Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3246/2012Usnesení NS ze dne 06.12.2012

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3246.2012.1
Dotčené předpisy

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3246/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce JUDr. P. J., bytem v O., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 85.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 47/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č. j. 22 Co 12/2012-80, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2011, č. j. 22 C 47/2009-54, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 85.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení o určení pohledávky konkursního věřitele vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 417/2002 (řízení probíhalo od roku 2002 do roku 2008), jež skončilo zamítnutím jím podané žaloby pro předčasnost z důvodu vad přihlášky uplatněné pohledávky. Způsobená škoda měla sestávat z nákladů vynaložených v předmětném soudním řízení ve výši 25.000,- Kč (skutečná škoda) a ušlého zisku ve výši 60.000,- Kč za dobu, po kterou se žalobce v souvislosti s tímto řízením nemohl věnovat své podnikatelské činnosti. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná žalobci za škodu, jejíž náhrady se domáhá, neodpovídá. Postup soudu, jenž po dobu řízení probíhajícího v letech 2002 až 2008 shromažďoval a prováděl důkazy, hodnotil zjištěné skutečnosti a právně je posuzoval totiž dle závěrů odvolacího soudu nelze považovat za nesprávný úřední postup, ať již řízení trvalo jakkoliv dlouho. Žalobci navíc škoda, jejíž náhrady se domáhá, nevznikla. O nákladech řízení vedeného před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 55 Cm 417/2002 bylo pravomocně rozhodnuto tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků. Žalobce se tudíž v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci nemůže domáhat změny uvedeného rozhodnutí. Žalobce, jenž ušlý zisk skutkově vymezuje jako zisk srovnatelný s náhradou za promeškaný čas v rozsahu 200 hodin po 300,- Kč za jednu hodinu, pak dle závěrů odvolacího soudu netvrdí ani neprokazuje žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že u něj v důsledku tvrzené nepřiměřené délky soudního řízení nedošlo k rozmnožení konkrétních majetkových hodnot, ač se to s ohledem na pravidelný běh věcí dalo očekávat. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nevyhověl (§ 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“). Vysvětlil přitom rovněž, že nárok na náhradu škody, jehož se žalobce dle skutkového vymezení žaloby domáhá z důvodu nesprávného úředního postupu soudu (nepřiměřené délky soudního řízení), nelze vzhledem ke specialitě právní úpravy obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb. právně posuzovat jako nárok na náhradu škody podle ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že postup Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 55 Cm 417/2002, v němž byla žaloba o určení pohledávky konkursního věřitele zamítnuta pro předčasnost z důvodu vad přihlášky až po šesti letech ode dne zahájení soudního řízení, je třeba hodnotit jako nesprávný. Uváděl rovněž, že ve smyslu ustanovení §§ 30 a 31 zák. č. 82/1998 Sb. má se zřetelem k subsidiárnímu použití ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody (§ 26 zák. č. 82/1998 Sb.) nárok na požadovanou náhradu skutečné škody ve výši 25.000,- Kč a ušlého zisku ve výši

60.000,- Kč, jež mu byly způsobeny nesprávným postupem soudu. Vytýkal přitom soudům nižšího stupně, že jej ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. nepoučily o povinnosti doplnit chybějící tvrzení a důkazy. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o náhradu skutečné škody představované náklady vynaloženými žalobcem v řízení před Krajským soudem v Brně vedeném pod sp. zn. 55 Cm 417/2002 ve výši 25.000,- Kč s příslušenstvím, nezbývá než uvést, že nárok na zaplacení uvedené částky je samostatným nárokem s odlišným skutkovým základem od nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 60.000,- Kč, jehož žalobce dle svých tvrzení mohl dosáhnout, nebýt nesprávného úředního postupu soudu. Jelikož však samostatný nárok na náhradu skutečné škody ve výši 25.000,- Kč s příslušenstvím nepřesahuje částku 50.000,- Kč, není dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o uvedeném nároku, přípustné (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žaloba co do částky 25.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou fyzickou osobou (účastníkem řízení) mající právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání v části směřující proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o náhradu ušlého zisku ve výši 60.000,- Kč s příslušenstvím.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody). Spočívá-li přitom rozsudek odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod R 48/2006).

Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou závěrech (že postup soudu spočívající v shromažďování a provádění důkazů, hodnocení zjištěných skutečností a jejich právním posouzení nelze považovat za nesprávný úřední postup, ať již řízení trvalo jakkoliv dlouho, a že žalobce, jenž ušlý zisk skutkově vymezuje jako zisk srovnatelný s náhradou za promeškaný čas v rozsahu 200 hodin po 300,- Kč za jednu hodinu, netvrdí ani neprokazuje žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že u něj v důsledku tvrzené nepřiměřené délky soudního řízení nedošlo k rozmnožení konkrétních majetkových hodnot, ač se to s ohledem na pravidelný běh věcí dalo očekávat), z nichž každý samostatně obstojí coby důvod zamítnutí žaloby. Závěr, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, by tedy byl namístě, jen kdyby Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně významným v řešení obou těchto otázek.

Dovolateli je třeba přisvědčit, že ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb. ve znění účinném od 27. 4. 2006 se za nesprávný úřední postup považuje rovněž porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Obdobně řešila uvedenou problematiku ale i starší judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, č. seš. 1, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 545/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5504). Závěr odvolacího soudu, že v nepřiměřené délce soudního řízení (procesu shromažďování podkladů pro rozhodnutí o věci samé) nelze spatřovat nesprávný úřední postup, je tudíž v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Rozhodnutí odvolacího soudu ovšem spočívá rovněž na závěru, že škoda spočívající v ušlém zisku tak, jak je skutkově vymezena v žalobě (zisk srovnatelný s náhradou za promeškaný čas v rozsahu 200 hodin po 300,- Kč za jednu hodinu), dovolateli nevznikla.

Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 zák. č. 82/1998 Sb.), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Protože zákon č. 82/1998 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení občanského zákoníku. Škodou zákon (§ 442 odst. 1 obč. zák.) míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Skutkové vymezení ušlého zisku přitom nemůže být libovolné. Je třeba jej vymezit tak, aby mohla být zjištěna jeho pravděpodobná výše blížící se podle běžného uvažování jistotě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. 2 Odon 15/96).

V projednávané věci dovolatel coby žalobce svůj nárok na náhradu zisku, jenž mu měl ujít v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení, skutkově vymezuje jako nárok na náhradu za čas promeškaný v souvislosti se soudním řízením ve výši 300,- Kč za jednu promeškanou hodinu. Takto vymezený nárok ovšem nepředstavuje majetkovou újmu spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) dovolatelova majetku (např. v důsledku zmaření podnikatelského závěru směřujícího k určitému zisku – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 936/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 6301), které by s ohledem na pravidelný běh věci bylo možno důvodně očekávat, nebýt předmětného soudního řízení. Samotná ztráta času totiž důvodnost očekávání dosažení zisku nezakládá. Z délky času stráveného v souvislosti se soudním řízením nelze dovozovat, jakého zisku by dovolatel, nebýt soudního řízení, při pravidelném běhu událostí dosáhl. Jelikož tedy dovolatel uplatněný nárok na skutečnostech odůvodňujících vznik škody v podobě ušlého zisku nezaložil, odpovídá závěr odvolacího soudu, že dle žalobních tvrzení dovolateli škoda, jejíž náhrady se domáhá, nevznikla, ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v projednávané věci.

Vytýká-li dovolatel soudům nižšího stupně, že jej ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. nevyzvaly, aby doplnil svá tvrzení o rozhodné skutečnosti, a nepoučily o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy, je předně třeba podotknout, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ však v projednávané věci nejde. Řízení vytýkanou vadou ostatně zatíženo ani není. Poučení o důkazní povinnosti a povinnosti tvrzení (§ 118a o. s. ř.) má totiž své místo pouze v případě, kdy soud pro nedostatek tvrzení či důkazních prostředků (důkazní nouzi) není s to učinit skutkový závěr o okolnostech významných z hlediska hypotézy aplikované právní normy. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo, neboť již z žalobních tvrzení dovolatele bylo zřejmé, že (i kdyby byla prokázána) uplatňovaný nárok na náhradu ušlého zisku neodůvodňují.

Jelikož věcnému přezkumu právního závěru odvolacího soudu (na němž je zamítnutí žaloby rovněž založeno) o tom, zda dovolateli vznikla uplatňovaná škoda v podobě ušlého zisku, či nikoliv, brání to, že není splněna podmínka jeho zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako celek pro nepřípustnost odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. prosince 2012

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru