Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3241/2020Usnesení NS ze dne 01.12.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Náhradní pozemek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3241.2020.1
Dotčené předpisy

§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3241/2020-321

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: J. H., nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, adresa pro doručení: Jurečkova 1811/18, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 100/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. června 2020, č. j. 54 Co 101/2019-291, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Abrahama do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 1. 2019, č. j. 4 C 100/2018-181, potvrdil ve výroku II., jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. XY v k. ú. XY na žalobce (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku III. tak, že žalovanou zavázal nahradit náklady prvostupňového řízení žalobci ve výši 17 818 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem I. přitom soud prvního stupně řízení v části týkající se pozemku parc. XY v k. ú. XY zastavil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázek týkajících se aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované. Odkázala přitom na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, a ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1835/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2770/10, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015). Dovozovala, že žalobce neprokázal liknavý či svévolný postup dovolatelky ani svůj aktivní přístup k uspokojování restitučního nároku.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Důvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované (jejímž předchůdcem byl Pozemkový fond ČR) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při jejím liknavém postupu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Ani postup podle § 11a zákona o půdě (jenž zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností žalované k převodu náhradních pozemků (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018). Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem žalované, přičemž struktura její nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Rozhodnutí soudu, v němž bude žalované uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, pak ve vztahu k ostatním oprávněným osobám nelze pokládat za diskriminující a je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt, srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, cit. výše, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona č. 229/1991 Sb.), je přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je pak namístě i tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).

Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce

– Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu

– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Hodnotící závěr soudů nižšího stupně o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobce pak v posuzovaném případě není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobce (restituční nárok byl uplatněn již 17. 12. 1992, přičemž rozhodováno o něm bylo s mnohaletým odstupem /rozhodnutí ze dne 20. 11. 2012, č. j. PÚ 6828/92/1, a ze dne 5. 5. 2017, č. j. SPU 203411/2017/, dovolatelka se nikterak nevypořádala s námitkami žalobce stran ocenění odňatého pozemku vznesenými již 20. 7. 2017, tj. krátce po skončení řízení před pozemkovým úřadem, žalobce se marně pokoušel uspokojit svůj nárok formou účasti na veřejných nabídkách organizovaných dovolatelkou – opakovaně /ve dnech 11. 12. 2017, 20. 12. 2017 a 10. 1. 2018/ byl dovolatelkou informován o vyřazení jím poptávaných pozemků z veřejné nabídky, případně se svými žádostmi neuspěl /veřejné nabídky konané 7. 2. 2018 a 26. 2. 2018/) do doby rozhodování odvolacího soudu nedošlo ani k částečnému uspokojení jeho restitučního nároku, následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení (když její nabídka náhradních pozemků zjevně postrádala patřičné kvalitativní a kvantitativní parametry, a neumožňovala tak uspokojení nároku žalobce v přiměřené lhůtě), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jeho žalobě o vydání konkrétního jím zvoleného náhradního pozemku. Liknavost dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobce se přitom nepodává jen z mimořádně dlouhé doby, jež uplynula od uplatnění restitučního nároku, nýbrž též z dalších shora vylíčených skutečností (včetně dlouhodobého nedostatku adekvátního vypořádání se s námitkami nesprávného ocenění restitučního nároku).

Dovolatelkou odkazovaná judikatura pak obsahuje obecné teze o hodnocení liknavosti a svévolnosti při uspokojování restitučních nároků či přístupu oprávněných osob, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalované strany, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností nedovodil její liknavý či svévolný postup anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání konkrétních pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené z takových rozhodnutí by dovolatelce nemohly prospět.

Kritika dílčích skutkových závěrů soudů nižšího stupně o jednotlivých krocích účastníků řízení realizovaných v souvislosti s vypořádáváním restitučního nároku žalobce představuje pak polemiku se skutkovými konkluzemi, jejímž prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze (jak vysvětleno výše).

Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 12. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru