Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3232/2016Rozsudek NS ze dne 01.06.2017

HeslaBezdůvodné obohacení
Zastoupení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3232.2016.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 457 obč. zák.

§ 33 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3232/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Ch. L., zastoupené Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem v Ostravě-Hrabové, Místecká 329/258, proti žalované L. A., zastoupené JUDr. Pavlem Navrátilem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 120/2, o 470.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 173/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2016, č. j. 11 Co 437/2015-269, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2016, č. j. 11 Co 437/2015-269, se s výjimkou výroku II. zrušuje a věc se v naznačeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 26. 5. 2014, č. j. 19 C 173/2010-227, uložil žalované zaplatit žalobkyni 470.000 Kč s úrokem z prodlení od 3. 10. 2007 oproti povinnosti žalobkyně vydat žalované sochu „V.“ autora O. G. (výrok I.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky II. a III.). Žalobkyně tvrdila, že dne 2. 10. 2007 podepsala smlouvu o koupi řečeného uměleckého díla od žalované za kupní cenu ve výši sporného obnosu; následně však vyšlo najevo, že na uvedeném kontraktu se nenachází vlastnoruční podpis L. A., pročež je stižen absolutní neplatností. Soud vzal za prokázané, že zmíněný právní úkon skutečně nepodepsala žalovaná, nýbrž její syn L. A. Současně nebylo prokázáno, že by žalovaná jmenovaného k uzavření předmětné smlouvy zmocnila jako svého zástupce. Dle soudu zde tudíž adekvátní projev vůle neučinila ani žalovaná (která spornou listinu nepodepsala), ani její syn (jenž kupní smlouvu neopatřil svým spontánním podpisem, nýbrž patrně podpisem komoleným). Žalovaná nadto nebyla ke dni uzavření smlouvy vlastníkem předmětné sochy, a nesvědčilo jí tudíž oprávnění dále ji převádět. Vzpomínaná smlouva je tak neplatnou, což implikuje povinnost smluvních stran vrátit si v souladu s § 451 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), přijatá plnění coby bezdůvodné obohacení. Pasivní věcná legitimace se přitom z tohoto hlediska připíná k žalované bez zřetele na její tvrzení, že sporný obnos přenechala svému synovi. Žaloba tedy byla podána po právu.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, č. j. 11 Co 437/2015-269, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil v části výroku I. týkající se její povinnosti zaplatit žalobkyni 470.000 Kč s úrokem z prodlení od 6. 4. 2011 oproti vydání shora zmíněné sochy (výrok I.), dále prvoinstanční rozsudek v tomtéž výroku změnil tak, že zamítl žalobu, pokud jde o příslušenství za období od 3. 10. 2007 do 5. 4. 2011 (výrok II.), a zároveň rozhodl o nákladech vzniklých účastníkům i státu v řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až V.). Odvolací soud výslovně odmítl přezkoumávat úvahu okresního soudu ohledně nedostatku vlastnického práva na straně žalované (byť vyslovil jisté pochybnosti o její správnosti), neboť ji pokládal za nadbytečnou. Zdůraznil, že dle ustálené soudní praxe ze smlouvy musí být patrno, že ji za smluvní stranu uzavřel zmocněnec. V předmětné věci ovšem v textu kontraktu žádný zástupce označen není, nebyla k němu ani přiložena plná moc, jež by osvědčovala zástupčí oprávnění L. A., a je tak nutné dospět k závěru, že byl dotčený právní úkon na straně prodávající uzavřen osobou k tomu nezmocněnou, což jej činí absolutně neplatným pro nedostatek svobodného a vážného projevu vůle. Žalovaná je proto povinna vrátit žalobkyni přijaté peněžité plnění a žalobkyni oproti tomu tíží povinnost vydat spornou sochu.

Tento rozsudek (dle obsahu podání nikoli ve výroku II.) napadla žalovaná dovoláním, v němž uvádí, že názor krajského soudu, v souladu s nímž musí být ze smlouvy zřejmé, že ji za její stranu uzavírá zástupce, jinak je neplatná, byl soudní praxí výslovně překonán. Dovolatelka zdůrazňuje, že byla při uzavírání smlouvy zastoupena svým synem L. A., jenž nebyl prodávajícím, nýbrž pouze jejím zmocněncem, o čemž měla druhá strana povědomí, jak vyplývá z důkazů provedených v řízení. Důsledkem překročení zmocnění přitom podle judikatury není neplatnost právního úkonu, ale pouze to, že uvedeným aktem zastoupený eventuálně nemusí být vázán; i s tímto stanoviskem jsou tedy úvahy odvolacího soudu v příkrém rozporu. Se zřetelem k naznačenému pochybení by dovolací soud měl rozsudek soudu odvolacího zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež poukázala na skutečnost, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu mohou nastoupit účinky přímého zastoupení toliko v případě, že adresát jednání ví, respektive z okolností musí seznat, že jednající subjekt nevystupuje vlastním jménem, nýbrž za jinou osobu. V daném případě z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že nebylo nikterak zřejmé, že smlouvu uzavíral zmocněnec. Jelikož je závěr o neplatnosti předmětné kupní smlouvy zcela správný, má žalobkyně za to, že by Nejvyšší soud měl dovolání žalované odmítnout, případně zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání žalované je přípustné i důvodné, jelikož se krajský soud odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, dovodil-li, že smlouvu uzavřenou zástupcem, v níž není toto postavení jednající osoby vyjádřeno, bez dalšího stíhá neplatnost.

Dovolací soud totiž již ve své rozhodovací praxi vícekrát konstatoval, že řečený názor (respektive rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1997, sp. zn. 11 Cmo 245/97, z něhož daná idea pochází) byl překonán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, a navazující judikaturou, v níž se naopak konstatuje, že podepsala-li fyzická osoba smlouvu jako subjekt jednající za smluvní stranu, není pro řešení otázky platnosti tohoto právního úkonu významné, zda v něm bylo výslovně uvedeno, že tak činí na základě hmotněprávní plné moci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1586/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2132/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2185/2013, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2776/2012). Rozpor úvah odvolacího soudu s předeslanými tezemi je zcela očividný a právní posouzení obsažené v napadeném rozhodnutí činí neudržitelným.

Zasluhuje přitom explicitního zdůraznění, že ze samotné skutečnosti, že smlouva byla na straně prodávající potenciálně uzavřena osobou k tomu nezmocněnou, nelze dovozovat neplatnost dotčeného ujednání. Dle aplikovatelné právní úpravy (§ 33 odst. 2 obč. zák.) totiž platí, že překročil-li zmocněnec své oprávnění vystupovat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Z citovaného ustanovení předně vyplývá, že s překročením zástupčího oprávnění či jednáním bez plné moci není spojena neplatnost právních úkonů zástupce, nýbrž pouze to, že zmocnitel, popřípadě subjekt, za nějž jednala třetí osoba bez plné moci, je učiněným právním úkonem vázán jen za podmínek stanovených v § 33 obč. zák. (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3412/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5188/2014, potažmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1528/2016). Současně platí, že i jednání neopírající se o řádné zmocnění může být přičteno tomu, jehož jménem bylo jednáno, pakliže předmětný právní úkon bez zbytečného odkladu schválí, přičemž tato tzv. ratihabice může proběhnout též ústně či konkludentně, například tím, že zastoupený přijme kupní cenu poskytnutou na základě popsaným způsobem realizovaného právního úkonu (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2923/2015). Konečně se sluší připomenout stabilizovaný názor dovolacího soudu (přiléhavě zdůrazněný žalobkyní), dle kterého o přímé zastoupení, z něhož vznikají práva a povinnosti bezprostředně zastoupenému, jde, je-li celý kontext jednání zmocněnce a třetí osoby obrácen ke zmocniteli, tedy pokud třetí osoba ví, respektive z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt koná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná a že jednání je vedeno se zástupcem (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1078/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4450/2014).

Při aplikaci provedeného výkladu na posuzovaný spor je nutné v první řadě zodpovědět otázku, zdali s ohledem na celkový průběh uzavírání dotčené kupní smlouvy žalobkyně měla a mohla usuzovat, že jedná se žalovanou zastoupenou L. A., tedy že vůči ní posléze zmíněný nevystupuje vlastním jménem (konkrétní vyhodnocení tohoto aspektu je problémem povýtce skutkové povahy, Nejvyšší soud proto nemůže brát zřetel na tu část dovolací argumentace, jíž je pomocí jednotlivých v řízení provedených důkazů dokládáno, že žalobkyni muselo být zřejmé postavení syna žalované coby jejího zástupce). Není přitom určující, zda bylo eventuální zmocnění onoho jednatele patrné ze smlouvy samotné. Pakliže odvolací soud dospěje k závěru, že L. A. si ve vztahu k žalobkyni počínal ve výše naznačeném smyslu jako zástupce žalované, musí zkoumat, zdali byl k jejímu zastupování náležitě zmocněn. I kdyby tomu tak nebylo, bylo by jako na stranu uzavřené kupní smlouvy možné nazírat na dovolatelku, jestliže by daný úkon nezmocněného jednatele dodatečně schválila (třebas jen konkludentně). Pokud by soud dovodil, že syn žalované při uzavírání sporné kupní smlouvy nevystupoval coby její zástupce, případně, že sice jednal jejím jménem, nebyl k tomu však náležitě zmocněn a jeho úkony nebyly dovolatelkou ani dodatečně schváleny s následkem v podobě zhojení uvedeného nedostatku zástupčího oprávnění, bylo by namístě artikulovat závěr, že právní účinky onoho jednání nastaly ve vlastní sféře L. A.

Čistě pro úplnost je možné podotknout, že dospěl-li by odvolací soud v kterékoli z předestřených situací k závěru o neplatnosti dotčeného kontraktu (z jiného důvodu než pro nedostatek zmocnění, respektive jeho nevyjádření v textu smlouvy, neb tyto okolnosti samy o sobě právní úkon neplatným nečiní, jak bylo osvětleno shora), musel by věnovat náležitou pozornost jednoznačnému určení, kterou osobu lze přesvědčivě označit za účastníka smlouvy na straně prodávající. Dle ustálené judikatury totiž povinnost k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě neplatné smlouvy stíhá toliko její strany (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, či ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3999/2015). Bude-li proto kupříkladu konstatováno, že žalovaná rozebíranou smlouvu nepodepsala a subjekt, jenž na onu listinu svůj podpis přičinil, nevystupoval coby její přímý zástupce, nebude v zásadě možné konsistentně uzavřít, že ji lze pokládat za smluvní stranu a povinovat ji k vrácení majetkového prospěchu, který byl v souladu s onou smlouvou poskytnut.

Nejvyšší soud (přestože neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadami ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.) při vědomí popsaných pochybení v právním posouzení případu nemohl než přikročit ke zrušení části napadeného rozhodnutí a vrácení věci Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).

Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 6. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru