Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3273/2017Usnesení NS ze dne 27.09.2017

HeslaNáklady řízení
Zastavení řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3273.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 146 odst. 2 o. s. ř.

§ 243d písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3273/2017-169

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, IČ 44992785, proti žalovanému P. P., zastoupenému JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 550/61, o zaplacení částky 198.754,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 187/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2017, č. j. 19 Co 28/2017-146, takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2017, č. j. 19 Co 28/2017-146, se mění takto:

1) Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. září 2016, č. j. 63 C 187/2004-130, se ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně potvrzuje.

2) Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.663,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Leony Grumlíkové, advokátky se sídlem v Brně, Údolní 550/61.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.099,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Leony Grumlíkové, advokátky se sídlem v Brně, Údolní 550/61.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 22. 12. 2003 se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 43.934,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), nabyl do vlastnictví pozemek a budovu v obci B., v katastrálním území Ř., vše zapsané u Katastrálního úřadu, Katastrálního pracoviště B., a že žalovaný od 23. 12. 2001 užíval bez právního důvodu nebytové prostory o výměře 52,69 m2 nacházející se v budově, čímž se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Podáním ze dne 8. 12. 2005 žalobce žalobu rozšířil o částku 154.820,- Kč s příslušenstvím, představující bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému v období od 23. 12. 2003 do 22. 12. 2005; tuto změnu žaloby Městský soud v Brně připustil usnesením ze dne 14. 8. 2006, č. j. 63 C 187/2004-32.

Podáním ze dne 31. 8. 2016 vzal žalobce žalobu zpět poté, co v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 86/2010 na základě žaloby žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, za vedlejší účasti (na žalující straně) DELTA RZ, spol. s r.o., F. K. a P. P., proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2015, č. j. 16 Co 29/2013-433, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012, č. j. 52 C 86/2010-374, v tom znění, že se určuje, že Česká republika je vlastníkem pozemku v kat. území Ř., jehož součástí je budova, občanská vybavenost, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště B., pro kat. území Ř., obec B.

Městský soud v Brně usnesením ze dne 15. 9. 2016, č. j. 63 C 187/2004-130, „řízení zastavil, neboť žalobce vzal žalobu zpět“ (výrok I.), a „žalobci podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 143.554,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Leony Grumlíkové, neboť zpětvzetím žaloby zavinil, že řízení bylo zastaveno. Náklady řízení vynaložené žalovaným se skládají z úhrady 2 úkonů právní pomoci advokáta po 2.860,- Kč podle ustanovení § 7 bodu 5, § 11 odstavec 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (převzetí a příprava věci I. V., podání vyjádření k žalobě), úhrady 12 úkonů právní pomoci advokáta po 9.060,- Kč podle ustanovení § 7 bodu 5, § 11 odst. 1 písmeno a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (účast u jednání dne 7. 12. 2006, převzetí a příprava věci JUDr. L. Grumlíkovou, účast u jednání dne 15. 12. 2007, 28. 6. 2007, 27. 11. 2008, 27. 4. 2009, 2. 7. 2009, 4. 2. 2010, 1. 4. 2010, 14. 6. 2010, podání odvolání do usnesení č. j. 63 C 187/2004-106 ze dne 18. 9. 2015, účast u jednání dne 15. 9. 2016), úhrady 14 paušálních částek po 300,- Kč podle ustanovení 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, a z částky 24.914,40 Kč představující DPH ve výši 21 % z odměny a z náhrad“ (výrok II.).

K odvolání žalobce proti nákladovému výroku usnesení soudu prvního stupně jej Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 2. 2017, č. j. 19 Co 28/2017-146, v tomto výroku změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud poté, co zrekapituloval průběh obou řízení, dovodil, že „jsou zde dány takové okolnosti, kdy lze otázku náhrady nákladů řízení posoudit dle ust. § 150 o. s. ř., neboť z celého řízení vyplývá, že žalobce důvodně uplatňoval svůj návrh z titulu aktivní legitimace, kdy byl řadu let zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti, tato okolnost byla zpochybněna až teprve poté, kdy začalo být vedeno v roce 2010 řízení ze strany státu vůči městu, nicméně tato otázka byla řešena rovněž řadu let, kdy nebylo najisto postaveno, zda žalobce je skutečně vlastníkem předmětné nemovitosti či nikoli, nicméně stále zůstával zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti“. „Toto nelze přičítat k tíži žalobce a vzhledem ke skutečnosti, že poté, kdy i rozhodnutím dovolacího soudu bylo zcela najisto postaveno, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí, žalobce reagoval tak, že vzal svou žalobu zpět, rozhodl odvolací soud s ohledem na ust. § 150 o. s. ř., vzhledem ke všem okolnostem případu, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a „§ 142 odst. 2 o. s. ř.“.

Proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázky „hmotného“ práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému s odůvodněním, že žalobce uplatňoval svůj návrh z titulu aktivní legitimace, neboť mu dle zápisu v katastru nemovitostí svědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nicméně po podání žalobního návrhu bylo zahájeno řízení o určení vlastnického práva, v němž bylo rozhodnuto, že vlastnické právo žalobci nesvědčí, a to především z důvodu vyvrácené tvrzené dobré víry žalobce ve své vlastnické právo; žalobce v důsledku rozhodnutí vzal svoji žalobu v dříve zahájeném řízení zpět“. Dovolatel namítá, že odvolací soud při aplikaci § 150 o. s. ř. zcela pominul závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, a v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, a Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, jelikož nezkoumal, „zda jsou tu dány zvláštní okolnosti“, nezabýval se „výjimečností“, nýbrž přihlédl k okolnostem, které užití ustanovení § 150 o. s. ř. neospravedlňují, a nepřihlédl ani k právně významným okolnostem (tedy k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků). Odvolací soud se naopak omezil pouze na okolnost, která žalobce vedla k uplatnění nároku, a to jeho domnělé vlastnické právo, avšak zcela pominul, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 86/2010 bylo prokázáno, že žalobce si musel být vědom toho, že vlastnické právo na něj nepřešlo, neboť s nemovitostí fakticky nehospodařil, ani předmětné nemovitosti nedržel oprávněně, a nemohlo proto dojít k vydržení. Žalobce si tak musel být vědom již dříve, než v dané věci podal žalobu, že jeho vlastnické právo je nejisté. Za této situace je tudíž mylný závěr odvolacího soudu, že „nelze k tíži žalobce přičítat jeho nevědomost o absenci aktivní věcné legitimace“, a „o to více je nespravedlivé, aby tato „neznalost“ byla důvodem pro aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř., a to i s ohledem na to, že žalovaný hájil důvodně svá práva od počátku řízení“. Dovolatel rovněž poukázal na citelnost dopadu rozhodnutí odvolacího soudu do jeho majetkové sféry, jakož i na to, že žalobce jakožto veřejnoprávní korporace disponuje s rozpočtovými příjmy pro rok 2017 přes 10 miliard Kč. Dále uvedl, že co se týče výroku II. napadeného rozhodnutí, není vzhledem k výše uvedeným důvodům o neopodstatněnosti aplikace § 150 o. s. ř. dán důvod k nepřiznání nákladů odvolacího řízení. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí „změnil ve výroku I. tak, že se usnesení soudu I. stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení potvrzuje, a ve výroku II. tak, že se žalovanému přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení, a dále, aby rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1., 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání proti výroku I. usnesení odvolacího soudu je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jelikož ustanovení § 150 o. s. ř. aplikoval v rozporu s tím, co vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněného pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněného pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4290/2015, ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, a ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1270/2015.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady.

Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 o. s. ř.).

Povinnost účastníka, který z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, hradit náklady řízení, může být v konkrétním případě nepřiměřeně tvrdá. Ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele proto může soud účastníku, který by jinak měl právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další.

Nejvyšší soud v citovaném usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, kterým odmítl dovolání statutárního města Brna proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2015, č. j. 16 Co 29/2013-433, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012, č. j. 52 C 86/2010-374, v tom znění, že se určuje, že Česká republika je vlastníkem pozemku v kat. území Ř., jehož součástí je budova, občanská vybavenost, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště B., pro kat. území Ř., obec B., odkázal - k otázkám podřaditelným výkladu ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů - na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je uvedené ustanovení setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, a ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). Taktéž uvedl, že k výkladu citovaného ustanovení zákona se vyslovil i Ústavní soud, a to nejenom v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 (v němž analýzou dotčeného ustanovení zákona dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření), ale např. i v nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, v němž uzavřel, že pojem „hospodaření“ uvedený v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak podle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (obdobně srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07). V této věci ovšem ze skutkových zjištění vyplývá, že v době rozhodné pro přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí s předmětnými nemovitostmi (stavbou na označeném pozemku) hospodařilo nikoliv statutární město Brno, nýbrž státní podnik Oděvnictví města Brna coby samostatný subjekt práva, od žalované obce odlišný (kdy není bez dalšího rozhodující ani to, byla-li obec jeho zřizovatelem čili nic; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007). Za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu považoval dovolací soud i závěry odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením - v závislosti na posouzení oprávněnosti držby [řešené zde podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 2, části věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. V tomto ohledu dovodil, že „se zřetelem k zákonem jasně stanoveným podmínkám přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce, jakož i setrvalé interpretaci relevantního ustanovení v rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, je vyloučen právní omyl žalovaného o nabytí vlastnictví ex lege (případně jej nelze kvalifikovat jako omyl omluvitelný). Vyloučen je i omyl skutkový, bylo-li prokázáno, že žalovaný s předmětnými pozemky ke dni účinnosti zákona nehospodařil (tedy kdy žalobce měl vědomost o tom, že jedna ze zákonem stanovených podmínek přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce není splněna) a bylo-li mu známo (jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů), že v jeho prospěch zapsané vlastnictví je sporné“. Za daných okolností proto dovolací soud neměl úvahy odvolacího soudu o nedostatku dobré víry držitele za nepřiměřené a vyslovené právní závěry v jeho rozhodnutí za příčící se ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Pakliže odvolací soud považoval v dané věci za významné pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudem prvního stupně to, že „žalobce důvodně uplatňoval svůj návrh z titulu aktivní legitimace, kdy byl řadu let zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti, tato okolnost byla zpochybněna až teprve poté, kdy začalo být vedeno v roce 2010 řízení ze strany státu vůči městu, nicméně tato otázka byla řešena rovněž řadu let, kdy nebylo najisto postaveno, zda žalobce je skutečně vlastníkem předmětné nemovitosti či nikoli, nicméně stále zůstával zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti“, pak zcela zřejmě přehlédl ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 28. 6. 2012 (podle kterého platilo, že obce byly povinny do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí), jakož i závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k tomuto ustanovení, která dovodila, že tato lhůta je (byla) lhůtou pořádkovou a že vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (do katastru nemovitostí), k jehož přechodu na obce došlo ex lege ke dni účinnosti zákona, má (měla) jen účinky deklaratorní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2486/2008).

Z toho vyplývá, že nesplňoval-li žalobce předpoklady pro přechod vlastnického práva k označeným nemovitým věcem podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jelikož s předmětnými pozemky ke dni účinnosti tohoto zákona nehospodařil, měl-li vědomost o tom, že jedna ze zákonem stanovených podmínek přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce není splněna (viz závěry soudů všech stupňů v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 86/2010), a učinil-li přesto návrh příslušnému středisku geodézie (příslušnému katastrálnímu úřadu) na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí (katastru nemovitostí), na jehož základě bylo vlastnické právo žalobce zapsáno do evidence nemovitostí (do katastru nemovitostí), stalo se tak jen z jeho vůle a jeho aktivním jednáním (ovšem v rozporu s § 1 odst. 1 a s § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 28. 6. 2012, jelikož skutečným vlastníkem nemovitých věcí byla i po účinnosti tohoto zákona Česká republika, když na žalobce ex lege tyto nemovité věci nepřešly).

Jen samotné okolnosti zmíněné odvolacím soudem proto nejsou okolnostmi, které by v dané věci umožňovaly moderaci při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a nepředstavují tedy důvod pro výjimečné použití ustanovení § 150 o. s. ř. ve vztahu k žalovanému.

Protože odvolací soud výrokem I. napadeného usnesení rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu v tomto výroku změnil tak, že výrok II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2016, č. j. 63 C 187/2004-130, jímž byla žalobci podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 143.554,40 Kč, se potvrzuje [§ 243d písm. b) o. s. ř.].

Protože žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch, má ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. (za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.) právo, aby mu žalobce nahradil náklady potřebné k účelnému bránění jeho práva v tomto řízení. Vzhledem k tomu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout [§ 243d písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu v tomto závislém výroku změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku celkem 8.663,60 Kč, která sestává z odměny za zastupování advokátkou v odvolacím řízení ve výši 6.860,- Kč [sepis vyjádření k odvolání žalobce - § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“)], paušální částky náhrady za úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částky 1.503,60 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.).

Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení žalovanému zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v těchto řízeních zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do tří dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když žalovaný měl v tomto řízení plný úspěch. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají mj. z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení (sepis dovolání). Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu), tj. částkou 7.220,- Kč. Součástí nákladů je i paušální částka náhrady za úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu), částka 1.579,20 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.) a náhrada za zaplacený soudní poplatek z dovolání (2.000,- Kč).

Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení žalovanému zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do tří dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2017

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru