Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3304/2012Usnesení NS ze dne 04.12.2012

HeslaNáhradní pozemek
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3304.2012.1
Dotčené předpisy

§ 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 13 odst. 7 předpisu č. 229/1991 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 493/13 ze dne 21.02.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Dagmar Lastovecká


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3304/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. K., bytem v P. 6, N. 1, zastoupeného JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 56, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 8, za vedlejší účasti na straně žalované hlavního města Prahy, IČ: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 94/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 21 Co 147/2012-201, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádnému z účastníků ani vedlejšímu účastníku se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. prosince 2011, č.j. 14 C 94/2009-159, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy (jejíž úplné znění je součástí výroku rozsudku) o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 1948/1 v kat. území K., eventuelně aby mu žalovaný vydal jiné pozemky, které určí soud a jejichž hodnota bude (zásadně) rovna hodnotě jeho nevypořádaného nároku ve výši 1.297.233,- Kč.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci příslušel nárok na vydání náhradních pozemků (§ 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“) v celkové hodnotě 1.297.233,- Kč. Tento nárok získal několika postupními smlouvami uzavřenými dne 5. 2. 2009 s postupitelem Ing. M. J., jenž nároky shromáždil postoupením pohledávek od původní oprávněné osoby, jakož i další osoby, které byl nárok postoupen oprávněnou osobou. Přitom jde o nároky, které byly původním oprávněným osobám přiznány rozhodnutími Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 9. 2007 a ze dne 26. 4. 2007, které nabyly právní moci dne 26. 9. 2007, resp. 11. 5. 2007.

Dle závěru odvolacího soudu žalobcův neuspokojený nárok zanikl podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě uplynutím dvouleté lhůty od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, neboť žalobce není původní oprávněnou osobou ani jejím dědicem a tudíž mu neprospívá ani nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikovaný pod č. 531/2003 Sb.), jímž byla tato ustanovení o tzv. „restituční tečce“ zrušena pouze ve vztahu k těmto osobám. Na postavení žalobce nelze vztáhnout ani závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007 (v němž za výjimečných okolností připustil zachování nároku i u osob, jež jej nabyly postoupením), již proto, že v daném případě žalobce nemohl legitimně očekávat, že jeho nárok bude Pozemkovým fondem naturálně uspokojen, získal-li jej až po nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb., jenž omezil dobu trvání tohoto práva. Žalobci pak neprospívají ani závěry z rozsudku ze 4. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, neboť žalobce nelze považovat za zemědělského podnikatele, jelikož nikdy nedisponoval takovýmto živnostenským oprávněním ve smyslu zákona č. 252/1997 Sb.; za takového ho nelze považovat ani přesto, že je jediným společníkem a jednatelem společnosti Naděje Kříže, s.r.o., která má jako jeden z řady předmětů podnikání zapsánu i zemědělskou činnost, neboť tato právnická osoba je osobou od žalobce odlišnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká především, že v dané věci neaplikoval závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, a které se – dle žalobcova názoru – mohou prosadit i v nyní posunované věci. Opakuje, že restituční nároky shromáždil především za účelem rozšíření vlastní zemědělské činnosti, kterou provozuje prostřednictvím jím založené obchodní společnosti. Zánik práva na převod pozemků pokládá za neúměrnou ztrátu majetku, kterou mu poskytovaná peněžní náhrada nevyrovná. Své postavení připodobňuje k postavení původní oprávněné osoby, dovolávaje se přitom též znění ustanovení § 33a odst. 1 zákona o půdě. Dodává, že získané právo na převod pozemků nemohlo zaniknout i proto, že jej uplatnil u žalovaného i u soudu ještě před uplynutím prekluzívní lhůty podle zákona č. 253/2003 Sb. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů (a tedy aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).

Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný. Navrhl proto, aby dovolání bylo zamítnuto.

Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné i vedlejší účastník na straně žalovaného, jenž navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto (shledá-li je dovolací soud přípustným).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a to proto, že i rozsudkem ze dne 27. dubna 2010, č.j. 14 C 94/2009-49, jenž byl dříve zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 29. března 2011, č.j. 21 Co 568/2010-115, soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

K žalobcem označeným otázkám se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil. Již v rozsudku ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 (uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dochází k závěru, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě. Jedná se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před uplynutím stanovené lhůty; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka. K tomuto právnímu závěru se Nejvyšší soud hlásí i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 22. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007; ze dne 22. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007; ze dne 19. března 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007; ze dne 5. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 5262/2007; ze dne 1. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 1536/2008; ze dne 30. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 5334/2007) a neshledává důvody, pro které by se od něj měl odchýlit v nyní posuzované věci.

Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2003 Sb., byla ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., zrušena toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům. Do této kategorii osob žalobce evidentně nepatří. Nárok získal jeho postoupením (§ 33a odst. 1 zákona o půdě) jako již třetí v pořadí, vícero postupními smlouvami, v době, kdy již byl účinný nejenom zákon č. 253/2003 Sb., ale kdy i Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zřetelně rozlišil práva postupníků a práva původních oprávněných osob. Proto i na žalobce v plné míře dopadají důsledky uvedené ve shora označeném derogačním nálezu Ústavního soudu o rizicích vyplývajících z této činnosti, která tato skupina postupníků mohla předpokládat. Naproti tomu závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007 (jenž je vybudován na odlišných skutkových okolnostech) na žalobce vztáhnout nelze. Uplynutím zákonem stanovených lhůt přitom dochází pouze k zániku práva na poskytnutí náhradního pozemku jako jednoho ze způsobu náhradního uspokojení restitučního nároku, aniž by byl dotčen způsob uspokojení nároku formou náhrady v penězích (srov. § 16 odst. 1 písm. b/ zákona o půdě).

Zejména účastníkům je pak jistě známo, že ke stejným závěrům, ve skutkově podobné věci dotýkající se jejich poměrů, Nejvyšší soud dospěl též v usnesení ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. 28 Cdo 447/2010 a toto jeho rozhodnutí obstálo i v rovině ústavněprávní (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 1823/2010, jímž byla žalobcova ústavní stížnost odmítnuta).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – řešící označené právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou – nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu tudíž přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného, kteří by jinak měli na jejich náhradu zásadně právo, v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. prosince 2012

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru