Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3333/2020Rozsudek NS ze dne 02.12.2020

HeslaVlastnictví
Právní nástupnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3333.2020.1
Dotčené předpisy

§ 19 odst. 2 předpisu č. 83/1990 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3333/2020-315

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce Lesní singulární společnosti Pozděchov, z. s., IČ 22857851, se sídlem Pozděchov 215, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, adresa pro doručování: územní pracoviště Brno, Příkop 11, Brno, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 99/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. července 2020, č. j. 60 Co 102/2020 – 288, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. července 2020, č. j. 60 Co 102/2020 – 288, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. února 2020, č. j. 28 C 99/2018, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 525/2, 526/2, 526/3, 526/4, 526/6, 536/1, 540/2, 544, 545/2, 551/2, 552, 553 a 554 v k. ú. Bratřejov u Vizovic (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.).

Žalobce odvozoval své vlastnické právo k uvedeným pozemkům z toho, že je právním nástupcem Singulární lesní společnosti v Pozděchově, jež je jako jejich vlastník zapsána v katastru nemovitostí.

Soud prvního stupně ovšem uzavřel, že žalobce vznikl registrací až ke dni 27. 8. 2010, zatímco Singulární lesní společnost v Pozděchově, vzniklá před 1. 10. 1951, zanikla podle § 19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále „zákon o sdružování občanů“), nejpozději ke dni 31. 12. 1990. Žalobce tedy vznikl bez vazby na uvedený spolek a jeho právním nástupcem není. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně žalobě nevyhověl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 14. července 2020, č. j. 60 Co 102/2020 – 288, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem dotčených pozemků (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že původní singulární společenstvo v Pozděchově se vlastníkem části předmětných pozemků stalo na základě smlouvy ze dne 14. 12. 1895, následně bylo – před 1. 10. 1951 – transformováno na spolek „Lesní singulární společnost v Pozděchově“, který se stal vlastníkem zbylé části pozemků na základě smluv ze dne 8. 10. 1929, 12. 12. 1932 a 22. 1. 1937. Pozemky byly v letech 1960 až 1992 užívány zemědělským družstvem. Žalobce byl jako spolek registrován Ministerstvem vnitra dne 27. 8. 2010. Z pasivity Ministerstva vnitra (nedostatek dotazu adresovaného původnímu spolku podle § 19 odst. 2 zákona o sdružování občanů) odvolací soud dovodil, že k zániku původního spolku ke dni 31. 12. 1990 nedošlo. Na bázi totožnosti personální, místní, předmětu a rozsahu činnosti, majetku, vnitřních poměrů a názvu pak uzavřel, že žalobce je jako právní nástupce Singulární lesní společnosti v Pozděchově vlastníkem předmětných pozemků. Proto žalobě vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek 1) zda k zániku spolku vzniklého před 1. 10. 1951 dochází ve smyslu § 19 odst. 2 zákona o sdružování občanů i v případě pasivity Ministerstva vnitra (nedostatek dotazu, zda původní spolek hodlá pokračovat ve své činnosti) a 2) zda může být subjekt (spolek) nově registrovaný podle zákona o sdružování občanů totožným s dříve existujícím neregistrovaným spolkem, nemají-li mezi sebou žádný formálně právní vztah. Tyto otázky pokládá dovolatelka za rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dosud nevyřešené. Současně poukazuje na to, že podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2927/07 právo na zachování právní kontinuity spolku prekludovalo ke konci roku 1990, pokud spolek tohoto práva sám nevyužil. Výklad § 19 odst. 2 zákona o sdružování občanů zaujatý odvolacím soudem má za odporující jeho smyslu, jímž je nastolení právní jistoty v tom, které dříve vzniklé spolky zanikly a které nikoliv. Dovolatelka poukazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2641/2000, podle něhož prohlášení, že sdružení se považuje za „pokračovatele“ či „nástupce“, má význam jen proklamativní bez přímých právních důsledků. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) za splnění podmínky odborného zastoupení podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž závisí na vyřešení otázek aplikace § 19 odst. 2 zákona o sdružování občanů a prokázání právního nástupnictví mezi původním spolkem a nově registrovaným občanským sdružením, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež bylo provedeno bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích vymezených podaným dovoláním, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je rovněž opodstatněné.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

Vztah mezi původním nositelem majetkových práv a nově vzniklým subjektem nelze chápat ve smyslu (nepřerušené) identity, musí být vždy vztahem konkrétní a nezpochybnitelné návaznosti mezi předchůdcem a nástupcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1325/96). Nutným předpokladem úspěchu vlastnické žaloby, jíž se žalobce domáhá práva odvozeného od práv svého právního předchůdce, tedy je, aby žalobce byl s původním spolkem buď identický, nebo aby byl jeho právním nástupcem. Za právního nástupce pak jest považovat toho, kdo vstupuje do práv a povinností předchůdce (jejich předešlého nositele) na základě skutečností stanovených hmotným právem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98). Majetek původního subjektu (spolku) se tak bez dalšího majetkem sdružení nově vznikajícího, byť na témže personálním substrátu, nestává. Původní subjekt (spolek) má možnost svobodně rozhodnout o způsobu majetkového vypořádání; je jeho vnitřní věcí, jak naloží se svým majetkem, což je odrazem zásady spolkové autonomie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4507/2011). Zákon o sdružování občanů pak neupravuje – specificky – způsob vzniku nového občanského sdružení na personální či majetkové základně jeho předchůdce; členům původního sdružení přitom nic nebrání majetkové vztahy mezi původním a novým sdružením upravit například dohodou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2641/2000, a ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2669/2006).

Dovodil-li tudíž odvolací soud toliko z totožnosti personální, místní, předmětu a rozsahu činnosti, majetku, vnitřních poměrů a názvu mezi původním spolkem (podle skutkových zjištění již před rokem 1990 po několik desetiletí neaktivním) a žalobcem (vzniklým teprve v roce 2010) nabytí majetku původního spolku žalobcem, aniž se zabýval tím, na základě jakého hmotněprávního důvodu (např. dohoda) k převodu či přechodu majetku z původního spolku na žalobce došlo, odporují jeho závěry shora uvedené judikatuře a právní úpravě, pročež jsou přinejmenším předčasné, a tedy nesprávné.

Konkluze odvolacího soudu, podle níž (pro pasivitu Ministerstva vnitra ve smyslu § 19 odst. 2 zákona o sdružování občanů) nedošlo k zániku původního spolku ke dni 31. 12. 1990, pak neodpovídá ustálené rozhodovací praxi, jež zánik spolků vzniklých před 1. 10. 1951, coby důsledek jejich pasivity ve smyslu § 19 odst. 2 zákona o sdružování občanů, nikterak neváže na předchozí aktivitu státu; nevyužitím práva původního spolku plynoucího z § 19 odst. 2 zákona o sdružování občanů (nedoložením názvu a sídla do 31. 12. 1990) zde dochází k prekluzi práva tohoto spolku na zachování právní kontinuity s obdobím před 1. 10. 1951, přičemž subjekt vzniklý později nemůže mít formálně právně žádný vztah ke tvrzenému právnímu předchůdci a veškeré kroky později vzniklého subjektu učiněné po 31. 12. 1990 jsou tak ve vztahu ke tvrzenému právnímu předchůdci bezpředmětné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 644/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2927/07, a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 28 Cdo 974/98).

Při posuzování důvodnosti žaloby o určení vlastnického práva se nadto odvolací soud opomenul (kromě stručné úvahy učiněné ve vztahu k nákladům řízení) zabývat otázkou věcné legitimace žalované (viz též argumentace dovolatelky před soudem prvního stupně o tom, že nebylo postupováno podle § 65 odst. 5 a 6 zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona).

Jelikož bylo tedy dovolání podáno důvodně, Nejvyšší soud dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 12. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru