Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3391/2016Rozsudek NS ze dne 01.06.2017

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3391.2016.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 458 odst. 1 obč. zák.

předpisu č. 131/2000 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3391/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně A. T., P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o 304.580 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 128 EC 3/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016, č. j. 25 Co 452/2015-312, takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2015, č. j. 128 EC 3/2009-281, ve výrocích I., III., IV. i V. a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016, č. j. 25 Co 452/2015-312, se zrušují a věc se vrací v naznačeném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 1. 2012, č. j. 128 EC 3/2009-58, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil částku 586.726,66 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud přitakal tvrzení žalobkyně, jež se uvedené částky domáhala z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného užíváním pozemku spoluvlastněného žalobkyní v období od 21. 1. 2007 do 21. 1. 2009. Vzal za zjištěné, že žalobkyni byl rozhodnutím pozemkového úřadu vydán pozemek (respektive jeho ideální díl ve výši 4/6 pozemku) p. č. 2014/278 v k. ú. Ch., jenž je využíván veřejností jako park. Souhlas s užíváním pozemku žalobkyní nebyl dán a užívací vztahy mezi žalovaným a žalobkyní nebyly žádným způsobem upraveny, pročež žalobkyni vzniklo právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení nabytého žalovaným plněním bez právního důvodu dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť žalobkyně není povinna bezplatně strpět omezení svého vlastnického práva užíváním pozemku jako veřejného prostranství. Výši bezdůvodného obohacení pak soud stanovil s přihlédnutím k výši spoluvlastnického podílu žalobkyně dle cenového předpisu, neboť v rozhodném období byla výše nájemného za pozemky užívané k nekomerčním účelům regulovaná cenovými výměry Ministerstva financí. Za nepřípadnou měl krom jiného výtku ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaného. Městské části nemají vlastní majetek a ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, vyplývá, že pouze spravují majetek žalovaného. Jelikož část Centrálního parku umístěnou na pozemku žalobkyně nevlastní městská část, nýbrž žalovaný, nelze dovozovat nedostatek pasivní věcné legitimace na jeho straně (soud v tomto odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2542/2009). S ohledem na předestřenou argumentaci tedy bylo žalobě jako důvodné vyhověno.

Uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2012, č. j. 25 Co 250/2012-88, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1064/2005 rovněž přitakal závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, neboť absence úpravy obecného užívání veřejného prostranství v občanskoprávní rovině si žádá, aby byla žalobkyni poskytnuta náhrada za užívání dotčeného pozemku. Za správný je tedy možné mít závěr soudu prvního stupně, že se užíváním pozemku jako veřejného prostranství obohacuje obec na úkor vlastníka pozemku, pročež odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

K dovolání žalovaného přezkoumal zmíněná rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, č. j. 28 Cdo 3684/2013-126, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil úsudku soudů nižších stupňů stran vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně jakožto majitelky pozemku, jenž je užíván pro potřeby všech jako veřejné prostranství, avšak neztotožnil se s jejich závěry ohledně pasivní věcné legitimace žalovaného ve sporu. Zdůraznil, že je zapotřebí přihlédnout ke specifikům samosprávného uspořádání hlavního města Prahy (viz zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze), pročež, nebylo-li ozřejměno, z jakého důvodu je za dané situace považován právě žalovaný (a nikoliv městská část) za subjekt, jenž pomocí sporného pozemku plní zákonem uložené povinnosti a uspokojuje potřeby svých občanů, jež by jinak musel naplňovat jiným způsobem, nemůže jeho rozhodnutí obstát jako správné. Dále vyjádřil názor, že z počínání žalobkyně, jež neusilovala o jinou formu uspokojení svého restitučního nároku, nelze bez dalšího usuzovat na její souhlas s bezplatným užíváním pozemku. Rovněž povinoval soudy vypořádat se s námitkami zpochybňujícími vhodnost stanovení výše bezdůvodného obohacení cenovým předpisem s ohledem na nižší lukrativnost nemovitosti, neboť výše regulovaného nájemného dle výměru Ministerstva financí není zcela fixní a neovlivnitelná stavem a polohou konkrétního pozemku, jelikož představuje toliko horní hranici dosažitelného nájemného.

Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 1. 10. 2015, č. j. 128 EC 3/2009-281, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 304.580 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 282.146,66 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky III. – V.). Soud prvního stupně opětovně vyslovil názor, že se žalovanému v rozhodném období dostalo bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. Závěr o pasivní věcné legitimaci žalovaného odůvodnil tím, že tento užívá celý pozemek, nikoliv jen 2/6 jeho plochy, o nichž uzavřel s menšinovými spoluvlastníky nájemní smlouvy. V rámci delimitace stavby Centrálního parku došlo na straně žalovaného mimo jiné k převzetí závazků z právních vztahů vzniklých užíváním plochy nad rámec jeho oprávnění, tedy i z bezdůvodného obohacení. Za nelogickou označil situaci, užíval-li by žalovaný celý pozemek, z toho 2/6 jeho plochy na základě nájemních smluv, avšak náhrady za bezesmluvní užívání zbylých 4/6 by se žalobkyně měla domáhat po městské části Praha 11. Odmítl argumentaci žalovaného rozporující existenci bezdůvodného obohacení poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, s tím, že v jeho části označené „obiter dictum“ nejsou vyjádřena nosná pravidla, o něž se výrok daného rozhodnutí opíral. Výši bezdůvodného obohacení stanovil na základě znaleckého posudku zohledňujícího specifika pozemku částkou 304.580 Kč.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 25 Co 452/2015-312, ve výrocích I., III., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právními závěry. Shodně posoudil otázku pasivní věcné legitimace žalovaného, zakládaje svůj úsudek na skutečnosti, že žalovaný jako stavebník a investor převzal na základě delimitačního protokolu ze dne 7. 9. 2006 veškerá práva a povinnosti související se stavbou – ukončení Centrálního parku. Využíval-li žalovaný předmětný pozemek jako součást Centrálního parku, neshledal důvod ze souhrnu práv a povinností k němu se vztahujících vyloučit právě povinnost vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. Svou úvahu pak uzavřel konstatováním, že v daném případě nešlo o plnění veřejné funkce městské části ve vztahu k péči o pozemek představující veřejnou zeleň, neboť všechny tyto povinnosti převzal žalovaný. Nadto závěru, že je pozemek užíván pro potřeby obyvatel městské části Praha 11, nesvědčí rozsah a účel využití parku, jenž je přístupný všem. Obdobně jako obvodní soud odmítl argumentaci žalovaného nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. II. ÚS 536/14 a stejně tak se ztotožnil s jeho názorem týkajícím se výše bezdůvodného obohacení, přičemž námitku žalovaného stran nezohlednění prostředků vynaložených na údržbu parku městskou částí odvolací soud odmítl jako nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Posledně uvedené rozhodnutí napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i v potřebě judikaturou již vyřešenou otázku vzniku bezdůvodného obohacení ve skutkově obdobných případech posoudit jinak. V této souvislosti poukazuje opakovaně na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, shodně jako na něj navazující nález ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a předkládá dovolacímu soudu náhled, dle něhož by podobné situace, v nichž se vlastník pozemku představujícího veřejné prostranství a získaného podle zákona o půdě domáhá vydání bezdůvodného obohacení, měly být řešeny vzhledem k vědomosti restituentů o konkrétním způsobu užívání pozemku tak, že za daných okolností bezdůvodné obohacení nevzniká. Odchylně od ustálené judikatury pak dle něj byla posouzena otázka jeho pasivní věcné legitimace, která by v intencích konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu, na něž odkazuje, měla svědčit městské části Praha 11, na jejímž území se park nachází a která jej udržovala, a zajišťovala tak veřejnou funkci uspokojování potřeb svých obyvatel. Na splnění řečeného aspektu ve vztahu k žalovanému nelze usuzovat ani z faktu, že má v úmyslu uskutečnit projekt revitalizace dotčeného parku, jež ovšem nebyla prozatím započata. Rovněž v rozporu s konstantní judikaturou posoudil odvolací soud včasnost (respektive opožděnost) uplatnění námitky nutných nákladů vynaložených na údržbu parku. Vzhledem k vylíčenému navrhuje žalovaný zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež se ztotožnila s právním posouzením věci soudy nižších stupňů a nadto pouze poukázala na kontraktační snahy obou účastníků, jež by měly vést k prodeji pozemku žalovanému.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Na dovolání lze pohlížet jako na přípustné ve smyslu citovaného ustanovení.

Soudům nižších stupňů je možné přisvědčit v závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně, jejíž pozemek je využíván pro potřeby všech jako veřejné prostranství. Dovolatelova argumentace byla v tomto směru Nejvyšším soudem vypořádána již v jeho předchozím rozsudku v téže věci (sp. zn. 28 Cdo 3684/2013), na nějž lze pro stručnost odkázat, neboť v něm byly žalovanému zpřístupněny důvody rozhodnutí, jakož i odkazy na příslušnou judikaturu. K nově doplněné argumentaci dovolatele dílčími závěry vyslovenými Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, je pak vhodné poukázat na jejich reflexi v judikatuře dovolacího soudu (srov. kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, či ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, a jeho usnesení ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015), jíž bylo konstatováno, že žalovaným akcentovaná pasáž označená jako obiter dictum nepatří k nosným důvodům rozhodnutí, přičemž není možné ani uzavřít, že by řečenými nálezy Ústavní soud sledoval revizi, či popření své předchozí judikatury, což ostatně potvrdil i v dovolatelem citovaném usnesení ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1208/15 (konkrétně srovnej bod 13 tohoto rozhodnutí). Úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení nemůže zvrátit ani způsob, jímž žalobkyně vlastnictví k předmětnému pozemku nabyla, z něhož dovolatel usuzuje na souhlas s jeho bezplatným užíváním. I na námitky orientované naznačeným směrem Nejvyšší soud reagoval v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, na nějž proto opakovaně odkazuje. Vzhledem k uvedenému dovolací soud ani v dané věci neshledal důvod, pro nějž by bylo nutné judikaturou již vyřešenou otázku vzniku bezdůvodného obohacení posuzovat jinak.

Dovolání lze ovšem považovat za přípustné, brojí-li proti závěru o pasivní věcné legitimaci žalovaného, k němuž soudy dospěly v rozporu s rozhodovací praxí soudu Nejvyššího. Ta se ustálila v názoru, že povinnost k poskytnutí náhrady podle § 458 odst. 1 obč. zák. vlastníku pozemku, jenž je užíván jako veřejné prostranství, se zásadně upíná k obci, ovšem v případě hlavního města Prahy je zapotřebí zohlednit specifika jejího samosprávného uspořádání ve smyslu zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, či ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013). Na základě toho je k vydání takto získaného bezdůvodného obohacení zpravidla příslušná městská část obhospodařující pozemek užívaný jako veřejná zeleň, jež prostřednictvím něj plní svou zákonnou povinnost pečovat o všestranný rozvoj svého území, jakož i saturování potřeb svých obyvatel. Uvedené zde bylo připomenuto již v odůvodnění předcházejícího kasačního rozhodnutí, nicméně i přesto soudy nižších stupňů pasivně věcně legitimovaným shledaly dovolatele. Odůvodnil-li pak městský soud řečený závěr tím, že žalovaný převzal veškerá práva a povinnosti jako stavebník a investor v souvislosti se stavbou „ukončení Centrálního parku“, mezi něž počítá i závazky z případného bezdůvodného obohacení, opomenul, že okolnost, jaký subjekt zajišťuje výstavbu určitého areálu (zde uskutečňuje revitalizaci parku), ještě sama o sobě nedeterminuje okruh osob, k zajištění jejichž potřeb je daný projekt realizován (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013). V právě citovaném judikátu, jenž se týkal sporu mezi týmiž účastníky vyplývajícího z užívání identické nemovitosti v odlišném časovém období (a od nějž se tedy v duchu zásady předvídatelnosti soudního rozhodování nelze bez přesvědčivého zdůvodnění odchýlit), přitom dovolací soud zdůraznil, že ani tvrzené převzetí závazků založených smlouvami o nájmu pozemků, na nichž je situován sporný park, by nepostačovalo k učinění závěru o přesunu povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení získaného obecným užíváním pozemku ve spoluvlastnictví žalobkyně na žalovaného. Pakliže by soudy měly za to, že zde byl učiněn právní úkon, jímž došlo k převzetí závazku (v občanskoprávním smyslu) z bezdůvodného obohacení získaného na úkor žalobkyně v rozhodném období, musely by takovýto akt náležitě identifikovat, respektive časově situovat (mělo-li by dané převzetí být obsaženo v protokolu č. 7/2006 ze dne 7. 9. 2006, bylo by nutné věnovat pozornost otázce, zda se jednalo o úkon časově předcházející období, v němž byl získán majetkový prospěch řešený v aktuální kauze).

Ze skutečnosti, že žalovaný financuje či jinak zajišťuje obnovu parku, přitom nelze bezprostředně dovozovat, že se zavázal i k náhradě za bezdůvodné obohacení vzniknuvší užíváním příslušného dílu ve vlastnictví žalobkyně jako veřejného prostranství neomezeným okruhem osob. Třebaže je pochopitelná snaha žalovaného být na znovuoživení parku zainteresován a finančně či jinak je podpořit, nevyvrací tato ještě fakt, že je zmíněná činnost primárně úkolem příslušné městské části. Byla-li v dotčeném období předmětná nemovitost využívána k rekreaci obyvatel jako veřejná zeleň – park (navzdory soudy používané a poněkud zavádějící formulaci o užívání pozemku žalovaným pro realizaci stavby – ukončení Centrálního parku nebylo v řízení nikterak zpochybněno, že sporné využití předmětného pozemku v letech 2007 až 2009 mělo povahu jeho obecného užívání neohraničenou veřejností, nikoli kupříkladu stavební činností směřující k realizaci investičního projektu), tíží povinnost k vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezesmluvním užívání odpovídajícího dílu nemovitosti zpravidla příslušnou městskou část, na jejímž území se tento nachází (srovnej opět shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména pak rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4250/2014). Pokud jde o úvahu, dle níž Centrální park svým významem částečně přesahuje hranice městské části, z čehož by měla plynout pasivní věcná legitimace žalovaného, sluší se podotknout, že tuto kvalitu by zajisté bylo možné přiřknout i řadě jiných veřejně přístupných prostranství, čímž však není nikterak negována skutečnost, že se v zásadě jedná o urbánní prvky, jež ze své povahy slouží v první řadě svému bezprostřednímu okolí. Nejvyšší soud tak nepokládá za přesvědčivě vytěsněný úsudek, podle něhož zmiňovaný park vykazuje nejužší vazbu s potřebami obyvatel městské části, již je tudíž přiléhavé pokládat za subjekt povinný z hlediska projednávaného nároku na vydání nabytého majetkového prospěchu. Závěr odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalovaného tak nelze mít pro nesoulad se zmíněnou judikaturou za správný.

Vzhledem k vylíčenému pochybení soudů v posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného se v dané situaci jeví nadbytečným, aby se Nejvyšší soud věnoval další v dovolání nastíněné otázce týkající se hodnocení včasnosti uplatnění námitky nutných nákladů vynaložených městskou částí v souvislosti s údržbou parku.

Jelikož bylo dovolání žalovaným podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud, neshledav splněnými podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř., přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení. Jelikož důvody, pro něž byl zrušen, platí rovněž pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčené části i toto rozhodnutí a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.), v němž je soud podle § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 6. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru