Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3309/2020Usnesení NS ze dne 11.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Náhradní pozemek
Lhůta prekluzivní [ Lhůty ]
Prekluze
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3309.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 13 odst. 6 a 7 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3309/2020-1227

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 238/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2020, č. j. 62 Co 39/2020-1192, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 11 C 238/2008-1131, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále žalobu zamítl v rozsahu, v němž se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY a XY, in eventum uložení povinnosti žalované vydat žalobci pozemky určené soudem, jejichž hodnota se rovná hodnotě nevypořádaného nároku žalobce uplatněného žalobou ve výši 6.395.133,- Kč nebo se této hodnotě co nejvíce přiblíží (výrok II.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení, a to žalobci k rukám jeho zástupce ve výši 891.898,40 Kč a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 ve výši 29.425,- Kč (výroky III. a IV.).

Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4938/2010 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), akcentoval, že je vázán právním názorem vysloveným v citovaném rozsudku dovolacího soudu, pročež konstatoval, že nárok žalobce na vydání náhradních pozemků (§ 11 odst. 2 zákona o půdě) v celkové hodnotě 6.395.133,- Kč je nárokem oprávněné osoby, byť žalobce tento nárok získal po řadě cesí na základě postupních smluv uzavřených dne 21. 3. 2008 a následně pak i v roce 2009. Protože shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobcem jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu a jež jsou k převodu na žalobce vhodné, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Žalobnímu žádání nevyhověl toliko ohledně nárokovaných náhradních pozemků, u nichž spatřoval existenci zákonné či judikaturou dovolacího soudu formulované překážky pro převod oprávněné osobě coby pozemků náhradních.

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 62 Co 39/2020-1192, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba ve vztahu k předmětným pozemkům zamítá (výrok I.), a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 11.100,- Kč (výrok III.), jakož i povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 29.425,- Kč (výrok IV.).

Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že žalobcův neuspokojený nárok zanikl podle ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě uplynutím dvouleté lhůty od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, tj. dne 12. 10. 2008 (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 2. 10. 2006, č. j. PÚ 400/01, jímž byl předmětný restituční nárok přiznán původní oprávněné osobě, nabylo právní moci dne 12. 10. 2006), neboť žalobce není původní oprávněnou osobou ani jejím dědicem a tudíž mu neprospívá nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikovaný pod č. 531/2005 Sb. a přístupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), jímž byla uvedená ustanovení o tzv. restituční tečce zrušena pouze ve vztahu k těmto osobám. Na postavení žalobce nelze dle názoru odvolacího soudu vztáhnout ani závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007 (v němž za výjimečných okolností připustil zachování nároku i u osob, jež jej nabyly postoupením), již proto, že v daném případě žalobce nemohl legitimně očekávat, že jeho nárok bude Pozemkovým fondem naturálně uspokojen, získal-li jej až po nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb., jenž omezil dobu trvání tohoto práva. Vyzdvihl rovněž, že žalobce předmětný nárok získal v době, kdy zemědělskou činnost provozoval prostřednictvím společnosti N. K., jejímž předmětem podnikání byla mimo jiné i realitní činnost, která nevylučuje spekulativní či komerční charakter dané cese. Poukázal také s odkazem na předvídatelnost soudních rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na řadu rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto ve věci týchž účastníků v neprospěch žalobce o žalobách vycházejících z totožného skutkového základu a lišících se pouze požadovanými náhradními pozemky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Domnívá se, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4938/2010, čímž obsahově vymezil důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soud od rozhodovací praxe soudu dovolacího soudu. Současně uvedl, že tímto postupem odvolací soud porušil základní principy vážící se k uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státě, jehož atributy jsou dobrá víra jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať již individuálním aktem aplikace práv či normativním právním aktem. Proto by, dle mínění dovolatele, byl naplněn i důvod přípustnosti dovolání založený na požadavku odlišného posouzení otázky již dovolacím soudem vyřešené. Dovolatel také napadá i samotný průběh jednání před odvolacím soudem. Dále podotýká, že společnost N. K., založil pouze za účelem provozování zemědělské rostlinné prvovýroby a osobně fyzicky vykonává celoročně pro společnost všechny agrotechnické práce, přičemž jinou podnikatelskou činností se od roku 1999 nezabýval a provozování zemědělské rostlinné prvovýroby je tak po celou dobu jeho jediným zdrojem příjmů. Zdůrazňuje, že postoupením restitučních nároků sledoval cíle hospodářské (rozšíření svých podnikatelských aktivit) a újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemky by žalobci způsobila existenční problémy. Upozorňuje též na liknavý, svévolný a diskriminační postup žalované vůči žalobci a na kvalitativní nedostatky pozemků nabízených prostřednictvím veřejných nabídek. Má přitom za to, že všechny žalobou nárokované pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Nesouhlasí rovněž s posouzením otázky nároku na náhradu nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. 5. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce není přípustné.

Primárně se sluší se uvést, že dovolatel v souvislosti s jím vymezenými důvody přípustnosti dovolání (kromě výtky týkající se průběhu odvolacího jednání a povinnosti k náhradě nákladů řízení) předkládá k řešení obsahově totožnou otázku (zda nárok žalobce jakožto postupníka na převod náhradních pozemků podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě zanikl ke dni 12. 10. 2008), jak v intencích kritéria přípustnosti dovolání spočívajícího v odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, tak z hlediska odchylného posouzení již dovolacím soudem vyřešené právní otázky.

Právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu objektivně závisí (zda uplynutím dvouleté lhůty stanovené zákonem č. 253/2003 Sb. zaniká nárok na převod náhradních pozemků, jež žalobce získal na základě smluv o postoupení pohledávky), vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dále uvedenou, od níž není žádného důvodu se odchylovat ani v individuálně daných poměrech posuzované věci. Přípustnosti dovolání tudíž nelze pro uplatněný důvod spočívající v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přisvědčit.

Přípustnost dovolání rovněž nezakládá požadavek žalobce, aby shora označená právní otázka již dříve dovolacím soudem řešená byla posouzena jinak, pokud toto jiné posouzení dovolatel vztahuje k tomu, jakým způsobem o právní otázce rozhodl odvolací soud. Sluší se uvést, že v souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (vycházející především ze závěrů učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, uveřejněném pod číslem 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že obecné soudy musí ve svých právních úvahách týkajících se nároků osob, jimž byly pohledávky dle zákona o půdě postoupeny původními oprávněnými osobami, vycházet z právního stavu nastoleného nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž byl mj. zrušen článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. výslovně pouze ve vztahu k původně oprávněným osobám. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že zánik nároku na náhradní pozemek podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka (srovnej dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2171/2011, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5262/2007, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1536/2008, či ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5334/2007). „Smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě lze postoupit na základě § 33a a § 524 obč. zák., bylo rozšířit alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze ale dovodit závěr, podle něhož by veškeré účely zákona o půdě dopadaly i na postupníky. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem. Přičemž na jejich straně nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“ (viz závěr shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05).

V posuzovaném případě – jak ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá – získal žalobce nárok na převod náhradních pozemků podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě postoupením (§ 33a odst. 1 zákona o půdě) jako již třetí v pořadí, vícero postupními smlouvami, v době, kdy již byl účinný nejenom zákon č. 253/2003 Sb., ale kdy i Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zřetelně rozlišil práva postupníků a práva původních oprávněných osob. Již z toho lze usuzovat na absenci legitimního očekávání žalobce v uspokojení jeho nároku poskytnutím naturálního plnění namísto subsidiárně poskytované náhrady v penězích. Lze přitom přisvědčit odvolacímu soudu, že učiněné skutkové závěry nepoukazují na to, že by v nyní projednávaném sporu byly dány takové naprosto mimořádné okolnosti, jež by umožňovaly vztáhnout závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, i na žalobní nárok dovolatele.

Vznáší-li dovolatel výtky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a zhodnocení v řízení provedených důkazů, pak je třeba připomenout, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není skutkovou instancí, pročež uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10. odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není).

Přisvědčit nelze ani argumentaci dovolatele, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor, který pro odvolací soud vyplýval z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4938/2010, jímž dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení, neboť se dostatečně nezabývaly možnou relevancí závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Odvolací soud se následně v napadeném rozhodnutí skutečnostmi, které bylo třeba podle dovolacího soudu vzít do úvahy, zabýval (viz zejména bod 49. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nicméně přesto dospěl k závěru, že nárok žalobce na vydání náhradních pozemků již zanikl. Dovolací soud ostatně v předchozím řízení ani nezaujal jednoznačné závěry k oprávněnosti žalobou uplatněného nároku, jen vymezil skutečnosti, k nimž je zapotřebí přihlédnout, respektive se jimi zabývat; to odvolací soud učinil. Jinými slovy řečeno, skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, odvolacímu soudu umožňovala přistoupit k danému právnímu posouzení věci, které v žádném ohledu nelze považovat za nerespektování právního názoru vyloženého ve zmíněném kasačním rozhodnutí dovolacího soudu. Z uvedeného tak ani nemohl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4938/2010, představovat součást ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od nějž se odchýlit (od jeho závěrů) by zakládalo důvod přípustnosti dovolací ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Nelze taktéž přehlédnout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 447/2010, ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 686/2012, a ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3304/2012, vydaná ve věci týchž účastníků, jimiž dovolací soud – jako souladné s ustálenou soudní praxí – aproboval závěry soudů nižších stupňů ve věcech skutkově a právně obdobných, týkajících se procesu uspokojování restitučního nároku převodem náhradních pozemků, jenž má původ v týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci, a jež obstála i v rovině ústavněprávní (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1823/2010, ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 534/13, a ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 493/13).

Zbývá dodat, že v nalézacím řízení nebylo zjištěno (ostatně to žádný z účastníků řízení netvrdil), že by žalobce byl osobou uvedenou v ustanovení § 13 odst. 8 písm. a) nebo b) zákona o půdě (ve znění novely provedené zákonem č. 75/2012 Sb.), jež by byla z účinků vyplývajících z odstavců 6 a 7 citovaného ustanovení vyloučena.

Jelikož se žalobci nepodařilo účinně zpochybnit úsudek odvolacího soudu, v souladu s nímž vyhovění projednávanému návrhu brání nesplnění podmínek pro vyjmutí žalobce z kategorie postupníků, na které dopadá tzv. restituční tečka, neshledává dovolací soud nezbytným, aby se věnoval správnosti úvahy, že žalovaná nepostupovala vůči žalobci při uspokojování postoupeného restitučního nároku žalobce liknavě či svévolně, kterou odvolací soud nadnesl jako alternativní důvod zamítnutí projednávané žaloby. Identifikoval-li totiž odvolací soud několik samostatných okolností, pro něž nelze žalobě vyhovět, z nichž jedna nebyla zpochybněna způsobem naplňujícím předpoklady ustanovení § 237 o. s. ř., nemůže být přípustnost dovolání založena ani polemikou s ostatními otázkami předestřenými v napadeném rozhodnutí, neboť by jejich věcný přezkum nemohl na výsledku věci ničeho změnit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1042/2016, nebo ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4048/2019).

Pro úplnost dovolací soud podotýká, že přiléhavost postrádá též polemika dovolatele o „vhodnosti“ nárokovaných pozemků k převodu na žalobce jako pozemků náhradních dle zákona o půdě, jelikož na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Sluší se rovněž dodat, že výtky, jimiž dovolatel napadá průběh jednání před odvolacím soudem, představují námitky vystihující případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde.

Protože dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům III. a IV. o nákladech řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru