Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3331/2020Usnesení NS ze dne 24.11.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Přechod majetku státu na obce
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3331.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 2a předpisu č. 172/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3331/2020-618

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Miličín, se sídlem v Chotovinách, Lipová 2, IČO 69000204, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, a 2) Obci Miličín, se sídlem v Miličíně 1, IČO 00232238, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 271/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2020, č. j. 28 Co 186/2019-597, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 12 C 271/2015-479, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2019, č. j. 12 C 271/2015-513, určil, že žalovaná 1) je vlastníkem části pozemku parc. č. 2337 odpovídající částem původních pozemků PK 1293/6 a PK 1293/2, části pozemku parc. č. 1293/3 odpovídající původnímu pozemku PK 1293/3, části pozemku parc. č. 1329/1 odpovídající původnímu pozemku PK 1295/1 a části pozemku parc. č. 2053 odpovídající části původního pozemku PK 1295/6, zapsaných původně v knihovní vložce č. 180 pozemkové knihy, nyní vše zapsáno na LV č. 10001 pro obec a kat. území Miličín, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Benešov (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení (výrok II.).

K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Praze výrokem I. a) rozsudku ze dne 26. 9. 2019, č. j. 28 Co 186/2019-551, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, ve vztahu k části pozemku parc. č. 2337, odpovídající částem původních pozemků PK 1293/6 a PK 1293/2, a ve vztahu k pozemku parc. č. 1293/3, zapsaným na LV č. 10001 pro obec a k. ú. Miličín, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Benešov, zrušil a řízení v tomto rozsahu (z důvodu zpětvzetí žaloby) zastavil, výrokem I. b) jej změnil tak, že určil, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemku parc. č. 2053/2, vzniklého rozdělením podle geometrického plánu ze dne 19. 6. 2019, č. 507-5/2019, vyhotoveného Ing. A. Michnovou, schváleného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, dne 28. 6. 2019, pod č. PGP-1191/2019-201, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a výrokem I. c) jej ve vztahu k pozemku parc. č. 1329/1, zapsanému na LV č. 10001 pro obec a k. ú. Miličín, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Benešov, potvrdil; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III. a IV.).

Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobkyní podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Vyšly ze zjištění, že pozemek parc. č. 1329/1 (trvalý travní porost) a část původního pozemku parc. č. 2053 [v odvolacím řízení žalobkyní upřesněném rozsahu tak, že jde o nově vzniklý pozemek parc. č. 2053/2 (o výměře 206 m2 - orná půda) oddělený z pozemku parc. č. 2053 geometrickým plánem ze dne 19. 6. 2019, č. 507-5/2019, který předložila] byly původním majetkem ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně Římskokatolické fary v Miličíně a staly se předmětem výkupu podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) - dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“, k němuž došlo v říjnu 1948 výměrem Okresního národního výboru ve Voticích (dále jen „ONV ve Voticích“) bez poskytnutí náhrady. Již v původním řízení před soudem prvního stupně bylo dále zjištěno, že Místní národní výbor v Miličíně (dále jen „MNV Miličín“) převzal předmětné pozemky (a další pozemky vlastněné Římskokatolickou farou Miličín zapsané v původní knihovní vložce č. 180 pozemkové knihy) do správy a užívání na základě přidělení podle zákona č. 46/1948 Sb., přičemž k jejich odevzdání a převzetí, včetně předmětných pozemků, došlo dne 1. 10. 1949, že dne 8. 7. 1957 vydal ONV ve Voticích přídělovou listinu ohledně předmětných a dalších pozemků ve prospěch MNV Miličín, že žalovaná 2), resp. MNV Miličín pozemky užíval, hospodařil na nich a nakládal s nimi až do vydání zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), že ke dni účinnosti tohoto zákona byly pozemky ve vlastnictví České republiky a že vlastnické právo žalované 2) k nim (a dalším pozemkům) bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě její žádosti ze dne 25. 4. 1995.

Odvolací soud [který se s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 130/2018 nezabýval (oproti soudu prvního stupně) posouzením zastavěnosti předmětných pozemků ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], dospěl k závěru, že předmětné pozemky nepřešly do vlastnictví žalované 2) podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť jde o pozemky zemědělské, s nimiž obec s ohledem na jejich charakter nemohla hospodařit, ani dle § 2 tohoto zákona, jelikož nebyly jejím historickým majetkem, když obecní vlastnictví zaniklo k 31. 12. 1949, a před tímto datem je žalovaná 2) nevlastnila, a že vlastnictví k nim nenabyla ani vydržením pro nedostatek její dobré víry. Splněny podle odvolacího soudu nebyly ani podmínky pro přechod vlastnictví k pozemkům na žalovanou 2) dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., neboť k jejich výkupu sice došlo podle zákona č. 46/1948 Sb. již v říjnu 1948, avšak obci nebyly odevzdány do 31. 12. 1949, takže s nimi fakticky do uvedeného data ani nehospodařila, ani je neměla k dispozici. Po 1. 1. 1950 již obce nemohly nabývat majetek a národní výbory byly pouze pověřeny jejich správou, přičemž přídělová listina byla vydána až dne 8. 7. 1957. Nejedná se tedy o situaci, kdy by příděl pro obec byl vytvořen, byť neukončen k 31. 12. 1949, jíž řeší právě § 2a zákona č. 172/1991 Sb., začleněný do něj s účinností od 1. 7. 2000 (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2898/12, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2696/2012, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010 a sp. zn. 28 Cdo 790/2012). Za těchto okolností nelze podle odvolacího soudu „nahradit absenci faktického hospodaření obce s pozemky přede dnem 1. 1. 1950 žalovanými uplatňovanou aplikací § 17 zákona č. 46/1948 Sb.“. Z těchto důvodů uzavřel, že požadavek žalobkyně na určení vlastnictví žalované 1) ve vztahu k předmětným pozemkům, ohledně nichž rozhodl výroky I. b) a I. c) jeho rozsudku, je důvodný.

Na základě dovolání podaného žalovanou 2) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2020, č. j. 28 Cdo 223/2020-575, rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. b), I. c), II., III. a IV. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; dovolání žalované 2) proti výroku I. a) rozsudku odvolacího soudu odmítl, neboť žalovaná 2) nebyla k jeho podání subjektivně oprávněna. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není ve výrocích o věci samé ohledně pozemků parc. č. 2053/2 a č. 1329/1 v obci a k. ú. Miličín správné (a ostatně je i v rozporu s jeho závěrem zaujatým v jeho dřívějším rozsudku ze dne 7. 9. 2017, č. j. 28 Co 301/2017-322, v prvním odstavci na straně 9), neboť při aplikaci § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže totiž bylo v řízení zjištěno, že MNV Miličín měl předmětné pozemky (a další) ve správě a v užívání již od 1. 10. 1949 [viz též rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 16. 11. 1949, č. j. 56.010/1949-IX/B-22, vydané podle zákona č. 46/1948 Sb., z nějž plyne, že nemovitosti vykoupené od Římskokatolické fary Miličín byly odevzdány do správy a užívání obci Miličín, jakož i další listiny založené v přílohách spisu, jež soud prvního stupně podrobně citoval již v (prvním) rozsudku ze dne 5. 5. 2016, č. j. 12 C 271/2015-107, na str. 10], a že dne 8. 7. 1957 vydal ONV ve Voticích přídělovou listinu ohledně předmětných (a dalších) pozemků ve prospěch MNV Miličín, pak nelze než uzavřít, že předmětné pozemky přešly na žalovanou 2) podle § 2a zákona č. 172/1991Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., ex lege ke dni 1. 7. 2000.

Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 16. 7. 2020, č. j. 28 Co 186/2019-597, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, změnil tak, že žalobu ve vztahu k pozemkům parc. č. 2053/2 a parc. č. 1329/1 v k. ú. a obci Miličín (dále jen „předmětné pozemky“), zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně v obou před ním proběhlých řízeních, na která pro stručnost odkázal, že k výkupu pozemků došlo podle zákona č. 46/1948 Sb. v říjnu roku 1948, že ke dni 1. 10. 1949 byly pozemky předány MNV Miličín do správy a užívání a že přídělová listina byla vydána dne 8. 7. 1957. Z pohledu hodnocení splnění podmínek přechodu vlastnictví podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., pak není rozhodující, zda pozemky přešly do vlastnictví obce přede dnem 1. 1. 1950, nýbrž stěžejní je jejich předání MNV Miličín „k uvedenému datu“, byť do „pouhé“ správy. Namítala-li žalobkyně při dalším odvolacím jednání, že „z listin plyne, že sice k 1. 10. 1949 MNV Miličín převzal pozemky do správy, avšak že zároveň byla vyjádřena vůle státu ponechat je ve svém vlastnictví, a že „Nejvyšší soud de facto staví svůj závěr na odvolacím soudem ne zcela korigovaných skutkových závěrech soudu prvního stupně“, pak této její námitce odvolací soud nepřisvědčil. Poukázal na to, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž taktéž vychází, plyne, že „k 1. 10. 1949 byly pozemky ve vlastnictví státu“, že „ten neměl k tomuto datu vůli převést je na obec, ale předal je MNV Miličín do správy“, a že z tohoto skutkového stavu nepochybně vycházel i Nejvyšší soud, který výslovně odkázal jak na zápis z tohoto data, tak i na „zápis“ Ministerstva zemědělství z 16. 11. 1949. Dovolací soud tedy učinil závěr o přechodu vlastnictví k pozemkům na obec podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., na základě správně zjištěného i popsaného skutkového stavu, přičemž z jeho závěrů jednoznačně plyne, že akt předání pozemků do správy (i se současnou existencí vůle státu ponechat je ve svém vlastnictví) s následným udělením přídělu je hodnocen jako naplnění podmínek uvedeného zákonného ustanovení“. Není tak dán jakýkoliv důvod „pro korekci skutkového stavu, ani pro jiný právní závěr, než jaký vyslovil Nejvyšší soud, a odvolací soud je jím vázán“. Pozemky tak přešly do vlastnictví obce podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., ke dni 1. 7. 2000, a protože se tak nestalo v rozporu s § 29 zákona o půdě (ani § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), nemůže se žalobkyně domáhat určení vlastnictví státu k předmětným pozemkům podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že „právní otázka přechodu vlastnictví na žalovanou 2) dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. byla v předcházejícím řízení posouzena Nejvyšším soudem nesprávně, a měla by být nyní posouzena jinak“, přičemž formulovala tyto dvě otázky hmotného práva: 1) „Je-li prokázáno, že nebylo úmyslem převést předmětné pozemky do vlastnictví obce, a to ani v době, kdy ještě obecná zřízení existovaly (tedy do 31. 12. 1949) a mohlo se tak tedy stát, naplňuje pozemkový příděl uskutečněný dne 8. 7. 1957 podmínky dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb.?“; 2) „Pokud ze skutkových závěrů nalézacích soudů vyplývá, že předmětné pozemky byly MNV Miličín převzaty do užívání dne 1. 10. 1950, a zároveň že ty samé pozemky byly předány a převzaty do správy MNV Miličín dne 1. 10. 1949, naplňuje pozemkový příděl uskutečněný dne 8. 7. 1957 podmínky dle § 2a téhož zákona?“

V souvislosti s otázkou ad 1) dovolatelka s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 790/2012 a sp. zn. 28 Cdo 1086/2010 dovozuje, že § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., „se dotýká případů, kdy prokazatelně existovala vůle přidělit pozemky do vlastnictví obcím, ovšem do konce roku 1949 nedošlo k vydání přídělového plánu či přídělu, a jelikož k tomuto došlo až dodatečně, nemohly již obce nabýt pozemky do svého vlastnictví, jelikož již jako samostatné subjekty neexistovaly“. Pokud ovšem existuje listina vydaná ještě v roce 1949, ze které vyplývá, že předmětné pozemky se přidělují obci pouze do správy, ačkoliv vlastnické právo zůstane státu, nejde o uvedený případ, na který lze vztáhnout § 2a zákona č. 172/1991 Sb. V daném případě tak nejde o případ, kdy by existovala vůle přidělit nemovitosti obci, s tím, že příděl nestihl být vytvořen nebo ukončen do konce zániku obecního zřízení. Byť tedy dovolatelka souhlasí s tím, že faktické užívání pozemků obcí před 31. 12. 1949 není nezbytnou podmínkou pro naplnění § 2a citovaného zákona, když jde pouze o jeden ze způsobů, jak prokázat vůli přidělit nemovitosti obci, má za to, že pro naplnění § 2a citovaného zákona je rozhodné, zda v době, kdy obce jako samostatné subjekty existovaly, byla vůle státu přidělit pozemky obcím do jejich vlastnictví (když tuto vůli lze pak prokázat i dodatečně vydanou přídělovou listinou); v daném případě však „již v roce 1949 existovala vůle předat pozemky pouze do užívání dané obci“.

K otázce ad 2) - týkající se dle jejího názoru rozporných skutkových zjištění - dovolatelka namítá, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku nezmínil skutkové zjištění soudu prvního stupně, že „do doby přechodu práva byly sporné pozemky v užívání MNV Miličín, který je převzal 1. 10. 1950“. Poukazuje na to, že Ministerstvo zemědělství sice „výměrem“ ze dne 16. 11. 1949 rozhodlo, aby „nemovitosti, které byly vykoupeny, byly po uplynutí výpovědi z hospodaření převzaty do vlastnictví Čsl. státu - Národního pozemkového fondu a odevzdány do správy a užívání obce Miličín“, avšak v dalším zápise „Ministerstva zemědělství“ o odevzdání odňaté půdy nabyvatelům ze dne 22. 3. 1950, v němž je odkaz na výměr ze dne 16. 11. 1949, se uvádí, že nemovitosti se předávají do hospodaření MNV v Miličíně dnem 1. 10. 1950. Z těchto důkazů tedy podle dovolatelky plyne, že obec Miličín předmětné pozemky do svého vlastnictví před 31. 12. 1949 nenabyla, ani nabýt neměla, že je převzala do správy a užívání až ke dni 1. 10. 1950 a že tudíž podmínky přechodu vlastnického práva k těmto pozemkům na žalovanou 2) splněny být nemohly. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.).

Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Podle § 2a odst. 2 nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo.

Při výkladu § 2a zákona č. 172/1991 Sb., též ve vazbě na řešení otázky časové působnosti zákona č. 114/2000 Sb., vychází rozhodovací praxe dovolacího soudu principiálně z toho, že toto ustanovení představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, nebo ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004) a tedy že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj. 1. 7. 2000, jak lze dovodit z dikce § 2a odst. 1 a účelu zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, nebo ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013).

Již v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 28 Cdo 671/2018-384, vydaném v dané věci, jímž odmítl dovolání žalobkyně proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, č. j. 28 Co 301/2017-322, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně na určení vlastnictví státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu ke specifikovaným (dalším) pozemkům v k. ú. Miličín (ústavní stížnost proti němu podanou žalobkyní Ústavní soud usnesením ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 2911/2018, odmítl jako zjevně neopodstatněnou), jakož i v předchozím kasačním rozsudku, dovolací soud odkázal též na ustálenou rozhodovací praxi, která též dovodila, že účelem zákona č. 114/2000 Sb. se stalo - jak patrno i z jeho § 2a odst. 2 - mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku obecního majetku. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008). Úprava zakotvená v § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., se vedle majetku uvedeného v § 2 zákona č. 172/1991 Sb. tedy vztahuje i k majetku, jenž byl dle tam zmíněných zákonů obcím přidělen, aniž by jej však nabyly před koncem roku 1949 do svého vlastnictví (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, nebo jeho usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1750/2018), přičemž výčet způsobů prokázání přídělu podle § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní, a závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012).

Judikatura Nejvyššího soudu dále dovodila, že nemovitosti vyjmenované v § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., vykazují jiné znaky než nemovitosti uvedené v jeho § 2 (dle nějž je třeba vzniku obecního vlastnictví do 31. 12. 1949), totiž že jde o nemovitosti, jež byly obcím jako přídělcům přiděleny nebo byly pro obec jako přídělce schváleny, a že pro aplikaci § 2a citovaného zákona není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž tento zvláštní zákon spojuje přechod vlastnického práva státu na obec (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004). Ke stejnému závěru o rozsahu majetku vymezeného § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., dochází i odborná literatura (srov. Kišš, P.: Restituce majetku obcí, 1. vydání, Eurolex Bohemia, Praha, 2005).

V posuzované věci již soud prvního stupně v původním řízení provedl mj. důkaz rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 16. 11. 1949, č. j. 56.010/1949-IX/B-22, „ve věci dispozice s nemovitostmi vykoupenými podle zák. č. 46/48 Sb., zemědělský objekt Miličín, okres Votice, býv. majitel Řím. kat. fara Miličín“, adresovaným MNV Miličín (doručeným ONV Votice), v němž se uvádí, že „Ministerstvo zemědělství rozhodlo, aby dále označené nemovitosti, které byly vykoupeny podle zákona ze dne 21. 3. 1948 čís. 46 Sb., byly po uplynutí výpovědi z hospodaření převzaty do vlastnictví Československého státu - Národního pozemkového fondu při min. zem. a odevzdány do správy a užívání obci Miličín, s podmínkou, že zůstávají reservovány pro budoucí příděl“, že „až do doby jejich použití pro příděl propachtuje obec tyto pozemky místním oprávněným uchazečům za podmínek stanovených NPFondem“, že „Národní pozemkový fond si vyhražuje právo v dohodě s ministerstvem zemědělství vypověděti tyto přidělované nemovitostí s tříměsíční výpovědní lhůtou vždy ke konci hospodářského roku“ a že „o tom se současně vyrozumívá KNV Praha s tím, aby ku dni ukončení výpovědní lhůty provedl převzetí uvedených nemovitostí od bývalého vlastníka a odevzdal je místnímu národnímu výboru v Miličíně za účasti zástupce Pobočky NPFondu v Praze“.

Dále byl soudem prvního stupně proveden důkaz listinou vyhotovenou Krajským národním výborem v Praze dne 28. 3. 1950, adresovanou Ministerstvu zemědělství, v níž je uvedeno, že „Krajský národní výbor v Praze-IX/4c předkládá ve smyslu pokynu ministerstva zemědělství ze dne 15. X. 1949, zn. 611/8, k dalšímu řízení zápis o odevzdání vykoupené půdy v katastrálním území Miličín, Lažany a Horní Borek, okres Votice, bývalý vlastník Řím. katol. fara v Miličíně, nabyvateli N. P. F. - obec Miličín do správy a užívání s platností k 1. X. 1949“ (tento zápis byl dle referátu k tomuto přípisu odeslán v příloze).

Z citovaného rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 16. 11. 1949, č. j. 56.010/1949-IX/B-22, v souvislosti s obsahem listiny vyhotovené KNV v Praze dne 28. 3. 1950, jíž Ministerstvu zemědělství předložil ve smyslu pokynu ministerstva zemědělství ze dne 15. X. 1949, zn. 611/8, k dalšímu řízení zápis o odevzdání vykoupené půdy v kat. území Miličín, Lažany a Horní Borek nabyvateli N. P. F. - obci Miličín do správy a užívání s platností k 1. X. 1949“, tedy vyplývá, že předmětné pozemky (a další) byly - poté, co je stát převzal do vlastnictví, odevzdány do správy a užívání obci Miličín s platností k 1. 10. 1949, že stát si je nehodlal ponechat, nýbrž „byly rezervovány pro budoucí příděl“, a že obci bylo uloženo, aby je do doby, než budou přiděleny, spravovala, užívala a propachtovala. Pozemky tedy byly obci odevzdány do držby před 1. 1. 1950 (tedy přede dnem účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., jehož důsledkem bylo zrušení obecního vlastnictví) se záměrem budoucího přídělu, který pak byl formálně dle zákona č. 46/1948 Sb. realizován přídělovou listinou ONV ve Voticích ze dne 8. 7. 1957, jíž předmětné a další pozemky byly přiděleny MNV Miličín.

Předpoklady pro přechod předmětných pozemků na žalovanou 2) dle § 2a odst. 1 písm. a), odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., ex lege ke dni 1. 7. 2000, tedy byly splněny, přičemž jde tedy o majetek, jenž byl obci Miličín přidělen, aniž jej historicky vlastnila.

Dovolací soud vzhledem ke shora uvedenému proto neshledal důvod k tomu, aby otázka přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům na žalovanou 2) dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., byla posouzena jinak, než v jeho předchozím kasačním rozsudku ze dne 25. 2. 2020, č. j. 28 Cdo 223/2020-575, jehož právními názory byl odvolací soud vázán, a od těchto názorů ani od ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud napadeným rozsudkem neodchýlil (včetně závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, na nějž dovolatelka odkázala).

V dále dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010, se uvádí, že § 2a zákona č. 172/1991 Sb. směřuje k nabytí nemovitostí obcemi i (nikoli pouze!) tehdy, když byť bez některých formálních podkladů, obce na zemědělských, resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy hospodařily (jde o názor, který dovolací soud jen ocitoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004, aniž by ovšem jeho rozhodnutí obsahovalo narativní část odůvodnění, jak ve věci rozhodl odvolací soud a k jakým závěrům dospěl).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu v souvislosti s otázkou nastíněnou ad 2), jež se dle ní týká „rozporných skutkových zjištění“, že v odůvodnění rozsudku nezmínil skutkové zjištění soudu prvního stupně, že „do doby přechodu práva byly sporné pozemky v užívání MNV Miličín, který je převzal 1. 10. 1950“, což vyplývá ze zápisu Ministerstva zemědělství o odevzdání odňaté půdy nabyvatelům ze dne 22. 3. 1950, v němž se s odkazem na rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 16. 11. 1949, uvádí, že nemovitosti se předávají do hospodaření MNV v Miličíně dnem 1. 10. 1950, pak touto námitkou, spočívající v tom, že odvolací soud v řízení pominul rozhodnou skutečnost (která byla provedeným důkazem prokázána nebo vyšla v řízení najevo), dovolatelka neuplatňuje z obsahového hlediska dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a jíž tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nelze (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 662/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 74/2005, a dále srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle nějž bylo možno dovolací důvod dle tohoto ustanovení uplatnit v případě přípustného dovolání).

Protože dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 částí věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, žalované 1) podle obsahu spisu v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a náklady žalované 2) vynaložené na podání vyjádření k dovolání sepsané advokátem nelze považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva, jelikož argumenty v něm obsažené se zcela míjejí s důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, jakož i s námitkami žalobkyně v dovolání, a proto bylo pro rozhodnutí o dovolání bezvýznamné.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 11. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru