Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3340/2018Usnesení NS ze dne 17.09.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3340.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 7 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3340/2018-92

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: Vojenské lesy a statky ČR, s. p., se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, identifikační číslo osoby: 00000205, zastoupen JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 376/11, za účasti: Arcibiskupství olomoucké, se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, identifikační číslo osoby: 00445151, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 23/2016, o dovolání účastníka řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. května 2018, č. j. 5 Co 5/2018-70, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Účastník řízení je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Filipa Horáka, advokáta se sídlem v Brně, Radnická 376/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání účastníka řízení výrokem I. rozsudku ze dne 10. 5. 2018, č. j. 5 Co 5/2018-70, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2017, č. j. 24 C 23/2016-49, kterým bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu XY, ze dne 18. 1. 2016, č. j. SPU 6547100/2015, a účastníkovi řízení nevydány pozemky parc. č.. XY, všechny v katastrálním území XY – dále „předmětné pozemky“ (výroky I. a II.), a dále účastníkovi řízení uložena povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 29.922,50 Kč (výrok III.). Odvolací soud uložil účastníkovi řízení povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 9.396,- Kč (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník řízení dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) vymezuje odklonem odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva [(historické) funkční souvislosti lesních pozemků ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“)], odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 (tento rozsudek, jakož i dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dále od usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 3702/17 (toto usnesení, jakož i dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), a od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjadřující se k uplatnění zásady ex favore restitutionis (nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13), popřípadě má za to, že by vymezená právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání označil rozsudky soudů obou stupňů za správné a přijaté řešení právní otázky dovoláním vymezené za konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Připomíná, že zásada ex favore restitutionis formulovaná judikaturou Ústavního soudu nemůže narážet na autonomně vyjádřenou politickou vůli zákonodárné moci, jež byla vtělena do zákona č. 428/2012 Sb. Ten přitom nesměřuje k odčinění všech majetkových křivd spáchaných na církvích a náboženských společnostech, ale pouze k určitému zmírnění jen některých z nich. Navrhl, aby dovolací soud dovolání účastníka řízení jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. 5. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastníka řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání účastníka řízení není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem vymezené právní otázky naplnění předpokladů pro vydání nemovité věci oprávněné osobě povinnou osobou podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, neodchýlil, přičemž Nejvyšší soud současně neshledal přesvědčivé důvody (z dovolání se ostatně ani nepodávají), pro které by tato otázka měla být posouzena jinak.

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může aiv minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se nejednalo o souvislost funkční, ale spotřební. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „R 151/2018“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017].

S ohledem na právě uvedené připomenutí stále relevantních závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze za funkční souvislost nemovitých věcí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. považovat v poměrech projednávané věci prostorovou blízkost předmětných pozemků, popřípadě některého z nich (účastník řízení takový parametr označuje u pozemku parc. č. XY), s pozemky, které již byly oprávněné osobě jinou povinnou osobou vydány (účastník řízení výslovně zmiňuje pozemek parc. č. XY, na nějž, kromě pozemku parc. č. XY, navazují všechny ostatní předmětné pozemky). I sousední pozemky mohou být z hospodářského hlediska zcela samostatné předměty, což platí i o pozemcích nacházejících se v rámci jednoho lesa jako územně ohraničené vegetační formace. Funkční souvislost pozemků nemusí ani vyplývat z toho, že je v minulosti vlastnil jeden vlastník, který na nich hospodařil a výnosy z nich používal ke společnému účelu. V tomto smyslu je dána pouze jejich souvislost vlastnická a spotřební, nikoli funkčně užitná. V neposlední řadě o vzájemném funkčně užitném vztahu jednotlivých věcí tvořících soubor majetku nevypovídá ničeho ani okolnost, že pozemky oprávněné osobě byly v rozhodném období odňaty na základě jednoho právního titulu. Jestliže v uvedených atributech neshledal odvolací soud naplnění podmínky funkční souvislosti vyjádřené v ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nijak se od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, neodklonil. Sluší se doplnit, že nalézá-li účastník řízení podmínku funkční souvislosti předmětných pozemků s pozemky již vydanými ve specifických vlastnostech lesních pozemků (z hlediska jejich umístění, přírodního rázu či možností jejich hospodářské exploatace), omezuje se toliko na obecnou deklaraci bez toho, aby ji byl schopen vztáhnout ke konkrétní (současné) situaci na území, na němž se pozemky nárokované a již vydané nacházejí.

Vytýká-li dovolatel dále odvolacímu soudu, že v jeho případě vyložil podmínku funkční souvislosti nemovitých věcí ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nepřípustně restriktivně v rozporu se základním ústavně zaručeným právem vlastnit majetek zakotveným v článcích 11 odst. 1 a 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v rozporu se zásadou ex favore restitutionis, přičemž současně připomíná i ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017), jakož i na právní názor obsažený v R 151/2018, že snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly.

Pokud pak dovolatel zmiňuje i tu část Důvodové zprávy k návrhu zákona č. 428/2012 Sb., v níž se uvádí, že „cílem je zachovat stávající funkční celky a plně obnovit ty funkční celky, které v rámci původního majetku registrovaných církví a náboženských společností existovaly a byly totalitním režimem narušeny“, pak dovolací soud poukazuje i na další částobsaženou v této zprávě, v níž je současně uvedeno: „Nemovitou věcí funkčně související s majetkem, který oprávněná osoba vlastní, je především pozemek pod stavbou a pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovitá věc umístěná na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby. Např. zákon č. 298/1990 Sb. převedl na oprávněné osoby souvislé celky nemovitostí; v důsledku aplikace výčtové metody však došlo k nemalému počtu chyb a nebyly tak vydány např. pozemky pod vydávanými budovami, zahrady uprostřed klášterních komplexů atd.“. Dále je v Důvodové zprávě uvedeno, že „hodnotu majetku vydávaného podle § 7 je velmi obtížné až nemožné vyčíslit, neboť tento majetek nebyl v evidencích samotných registrovaných církví a náboženských společností rozlišen a dnes ho nelze identifikovat“, a že „vzhledem k tomu, že se jedná o majetek určený pouze pro nehospodářské účely, nejedná se o majetek velkého rozsahu“.

Odvolací soud se napadeným rozsudkem neodchýlil ani od usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 3702/17 [jímž byla odmítnuta ústavní stížnost církevní právnické osoby proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. Ncp 767/2017, kterým bylo určeno, že k projednání a rozhodnutí věci (stěžovatel se žalobou domáhal nahrazení projevu vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu k uzavření dohody o vydání nemovitých věcí - zemědělských nemovitostí - podle zákona č. 428/2012 Sb.) jsou věcně příslušné krajské soudy, a proto věc bude postoupena Městskému soudu v Praze]. Dovolatelem citovanou část bodu 6. odůvodnění označeného usnesení Ústavního soudu [„Rozhodnutí pozemkových úřadů pak může být přímo přezkoumáváno právě krajskými soudy, a to podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pro tato řízení je tak mimo jiné využitelná i rozsáhlá judikatura vztahující se k ostatním restitučním předpisům. Z této judikatury mj. vyplývá, že zemědělské nemovitosti se zpravidla posuzují společně jako funkční celek (srovnej k tomu přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1119/2011 nebo ustanovení § 2 b) a ust. § 12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi)“] je ovšem nezbytné zasadit do kontextu celého rozhodnutí, jímž je přisvědčeno závěru přezkoumávaného rozhodnutí obecného soudu o věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně v řízení podle části páté občanského soudního řádu, přičemž je v této souvislosti traktována obdobnost procesního postupu u zemědělských nemovitostí (§ 9 zákona č. 428/2012 Sb.) s postupem podle zákona o půdě. Pokud pak Ústavní soud v předmětném bodu odůvodnění rozhodnutí (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1119/2011) uvádí, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že zemědělské nemovitosti se zpravidla posuzují společně jako funkční celek, ničeho to nevypovídá o podmínce „funkční souvislosti“ zakotvené v zákoně č. 428/2012 Sb. Ostatně rozhodnutí Nejvyššího soudu, na nějž odkazuje Ústavní soud, se vyslovilo k otázce obsahových náležitostí výzvy k vydání zemědělské nemovitosti z hlediska rozsahu nárokovaného majetku, pokud taková výzva explicitně neobsahovala požadavek na vydání majetku, jenž byl předmětem vedlejšího (a nikoliv hlavního) přídělu a oprávněná osoba vydání majetku, jenž byl předmětem hlavního přídělu, řádně nárokovala. Kontext, v němž Ústavní soud dovodil, že „z této judikatury mj. vyplývá, že zemědělské nemovitosti se zpravidla posuzují společně jako funkční celek“, je tak s podmínkou vtělenou do ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. zcela nekompatibilní.

Legitimní očekávání církví a náboženských společností, jímž dovolatel dále argumentuje, se pak upínalo toliko k samotnému vydání právního předpisu o zmírnění majetkových křivd (srovnej nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, zejm. body 103. až 106. odůvodnění), nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství dotčených statků; bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in natura, poskytnutím náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srovnej i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.).

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání účastníka řízení není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li účastník řízní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 17. 9. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru