Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3222/2020Usnesení NS ze dne 11.11.2020

HeslaNáhradní pozemek
Pozemkový úřad
Znalecký posudek
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3222.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3222/2020-177

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Praha - východ pod sp. zn. 3 C 101/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2020, č. j. 25 Co 142/2020-146, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.001,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Abrahama, advokáta se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze k odvolání žalované výrokem I. rozsudku ze dne 30. 6. 2020, č. j. 25 Co 142/2020-146, rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 11. 2. 2020, č. j. 3 C 101/2019-113, potvrdil ve výroku I. [jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu (v tam specifikovaném znění) podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to parc. č. XY, č. XY a č. XY v kat. území XY, obec XY, jejichž celková cena činí 88.097,80 Kč], ve výroku II. o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 25.006 Kč, a jinak jej v tomto výroku potvrdil, a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12.003 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Abrahama (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného práva (dovolatelkou nastolené otázky týkající se posouzení aktivity žalobce jako oprávněné osoby při uspokojování jeho restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované, zdůrazňujíc, že její nabídka pozemků měla dostatečné kvantitativní i kvalitativní parametry, určení charakteru nevydaného pozemku v době jeho přechodu na stát a na něj navazujícího ocenění převážné části nevydaného pozemku jako pozemku stavebního, majícího vliv na určení výše restitučního nároku žalobce) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v důsledku toho pak odvolací soud podle mínění dovolatelky dospěl k nesprávnému rozhodnutí, že byly naplněny veškeré předpoklady, za nichž může být nárok oprávněné osoby na převod jiného vhodného pozemku uspokojen i převodem pozemku mimo rámec veřejných nabídek podle § 11a zákona o půdě (odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 a sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2770/10 a sp. zn. I. ÚS 3169/07). Dále dovolatelka spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání v řešení otázky procesního práva „týkající se hodnocení znaleckého posudku, kterým byl oceněn restituční nárok žalobce a měl zásadní význam“, při jejímž řešení se odvolací soud taktéž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, sp. zn. 28 Cdo 430/2018 a sp. zn. 28 Cdo 2699/2008 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1497/13). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku I. tak, že se žaloba zamítá, a ve výroku II. tak, že žalobce je povinen zaplatit jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se v podrobném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popř. aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na jeho rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, s tím, že skutkové okolnosti obou případů jsou obdobné, jakož i na další judikaturu vztahující se k řešení otázek odvolacím soudem, které žalovaná v dovolání zpochybnila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalovanou), za níž jedná pověřená zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a není důvod, aby dovolatelkou vymezené otázky byly posouzeny jinak.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (od 1. 1. 2013 právní nástupkyně Pozemkového fondu České republiky - dále jen „Fond“) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky. K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (Fondu) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba ani přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015).

Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako liknavý až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (Fondu), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala či zcela znemožnila uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast (či další účast) ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2914/2017, a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené, tedy zda se pohybují či nikoliv ve vytyčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a ani případné jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení téhož soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019).

Předestírá-li dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru (převážné části) původního a nevydaného pozemku v době jeho přechodu na stát, potažmo na ně navazujícího určení výše restitučního nároku žalobce, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), jíž byl opakovaně formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu rovněž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).

Závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru převážné části původního a žalobci nevydaného pozemku dle PK parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY (o výměře 8.036 m2), přitom vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, na něž odkázal, že jeho dřívější vlastnice A. B. (jejímž je žalobce závětním dědicem) tento pozemek (o celkové výměře 8.145 m2) převedla kupní smlouvou ze dne 1. 3. 1978 na národní podnik Stavební stroje, Praha 5 - Zličín, že z žádosti o vklad vlastnického práva pro národní podnik Stavební stroje, Praha 5 - Zličín, vyplývá, že byl výkup proveden pro investiční záměry tohoto podniku, a že již před tím dne 23. 6. 1976 byl usnesením vlády ČSR č. 155 schválen Směrný územní plán hlavního města Prahy (1976), jímž převážná část pozemku dle PK parc. č. XY (o výměře 6.280 m2) byla zahrnuta k zástavbě pro průmysl, stavebnictví, výrobní služby a sklady, a že na části pozemku dle PK parc. č. XY byly již v roce 1975 umístěny stavby. Z těchto skutkových zjištění pak rezultující závěr odvolacího soudu, že již v době, kdy byl nevydaný pozemek na stát převeden, se jednalo o pozemek určený na základě dříve vydaného směrného územního plánu k výstavbě, která byla rovněž později realizovaná a že pozemek, vzhledem k důvodu jeho převodu, má být oceněn jako stavební, koresponduje konkluzím vysloveným ve shora odkazovaných rozhodnutích. Z těchto zjištění vycházel rovněž i správní orgán v rozhodnutích ze dne 20. 11. 2012, č. j. PÚ 6828/92/1, a ze dne 5. 5. 2017, č. j. SPÚ 203411/2017 - PM 6828/92, jimiž menší část původního pozemku o výměře 110 m2 nebyla žalobci vydána z důvodu, že se na ní nachází veřejná komunikace, a větší část pozemku mu nebyla vydána z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť pozemky, které z této části původního pozemku vznikly, byly zastavěny budovami ve vlastnictví právnických a fyzických osob, nacházejí se na nich místní komunikace anebo se jedná o pozemky bezprostředně související se stavbami, jež jsou nezbytně nutné k jejich užívání.

Samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení (dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jež je zde relevantní) je otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si pak zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Byl-li v tomto směru podán (předložen - § 127a o. s. ř.) znalecký posudek, podléhá i takový důkaz hodnocení podle zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř., tedy nikoliv co do odborných závěrů ve smyslu jejich správnosti, nýbrž z pohledu přesvědčivosti posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logického odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními důkazy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nutno podotknout, že hodnocení (žalobcem předloženého) znaleckého posudku znalce Ing. Jiřího Švece ze dne 9. 4. 2019, č. 4305-29/2019 (včetně jeho doplňku ze dne 15. 1. 2020, vyžádaného soudem prvního stupně - viz čl. 94 spisu) - za účelem zjištění charakteru a ceny původního pozemku - odvolacím soudem nevykazuje žádné deficity, když se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval souladem tohoto znaleckého posudku s dalšími provedenými důkazy (kupní smlouvou ze dne 1. 3. 1978, žádostí o vklad vlastnického práva do evidence nemovitostí, v níž je uvedeno, že národní podnik Stavební stroje vykoupil tento pozemek pro své investiční záměry, a Směrným územním plánem hl. města Prahy z roku 1976), jakož i jejich vztahem k relevantní právní úpravě (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1013/2012, sp. zn. 28 Cdo 444/2014 a sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, a rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/03 a sp. zn. IV. ÚS 1088/12), přičemž přesvědčivě vyložil, proč vycházel právě z tohoto znaleckého posudku (včetně jeho doplňku) a z výslechu znalce, jenž původní nevydaný pozemek PK parc. č. XY ocenil celkem na částku 1.575.600 Kč, přičemž vycházel ze skutečnosti, že dle Směrného územního plánu hl. m. Prahy (1976) byla větší část tohoto pozemku vedena jako území určené pro zástavbu pro průmysl a výrobní služby, stavebnictví a sklady, a menší spodní část jako komunikace a zeleň, a větší část tohoto pozemku o rozloze 6.280 m2 proto ocenil podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky 316/1990 Sb., jako plochu určenou územním plánem pro zástavbu částkou 250 Kč/m2, tj. na 1.570.000 Kč, a zbývající část pozemku o rozloze 1.866 m2 ocenil podle § 14 odst. 5 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky 316/1990 Sb., částkou 3 Kč/m2, tj. na 5.598 Kč. V doplňku znaleckého posudku a při svém výslechu před soudem znalec též přesvědčivě k námitkám žalované o stavební nesrostlosti pozemku vysvětlil se zohledněním data odnětí (1. 3. 1978) a s odkazem na ortofotomapu z roku 1975, že nebyly dány důvody pro použití srážek při ocenění pozemku dle přílohy 7 této vyhlášky, neboť pozemek byl stavebně srostlý s územím hlavního města Prahy a bylo možné jej napojit na inženýrské sítě (katastrální území XY plynule navazovalo na území XY).

Zpochybňuje-li dovolatelka svými námitkami samotné odborné závěry čerpané soudy ze znaleckého posudku Ing. Švece, jež byly předmětem odborného posouzení, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, a shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); námitky, jež představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, nevystihují, jak již bylo výše řečeno, způsobilý (od 1. 1. 2013 jediný) dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.

Odkázala-li dále dovolatelka na závěry dovozené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, a ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, pak jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. V prvním z nich Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že pominul rozpor mezi písemným vyhotovením znaleckého posudku a výpovědí znalce (vzniknuvší teprve výslechem znalce), a ve druhém Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl (v řízení o vydání bezdůvodného obohacení), že namísto výše bezdůvodného obohacení zjištěného na základě znaleckého posudku upřednostnil výši bezdůvodného obohacení zjištěnou z jediné nájemní smlouvy uzavřené žalobkyní se třetí osobou.

Na odklon od ustálené rozhodovací praxe nelze usuzovat ani z dovolatelčina poukazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012, a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, a na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1497/13, dle nichž má být cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně pozemku odňatého, přičemž však v nyní posuzované věci byl princip ekvivalence zachován, byl-li daný pozemek, resp. jeho převážná část (o výměře 6.280 m2), již v době svého odnětí určena k zástavbě pro průmysl a výrobní služby, stavebnictví a sklady, a oceněna proto jako pozemek stavební. Závěry odvolacího soudu se neodchylují ani od dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, v němž dovolací soud aproboval závěr odvolacího soudu, že primárně na základě směrného územního plánu hlavního města Prahy platného mezi lety 1964 a 1969 žalované příslušela náhrada za pozemky určené pro stavbu. Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, nelze taktéž považovat za přiléhavý, neboť v tehdy projednávané věci odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky (jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených vyhláškou č. 182/1988 Sb., což je evidentně případ odlišný od nyní posuzované věci.

Hodnotící závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) o liknavém a svévolném postupu dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobce odpovídá výše citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Bylo-li totiž již v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, že žalovaná při vyčíslení výše restitučního nároku žalobce (uplatněného již v roce 1992, resp. 1993) vyplývajícího z citovaných z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaných v roce 2012 a v roce 2017 nesprávně vycházela z toho, že celý nevydaný původní pozemek má charakter pozemku zemědělského, ačkoliv jeho převážná část byla určena k zastavění, a v důsledku toho nárok žalobce ocenila celkovou částkou 87.850,80 Kč (ačkoliv jeho cena činí dle znaleckého posudku znalce Ing. Jiřího Švece celkem 1.575.600 Kč), že žalobce podáním ze dne 20. 7. 2017 žalovanou upozornil na nesprávně evidovanou výši jeho nároku a vyzval ji k jeho přecenění, avšak žalovaná na svém nesprávném postoji přesto setrvala (a to i v dovolání – k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku přitom srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), není namístě jiný závěr, než že žalovaná bez ospravedlnitelného důvodu znemožnila uspokojení nároku žalobce zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě); to dokládá i (již soudem prvního stupně) zjištěná skutečnost, že žalobce se opakovaně zúčastnil veřejných nabídek pozemků ve dnech 30. 11. 2017, 1. 12. 2017, 4. 12. 2017 a 26. 11. 2018 (což mohl činit až od 13. 11. 2017), avšak - především z důvodu žalovanou nesprávně evidované výše jeho restitučního nároku - bezvýsledně, či z různých důvodů došlo ke stažení požadovaného pozemku z veřejné nabídky. Odvolacímu soudu tudíž nelze úspěšně vytýkat nesprávnost jeho závěru, že se žalobce přes svůj aktivní přístup nemohl dlouhodobě domoci svého nároku, neboť následkem liknavého a svévolného postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách, a bylo namístě vyhovět jeho žalobě na převod konkrétních náhradních pozemků, jejichž cena byla mezi účastníky nesporná, přičemž nebyla zjištěna žádná překážka bránící jejich převodu na žalobce.

S ohledem na zjištěný skutkový stav (který nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž je dovolací soud povinen vycházet) nelze přisvědčit námitkám dovolatelky, že žalobce „nevynakládal dostatečné úsilí“ k uspokojení jeho restitučního nároku.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak není rozporné s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Fondu) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované zjištěny). Závěry odvolacího soudu přitom nekolidují ani s dovolatelkou citovanými nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10, a ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, jež se otázkou liknavosti či svévole dovolatelky (Fondu) při uspokojování restitučních nároků zabývají právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů (přičemž právě v nálezu sp. zn. I. ÚS 3169/07 Ústavní soud akcentoval, že oprávněná osoba má podle okolností konkrétního případu nárok na uzavření smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu).

Namítá-li dovolatelka s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/17, že soudy obou stupňů nepřihlédly k jejímu tvrzení, že průtahy ve správním řízení ohledně nároku žalobce na vydání dalších pozemků parc. č. PK XY a parc. č. PK XY si způsobil žalobce, pak zřejmě přehlédla, že ohledně těchto pozemků dospěl správní orgán k závěru, že žalobce nárok na náhradu za ně nemá.

K výtce dovolatelky, jíž soudům obou stupňů s poukazem na § 127 a § 132 o. s. ř. vytýká, že pochybily, pokud nenechaly znalecký posudek Ing. Švece přezkoumat jiným znalcem, je třeba odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, který dovodil, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníky řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, a jeho usnesení ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, a ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017). Soud ale musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě by došlo k nepřípustnému opomenutí důkazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017, a nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, nebo ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08); o takovou procesní situaci se však v projednávané věci nejedná. Soud prvního stupně, poté co provedl důkaz vyžádaným doplňkem ke znaleckému posudku znalce Ing. Jiřího Švece, a poté, co tohoto znalce vyslechl, nevyhověl návrhu žalované na vypracování dalšího (revizního) znaleckého posudku k ocenění odňatých pozemků, tento postup však v odůvodnění rozsudku odůvodnil, přičemž odvolací soud tento jeho postup aproboval. Důvody, pro které soudy obou stupňů nepřipustily důkaz dalším znaleckým posudkem, lze považovat za dostatečné a adekvátní okolnostem projednávané věci. Od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud tímto postupem tedy neodchýlil.

Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru