto rozhodnuto, přičemž ani vytýkané dílčí nedostatky (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) evidentně nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelů.

Přitakat ovšem nelze ani těm výtkám, že se odvolací soud dopustil svévolného hodnocení důkazů, jež trpí libovůlí (kdy dovolatelé současně namítají, že odvolacím soudem učiněná zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Dovolatelé na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů toliko předkládají jinou verzi skutkového stavu nekorespondující té, již učinil odvolací soud a z níž následně vyšel i při právním posouzení věci. Přitakat tudíž nelze ani těm námitkám dovolatelů, že postupem soudu byla porušena jejich ústavně zaručená práva a svobody, jestliže ani jimi nastolená skutková otázka nemá průmět do jejich základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Na naposled uvedeném závěru nemohou nic změnit ani odkazy dovolatelů na další judikaturu dovolacího i Ústavního soudu (citované zejména v bodu 2.2.3 dovolání), s níž napadené rozhodnutí ani postup odvolacího soudu předcházející jeho vydání v rozporu není. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom není v kolizi ani se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 2 Afs 73/2011, na něž žalobci v dané souvislosti současně odkazují.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádějí-li dovolatelé, že rozsudek napadají „v celém rozsahu“) je pak přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněno ustanoveními § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobců bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 39.640 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], vypočtená z tarifní hodnoty představované výší peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby (vyjádření k dovolání, ze dne 26. 9. 2019) v částce 7.755.000 Kč (při směnném kurzu CZK k EUR k 26. 9. 2019 v poměru 25,85 Kč/EUR), spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 8.324,40 Kč, tj. celkem 47.964,40 Kč.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 2. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru