Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3230/2019Usnesení NS ze dne 05.11.2019

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3230.2019.1
Dotčené předpisy

§ 1 předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 3 předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb.

předpisu č. 128/1946 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 200/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3230/2019-955

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, identifikační číslo osoby 449 41 439, zastoupena Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) město Vrbno pod Pradědem, se sídlem ve Vrbně pod Pradědem, Nádražní 389, identifikační číslo osoby 002 96 457, zastoupené JUDr. Mgr. Lukášem Váňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, a 3) Moravskoslezský kraj, se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava a Přívoz, 28. října 2771/117, identifikační číslo osoby 708 90 692, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 211/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2019, č. j. 11 Co 353/2018-915, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní na straně jedné a žalovaným 2) na straně druhé se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává žádnému z těchto účastníků.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud zastavil odvolací řízení v části výroku I rozsudku Okresního soudu v Bruntále (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 9. srpna 2018, č. j. 16 C 211/2015-865, kterou byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva státu (žalované 1/) k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY; ve zbývající části výroku I, tedy v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva žalované 1) k dalším v žalobě označeným pozemkům v katastrálním území XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), a v nákladových výrocích II, III a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroky I a II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

V meritu odvolací soud rozhodl o žalobě církevní právnické osoby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nebyla ani po část rozhodného období vlastníkem předmětných nemovitostí, pozbyla-li vlastnictví již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) a v poválečném období se obnovení svého vlastnického práva nedomohla; proto není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb. a postrádá aktivní legitimaci k požadovanému určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud přitom odmítl i tu argumentaci žalobkyně, že k obnovení jejího vlastnického práva došlo ex lege podle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen „dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.“), uzavíraje, že k obnovení vlastnického práva žalobkyně bylo nezbytné uplatnit restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále jen „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně soudům nižších stupňů vytýká, že se zabývaly „samotným restitučním nárokem“, což není předmětem řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Současně dovolatelka napadá i soudy přijatý závěr, že v poválečném období nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům, argumentujíc zákonem stanovenou neplatností převodu v době německé okupace. K obnovení vlastnického práva podle názoru žalobkyně postačovaly žádosti jejího velmistra adresované po válce různým institucím. Odkazuje i na rozhodovací praxi (sp. zn. 28 Cdo 367/2004, 28 Cdo 1726/2000, I. ÚS 82/01, I. ÚS 254/2000, 28 Cdo 1746/99, II. ÚS 3/2000, II. ÚS 3/98, II. ÚS 66/98, I. ÚS 617/08), která přísně nepodmiňuje restituční nároky dle porevolučních předpisů uplatněním restitučních nároků dle poválečných předpisů; současně zmiňuje i nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 177/2013 Sb., z něhož se podává aplikovatelnost rozhodovací praxe vztahující se k zákonu č. 87/1991 Sb. i v režimu církevních restitucí. Přitom se dovolává i zásady ex favore restitutionis a nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14. Skutečnost, že jí svědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem i v poválečném období, dokládá podle dovolatelky i nález Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948, č. j. 690/46, jehož závěry, soudy nižších stupňů v posuzované věci opomenuté, označil Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, za důležité. Konečně dovolatelka vznáší i námitky proti konfiskaci předmětných nemovitostí podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a vytýká soudům nižších stupňů, že se nezabývaly tou její argumentací, jíž zpochybňovala přechod předmětných nemovitostí z vlastnictví státu do vlastnictví žalovaného 2) podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení (nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi (z níž srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1961/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) přijal a odůvodnil závěr, že aktivní legitimace k podání žaloby na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se připíná k oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., tj. právnické osobě naplňující definiční znaky podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původní majetek registrovaných církví a náboženských společností přitom dle jeho zákonné definice tvoří takové věci, které byly alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům (srov. totožnou definici oprávněných osob dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb.), nebo jejich právních předchůdců (§ 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Učiní-li tedy soudy v řízení dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zjištění, že věc, ohledně níž se církevní právnická osoba domáhá určení vlastnického práva státu, nebyla ani po část rozhodného období ve vlastnictví osob vymezených v ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., nemůže být ve vztahu k této věci dána aktivní legitimace církevní právnické osoby ve věci určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.

Je tedy v souladu s konstantní judikaturou, jestliže soudy v dané věci jako pro rozhodnutí zásadní řešily právě i tu otázku, je-li žalobkyně ve vztahu k předmětnému majetku oprávněnou osobou a v tomto směru přihlížely ke všem skutečnostem (do řízení řádně vneseným), jež jsou pro takové posouzení rozhodné. Neobstojí tedy argumentace dovolatelky, že se soudy nepřípustně (nad rámec předpokladů dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) zabývaly „samotným restitučním nárokem“.

Nejvyšší soud již také dovodil, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. prosadí se ty závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti velmistra žalobkyně); na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů. Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům ani po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 a § 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), neboť nebylo v poválečném období obnoveno a že z uvedeného důvodu není žalobkyně osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., pročež jí nesvědčí ani aktivní legitimace k vedení sporu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019).

Sluší se připomenout, že závěr, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, dovolací soud učinil i v dalších věcech této účastnice (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017), přičemž obecnými soudy přijatá rozhodnutí obstála i v ústavněprávním přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19).

V situaci, kdy žalobkyně postrádá aktivní věcnou legitimaci k požadovanému určení (závěr vedoucí k zamítnutí určovací žaloby), nemohou být jakkoliv významné další uplatněné námitky k samotnému přechodu předmětných nemovitostí z vlastnictví státu do vlastnictví obce (žalovaného 2/) podle zákona č. 172/1991 Sb.; na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí a proto ani námitky zpochybňující přechod vlastnického práva dle citovaného předpisu nemohou založit přípustnosti dovolání.

Závěry dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí (sp. zn. 28 Cdo 367/2004, 28 Cdo 1726/2000, I. ÚS 82/01, I. ÚS 254/2000, 28 Cdo 1746/99, II. ÚS 3/2000, II. ÚS 3/98, II. ÚS 66/98, I. ÚS 617/08), dle nichž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., se v posuzované věci neprosadí, neboť se vztahují k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž – na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb. – v ustanovení § 3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle poválečných restitučních zákonů (dle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb.). Proto je prostý přenos závěrů rozhodovací praxe odkazované dovolatelkou přinejmenším problematický, poněvadž by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019).

Přitom ani dovolatelkou nastíněný princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019). Opačný závěr se nepodává ani z dovolatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, v němž se Ústavní soud naopak opětovně přihlásil k závěru, že vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce (srov. bod bod 176); i ve smyslu tohoto nálezu je proto relevantní rozdílné vymezení osob oprávněných v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 428/2012 Sb.

Nelze zobecňovat ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, jenž byl vydán po zvážení okolností, jež jsou kvalitativně nesrovnatelné se skutkovými zjištěními nyní posuzované věci. Ústavní soud sice aproboval postup stěžovatele (fyzické osoby) při uplatňování restitučního nároku postupem podle obecných předpisů v případě, kdy na příslušný (původně židovský) majetek, odňatý za německé okupace stěžovatelovým předchůdcům, nebyl uplatněn restituční nárok dle poválečných předpisů (a nadto byl jako německý majetek konfiskován dle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb.), nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že v poválečném období neměl restituční nárok na vydání předmětného majetku kdo uplatnit, jelikož již žádný příbuzný stěžovatele, který by měl vědomost o existenci tohoto majetku nebyl naživu a ani nezletilý stěžovatel o majetku nevěděl. Naproti tomu v posuzované věci představitel žalobkyně o existenci majetku zjevně věděl, adresoval-li velmistr žalobkyně žádosti o jeho vrácení různým státním orgánům, přesto však neuplatnil právně relevantním způsobem restituční nároky dle poválečných předpisů. Za této situace se v posuzované věci (na rozdíl od věci rozhodované Ústavním soudem) plně prosadí zásada vigilantibus iura scripta sunt.

Závěry soudů nižších stupňů se neprotiví ani usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, které bylo vydáno ve věci, v níž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k majetku podle obecných předpisů, obecné soudy její žalobu zamítly pro obcházení restitučních předpisů a Ústavní soud ji odkázal na uplatnění nároků podle v té době již účinného zákona č. 428/2012 Sb., aniž by vyslovil jakékoliv závěry stran naplnění podmínek restituce. Úvahy Ústavního soudu stran rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948, č. j. 690/46, rovněž postrádají relevanci, jestliže se žalobkyni v posuzované věci ani nepodařilo prokázat vydání tohoto rozhodnutí (srov. bod 22 rozsudku soudu prvního stupně); v dovolacím řízení přitom nelze zpochybňovat hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a navazující právní argumentace dovolatelky, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Námitkami týkajícími se konfiskace předmětných nemovitostí podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., se dovolací soud již nezabýval, neboť na právním posouzení, že byly předmětné nemovitosti žalobkyni zkonfiskovány, napadený rozsudek založen není (na těchto důvodech byl podpůrně založen toliko rozsudek soudu prvního stupně).

Z uvedeného je zřejmé, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nebyly (že napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalovanému 2) v dovolacím řízení náklady nevznikly a náklady žalované 1) a žalovaného 3) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 11. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru