Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3320/2009Usnesení NS ze dne 10.05.2011

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3320.2009.1
Dotčené předpisy

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3320/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce V. V., zastoupeného JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800, o zaplacení 300.000,-- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 265/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2008, č.j. 55 Co 171/2008-129, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2007, č.j. 10 C 265/2007-111, zamítl žalobu o zaplacení 300.000,-- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že žalobce a O. P. jako podíloví spoluvlastníci označených nemovitostí v katastrálním území Č. (každý z podílem o velikosti jedné poloviny) uzavřeli dne 30. 1. 2004 dohodu, podle které O. P. převedla svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem na žalobce, jenž jí za to zaplatil částku

1.140.000,-- Kč. V článku III, bodu 1 dohody účastníci prohlásili, že „na vypořádaných nemovitostech neváznou dluhy ani právní závady“, v souladu s údaji uvedenými v tehdy pořízeném výpisu z katastru nemovitostí. Po vkladu práva do katastru nemovitostí byla rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. OR-62/2005-602/5, k návrhu zástavního věřitele JUDr. S. Ř. opravena chyba v katastru nemovitostí (spočívající v tom, že na základě usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2003, č.j. 18 E 3877/2001-223, katastrální úřad nesprávně provedl výmaz zástavního práva váznoucího též na spoluvlastnickém podílu O.P.); k odvolání žalobce Zeměměřický a katastrální inspektorát v Pardubicích rozhodnutím ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. O-45/160/2005, označené rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil. Dne 19. 5. 2006 pak žalobce uzavřel se zástavním věřitelem dohodu o zániku zástavního práva a zaplatil mu za dlužníka částku 300.000,-- Kč. Z výpisu z katastru nemovitostí vzal soud rovněž za prokázané, že O. P. je vlastnicí rodinného domu č.p. 168, spolu se st.p.č. 135 a p.č. 125/3 (zahrada) v katastrálním území Č.

Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc jako nárok z odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Žalobu však shledal předčasnou, uzavíraje, že nárok na náhradu škody může být vůči státu uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený (žalobce) úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky z bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo toto obohacení získal a je povinen mu ho vydat. Vyplatil-li žalobce nemovitosti (spoluvlastnický podíl k nim) ze zástavy, plnil za O. P. to, co měla jako dlužník plnit ona, čímž na jeho úkor získala bezdůvodné obohacení (plněním za jiného; § 454 obč. zák.). Bylo přitom prokázáno, že O. P. není nemajetná, a nelze tudíž důvodně předpokládat, že uplatnění práva vůči ní by bylo zjevně bezúspěšné.

Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. září 2008, č.j. 55 Co 171/200/-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Skutkové závěry soudu prvního stupně převzal jako správné a doplnil je o zjištění, že směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. Sm 350/99, byla i O. P. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s J. P. zástavnímu věřiteli částku 1,075.423,43 Kč s příslušenstvím; tím měl odvolací soud za vyvrácenou námitku žalobce, že O. P. neměla povinnost plnit zástavnímu věřiteli spolu s dlužníkem. Právní posouzení věci soudem prvního stupně označil proto za správné a ve shodě s ní

- se zřetelem ke zjištěným majetkovým poměrům O. P. – shledal uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu předčasným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítal, že uplatnění nároku vůči O. P. na vydání bezdůvodného obohacení by bylo zřejmě bezúspěšné a tvrdil, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani zjištění, že O. P. je vlastnicí označených nemovitostí. Dovozoval totiž, že než by vůči O. P. získal exekuční titul k vymožení pohledávky, staly by se nemovitosti v jejím vlastnictví předmětem jiné exekuce, jež je vedena pro pohledávku zástavního věřitele JUDr. S. Ř. a jež převyšuje hodnotu označených nemovitostí. Otázku zásadního právního významu spatřoval v posouzení, „je-li před uplatněním nároku na náhradu škody vůči státu nutné vždy žalovat dlužníka o vydání bezdůvodného obohacení, je-li zcela zřejmé, že žaloba bude (kupříkladu pro nemajetnost dlužníka) neúspěšná“. Současně zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že O. P. byla dlužníkem JUDr. S. Ř. a tvrdil, že pokud poskytl plnění zástavnímu věřiteli, nezískala O. P. na jeho úkor bezdůvodné obohacení. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. ) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).

Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu je předčasné (z důvodu, že žalobci z nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu dosud nevznikla škoda), neboť vyplacením částky 300.000,-- Kč zástavnímu věřiteli za dlužnici – O. P. – získala dlužnice na úkor žalobce bezdůvodné obohacení dle § 454 obč. zák., které je povinna žalobci vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.). Současně odvolací soud dochází k závěru, že vzhledem k majetkovým poměrům dlužnice nelze důvodně předpokládat, že uplatnění nároku vůči ní by bylo zjevně bezúspěšné.

O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel; § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolacím soudem řešenou právní otázkou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Vždy dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky (z titulu bezdůvodného obohacení) vůči tomu, kdo tento prospěch získal a je povinen mu ho vydat (srov. např. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 31, pod C 3031; usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004; usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005; nebo usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3782/2008). Nastala-li totiž v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi účastníky právního vztahu existují určitá práva a povinnosti, která nejsou plněna, pak újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. vznikne teprve tehdy, jestliže v právním vztahu účastníků není možno dosáhnout plnění. Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného vyplývající z bezdůvodného obohacení nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda), spočívající ve ztrátě majetku (k tomu mutatis mutandis srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2222/2004; nebo usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004). Sama okolnost, že osoba, která se bezdůvodně obohatila, neplní vůči tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získala, svoji povinnost vydat mu bezdůvodné obohacení s odůvodněním, že nemá žádné prostředky ani majetek, neznamená vznik škody (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004).

Vznik škody na své straně je poškozený povinen prokázat. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení § 154 o.s.ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010).

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena i v tom, že k prokázání vzniku škody (tj. prokázání nemožnosti dosáhnout plnění dlužníkem) není vždy nezbytné, aby poškozený nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení a aby tak byl znám jeho negativní výsledek, tj. není nepřekročitelnou podmínkou, aby zde byl zamítavý rozsudek soudu, u něhož byl nárok uplatněn. Za situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že žaloba by nemohla uspět, může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou řešit úspěšnost žaloby a uspokojení nároku, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1102/2003; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008).

Právní posouzení věci odvolacím soudem v dané věci je tedy v souladu s hmotným právem i citovanou judikaturou, dochází-li odvolací soud k závěru o předčasnosti uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem vůči státu, maje na zřeteli též zjištění o majetkových poměrech osoby, vůči které má žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení. Zpochybňuje-li pak žalobce tato zjištění, přehlíží, že tak lze činit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který mu ovšem v daném případě k dispozici není. K námitce, že O. P. není obohacenou osobou ve smyslu § 454 obč. zák. (že nebyla dlužníkem žalobcem plněné pohledávky), postačí pak odkázat za skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž vyplývá závěr opačný. Ostatně, i kdyby uvedená námitka žalobce opodstatněná byla, tedy že žalobcovým plněním JUDr. S. Ř. coby zástavními věřiteli získala majetkový prospěch jiná osoba, není právní posouzení věci odvolacím soudem v rozhodujících otázkách nesprávné, neboť i v takovém případě by žalobci příslušelo právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči této (jiné) osobě a uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu je i v takovém případě předčasné.

Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – jenž má oporu v hmotném právu i judikatuře – není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a dovolání proti němu přípustné tudíž není (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. května 2011

JUDr. Ludvík David, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru