Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 330/2020Usnesení NS ze dne 13.05.2020

HeslaVlastnictví
Pozemní komunikace
Dobré mravy
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.330.2020.1
Dotčené předpisy

předpisu č. 135/1961 Sb.

předpisu č. 13/1997 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2226/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 330/2020-296

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: A. S., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem Moravská 52, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: město Kosmonosy, IČO: 00508870, se sídlem Debřská 223, 293 06 Kosmonosy, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, o zaplacení částky 2 831 617,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 294/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2019, č. j. 25 Co 91/2019-263, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24 152 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalobce napadl dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. února 2019, č. j. 19 C 294/2017-227, potvrzen ve výroku I., v němž soud prvního stupně žalobu o zaplacení částky 2 831 617,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % jdoucím od 16. listopadu 2017 do zaplacení zamítl (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výroku II. tak, že se žalovanému přiznává náhrada nákladů prvostupňového řízení 243 452 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 62 223,50 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Dovolatel předestřel otázku vymezení podmínek, za nichž vzniká veřejně přístupná pozemní komunikace. Měl za to, že uvedená otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Kladl dále otázku, zda jest vznik posuzované pozemní komunikace, zřízené na základě povolení k provedení stavby ze dne 19. 8. 1998, právně kvalifikovat dle zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, silniční zákon (dále jen zákon č. 135/1961 Sb.), nebo v režimu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 8. 2012 (dále jen zákon č. 13/1997 Sb.). Ohlašoval, že ani tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Měl dále za to, že se odvolací soud při výkladu ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99. Předestřel taktéž otázku, zda zařazení pozemní komunikace nacházející se na pozemcích vlastněných žalobcem (parc. XY vše v k. ú. a obci XY) mezi místní komunikace III. třídy zakládá nabytí vlastnického práva k ní, jakožto k samostatnému předmětu vlastnictví, obcí. Měl za to, že uvedenou otázku řešil odvolací soud v kontextu posuzovaného případu v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017. V posledku dovolatel namítal, že jednání žalovaného, jenž odmítá předmětné pozemky, na nichž je zřízena veřejně přístupná pozemní komunikace, úplatně nabýt do obecního vlastnictví, případně poskytovat vlastníku pozemků, na nichž se veřejná komunikace nachází, za jejich užívání peněžitou náhradu, koliduje s dobrými mravy.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace, sloužící k uspokojení komunikační potřeby, se rozhodovací praxe dovolacího soudu již opakovaně zabývala. Dovodila, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K věnování obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným souhlasem nebo konkludentním strpěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 As 27/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014). Institut obecného užívání přitom představuje výjimečné omezení vlastnického práva, reagující na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Věnoval-li pozemní komunikaci k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019). Uvedená judikaturní východiska se pak prosadí, jak v režimu zákona č. 13/1997 Sb., tak i v režimu zákona č. 135/1961 Sb.; judikatura i za využití historické rozhodovací praxe soudů totiž při řešení otázky naplnění podmínek vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace přiznává význam výše citovaným hlediskům bez ohledu na konkrétní okamžik, kdy rozhodné okolnosti nastaly, respektive bez ohledu na konkrétní znění právního předpisu upravujícího právní režim užívání pozemních komunikací. Zákon č. 135/1961 Sb. ostatně obsahuje obdobnou definici pozemních komunikací, včetně komunikací účelových a místních, jako zákon č. 13/1997 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1553/2004).

Dovodil-li tedy odvolací soud, že předmětné pozemky, z titulu jejichž užívání veřejností za dobu od 16. 11. 2014 do 16. 11. 2017 se dovolatel, coby jejich vlastník, domáhá peněžité náhrady, byly, jakožto pozemky zastavěné pozemní komunikací zřízenou právním předchůdcem dovolatele (společností CANABA, a.s.) určenou k napojení jím budovaných rodinných domů k síti veřejných komunikací, věnovány se souhlasem svého tehdejšího vlastníka k obecnému užívání a slouží k trvalému uspokojení nutných komunikačních potřeb veřejnosti, pročež se tak staly (respektive byla na nich zřízena) veřejně přístupnou pozemní komunikací, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není třeba čehokoliv měnit, neodchýlil. Ustálené judikatuře dovolacího soudu se přitom odvolací soud nezpronevěřil ani svým závěrem, že dovolatel, jenž není restituentem (předmětné pozemky nabyl v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za veřejné užívání jím vlastněných pozemků, na nichž se nachází pozemní komunikace, nárok (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).

Klade-li dovolatel dále otázku výkladu ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. zakládajícího pravomoc rozhodovat o věcech upravených uvedeným zákonem, poukazuje na odklon od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, nutno dodat, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud totiž nevyslovil nedostatek své pravomoci o věci rozhodnout ani se otázkou své pravomoci v odůvodnění rozhodnutí nikterak nezabýval. Z výše citované judikatury ostatně jednoznačně vyplývá, že pravomocí rozhodovat o náhradě za omezení vlastnického práva způsobené umístěním veřejně přístupné pozemní komunikace na pozemku v soukromém vlastnictví jsou nadány soudy v civilním sporném řízení.

Na dovolatelem vznesené otázce, zda zařazení předmětné pozemní komunikace mezi místní komunikace III. třídy zakládá samo o sobě nabytí vlastnického práva k ní, jakožto samostatnému předmětu vlastnictví, obcí, rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí, jestliže tento se zařazením této komunikace mezi místní komunikace III. třídy nabytí vlastnického práva k ní žalovanou obcí nespojuje (odvolací soud uvedenou otázku v odůvodnění svého rozsudku nikterak neřeší). Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. jest ostatně chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě na úseku pozemních komunikací, aby usilovala o dosažení zákonem žádaného stavu, tedy toho, aby se vlastníky pozemních komunikací dané kategorie staly zákonem předvídané subjekty. Je přitom vyloučeno, aby samotná norma uvedeného zákona zakládala bez dalšího vlastnické právo obce. Pokud by k nabytí vlastnictví přece jen mělo dojít, pak by to bylo možné toliko na základě určité právní skutečnosti, typicky smlouvy. Z uvedeného vyplývá, že zařazení pozemní komunikace mezi místní komunikace III. třídy samo o sobě právním důvodem nabytí vlastnického práva k ní obcí není; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 921/2017, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 9 As 15/2012.

Vytýká-li dovolatel konečně rozpor jednání žalované obce s dobrými mravy (ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), dlužno dodat, že jednání odporující dobrým mravům může být důvodem, pro nějž lze výkon práv (pro rozpor s dobrými mravy) odepřít, samo o sobě však nová práva nezakládá. Prostřednictvím argumentu rozporu jednání s dobrými mravy tudíž nelze konstituovat nové právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze toliko stávající právo omezit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod číslem 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Neexistující nárok dovolatele na peněžitou náhradu za omezení vlastnického práva k pozemkům, na nichž je umístěna veřejně přístupná pozemní komunikace, tudíž toliko poukazem na tvrzený rozpor jednání žalované obce s dobrými mravy konstituovat nelze. Na vyřešení otázky kolize jednání žalovaného s dobrými mravy rozhodnutí odvolacího soudu ostatně ani nezávisí, jestliže tento uvedenou otázku v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak neřešil. Z uvedeného důvodu pak dovolatel ve vztahu k uvedené otázce ani nevymezil (respektive vymezit nemohl) zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom představuje jednu z jeho obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž nesplnění má potom za následek neprojednatelnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).

Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému nebyly v projednávané věci naplněny (§ 237 o. s. ř.); Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšného žalovaného náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení v částce 19 660 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 4 192 Kč, celkem tedy 24 152 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 5. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru