Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 327/2020Usnesení NS ze dne 22.04.2020

HeslaPasivní legitimace
Žaloba
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.327.2020.1
Dotčené předpisy

§ 5 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 9 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 244 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1832/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 327/2020-847

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce PRAGOCHEMA spol. s r. o., IČO 49686089, se sídlem v Praze 10, Přátelství 550, zastoupeného JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, za účasti 1) České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2) O. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, a 3) Plzeňských městských dopravních podniků, a.s., IČO 25220683, se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 920/12, zastoupených Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 124/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2019, č. j. 61 Co 274/2019-805, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit účastníku řízení 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a ostatními účastníky nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z nich.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobce napadl dovoláním usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2019, č. j. 61 Co 274/2019-805, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 5. 2019, č. j. 6 C 124/2005-762, jímž byla žaloba ze dne 13. 5. 2005 o přezkum rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Klatovech, ze dne 29. 3. 2005, č. j. PÚ 3460/92 H2, 135/2005, podle § 250g odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, odmítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. usnesení odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu).

Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Předestřel otázku, zda je k podání žaloby směřující vůči rozhodnutí pozemkového úřadu, přiznávajícímu ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), oprávněné osobě restituční nárok, věcně legitimován ten, kdo k vydávané nemovitosti nabyl vlastnictví po účinnosti zákona o půdě, avšak dříve než bylo vydáno napadené rozhodnutí pozemkového úřadu. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4346/2017, a ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5678/2017, případně, že tato otázka doposud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena. Kladl taktéž otázku, zda věcnou legitimaci k podání uvedené žaloby zakládá samotné účastenství v řízení před pozemkovým úřadem. Vytýkal dále, že odvolací soud posoudil otázku věcné legitimace příliš formalisticky (aniž se v odůvodnění rozhodnutí zabýval veškerými rozhodnými skutečnostmi) a vydal nepřezkoumatelné a překvapivé rozhodnutí. Mínil, že se tím odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího, Nejvyššího správního a Ústavního soudu, kterou citoval. Konečně namítal, že při rozhodování o nákladech řízení mělo být aplikováno ustanovení § 150 o. s. ř.

Účastník řízení 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, že k doložení svého oprávnění k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 244 a násl. o. s. ř. musí žalobce tvrdit, že rozhodnutím správního orgánu, který rozhodoval ve věci soukromého práva, byl dotčen na svých právech (že byl v těchto právech nějakým, byť málo významným, způsobem zkrácen) a že tuto újmu lze odstranit tím, že o věci bude znovu rozhodnuto soudem (§ 246 o. s. ř.). Posouzení otázky, zda žalobce je vskutku osobou dotčenou na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, je přitom závěrem o věcné legitimaci, nikoliv závěrem o účastenství v řízení. Účastníkem řízení o žalobě podle § 246 odst. 1 o. s. ř. je zároveň vždy osoba, která podala žalobu (žalobce), bez zřetele k tomu, zda je k podání žaloby legitimována (zda jí podle § 246 odst. 1 náleží právo návrhové). Tvrdí-li pak žalobce, že byl dotčen na svých právech, byť je to z povahy věci vyloučeno, soud žalobu odmítne podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. Okruh účastníků restitučního řízení podle zákona o půdě je přitom ustanovením § 9 odst. 8 tohoto zákona taxativně vymezen tak, že jde toliko o osobu uplatňující restituční nárok (osoba oprávněná) a osobu povinnou, naplňující znaky uvedené v § 5 zákona o půdě, jež je v daném restitučním řízení též pasivně věcně legitimována; definice účastenství ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je zde vyloučena (§ 250b odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) o restitučním nároku oprávněné osoby se pak přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby povinné ve smyslu zákona o půdě, a to ani tehdy, tvrdí-li, že je aktuálním vlastníkem dotčené nemovitosti. Oprávnění podat ve smyslu § 244 a násl. o. s. ř. žalobu směřující vůči rozhodnutí pozemkového úřadu přiznávajícímu oprávněné osobě restituční nárok přichází tedy v úvahu pouze tehdy, tvrdí-li žalobce, že vlastníkem nárokovaného pozemku, resp. osobou hospodařící s pozemkem vlastněným státem, byl již ke dni účinnosti zákona o půdě a že z uvedeného důvodu naplňuje znaky povinné osoby dle § 5 odst. 1, 2 zákona o půdě. V situaci, kdy znaky osoby povinné dle § 5 odst. 1, 2 zákona o půdě žalobce zjevně nenaplňuje, je pak z povahy věci vyloučeno, aby byl rozhodnutím pozemkového úřadu přiznávajícím oprávněné osobě restituční nárok na svých právech dotčen; v takovém případě ovšem není ani osobou oprávněnou napadnout takové rozhodnutí žalobou v řízení dle § 244 a násl. o. s. ř., pročež je namístě onu žalobu odmítnout (srov. kasační usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5678/2017, vydané v tomto řízení, jakož i v jeho odůvodnění citovanou judikaturu).

Jestliže tedy odvolací soud v situaci, kdy dovolatel nabyl předmětné nemovitosti (vydané oprávněné osobě naříkaným rozhodnutím pozemkového úřadu) ve veřejné dražbě konané dne 15. 4. 1998, a tudíž je ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. 24. 6. 1991) nevlastnil ani nedržel (přičemž k tomuto datu ani neexistoval, když jako právnická osoba vznikl dne 8. 10. 1993), uzavřel, že dovolatel není osobou povinnou dle § 5 odst. 1, 2 zákona o půdě, a tedy ani osobou v restitučním řízení pasivně věcně legitimovanou ve smyslu ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě, pročež se jej napadené rozhodnutí pozemkového úřadu, přiznávající oprávněné osobě restituční nárok dle § 9 odst. 4 zákona o půdě, přímo nedotýká, a proto je není ani oprávněn napadnout žalobou ve smyslu § 244 a násl. o. s. ř., kterou jest tak namístě odmítnout (§ 250g odst. odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), nijak se tím od výše citované judikatury dovolacího ani Ústavního soudu (a to ani od dovolatelem odkazovaných rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4346/2017 a sp. zn. 28 Cdo 5678/2017), na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Dovolatelem předestíranou otázku aktuálního vlastnictví k předmětným nemovitostem jest pak řešit formou souhlasného prohlášení dotčených subjektů (případně duplicitně zapsaných vlastníků) nebo určovací žaloby ve smyslu § 80 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3707/2009, nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4180/2017).

Namítá-li dovolatel dále formalismus (nevypořádání se se všemi rozhodnými okolnostmi), nepřezkoumatelnost a překvapivost usnesení odvolacího soudu, dlužno předně uvést, že prostřednictvím těchto námitek upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci. Odvolací soud se v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu uvedeným v usnesení sp. zn. 28 Cdo 5678/2017 zaměřil na posouzení z hlediska právní kvalifikace věci rozhodné skutkové okolnosti, zda žalobce vlastnil či držel předmětné nemovitosti ke dni účinnosti zákona o půdě. Dospěl-li pak k závěru, že žalobce tyto nemovitosti v rozhodném okamžiku nevlastnil ani nedržel, akcentuje skutečnost, že v této době dokonce ani neexistoval, nelze jeho závěry považovat za formalistické. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu přitom nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že dovolatel na podkladě odůvodnění napadeného usnesení byl schopen zformulovat dovolací důvody. Rozhodnutí odvolacího soudu vycházející ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v kasačním rozhodnutí vydaném v posuzovaném řízení pak zjevně nelze považovat za překvapivé, když nepředvídatelným, resp. překvapivým, je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012).

Z výše uvedených důvodů podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).

Napadá-li dovolatel usnesení odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není nadto dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady účastníka řízení 1) představuje paušální náhrada za podání vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu); ostatním účastníkům dle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly, když se k dovolání nevyjádřili.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 4. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru