Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3205/2017Usnesení NS ze dne 18.09.2017

HeslaVady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3205.2017.1
Dotčené předpisy
§ 241a odst. 2 o. s. ř.

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3205/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně K. K., P., zastoupené JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Mazurská 846/2, proti žalovanému I. M., H., o zaplacení 58.180,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 14 C 716/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 17 Co 288/2013-237, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud odmítl odvolání žalovaného v části směřující vůči výroku I. rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 10. 2012, č. j. 14 C 716/2011-123, jímž bylo rozhodnuto o změně žaloby (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud potvrdil prvostupňový rozsudek v části výroku II., jíž bylo žalovanému uloženo, aby žalobkyni zaplatil 58.180,20 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); v části výroku II., ve které bylo žalovanému uloženo, aby žalobkyni zaplatil dalších 233.409,- Kč a 14.850,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a v nákladovém výroku IV. pak odvolací soud prvostupňový rozsudek zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující vůči výroku II. Přípustnost dovolání odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, s tím, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Nevymezil přitom žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek odvolacího soudu záviset a při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od konkrétní judikatury dovolacího soudu, ani neoznámil, jaká takováto pro rozhodnutí o věci podstatná otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Jako dovolací důvod ohlásil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Se zřetelem k označené vadě podaného dovolání přitom Nejvyšší soud nevyhověl ani návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243 písm. a/ o. s. ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v posuzovaném případě zjevně nedostál, jestliže tvrdě, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně, že jím řešená otázka, na níž napadené rozhodnutí záviselo, má být dovolacím soudem oproti jeho dosavadní rozhodovací praxi posouzena jinak, konkrétním způsobem žádnou takovouto otázku procesního nebo hmotného práva dovolacímu soudu k řešení nepředložil (z dovolání se nepodává, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva /právní otázku/ základající přípustnost dovolání má dovolatel na mysli) ani nekonkretizoval, od které "ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu" se odvolací soud měl odchýlit a v důsledku jakého svého (judikatuře odporujícího) právního posouzení věci.

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3, větu první, o. s. ř.).

Brojí-li přitom dovolatel vůči závěru odvolacího soudu, že byt, za jehož bezesmluvní užívání v období od prosince 2009 do listopadu 2011 se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení, užíval v rozhodném období právě on, a to (dle skutkových zjištění soudů nižšího stupně) „přinejmenším“ společně s obchodní společností GANGES INTERNATIONAL, společnost s ručením omezeným v likvidaci, jejímž je společníkem, nesou se jeho námitky toliko v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), jež nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutkový závěr soudů nižšího stupně, že předmětný byt v rozhodném období užíval společně s obchodní společností GANGES INTERNATIONAL, společnost s ručením omezeným v likvidaci, žalovaný, se ostatně ani nejeví být v „extrémním“ rozporu s provedeným dokazováním (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 25 Co 201/2011, jímž byl potvrzen prvostupňový rozsudek, kterým bylo žalovanému pravomocně uloženo předmětný byt vyklidit, zpráva bytového družstva o osobách užívajících byt k bydlení apod.).

Vzhledem k tomu, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, nebo jeho rozsudek ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000) – v posuzovaném případě získal dovolatel bezdůvodné obohacení plněním nabytým bez právního důvodu – lze se zřetelem k námitkám dovolatele doplnit, že z hlediska vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a tudíž i délky období, za něž je žalobkyně oprávněna nároky z bezdůvodného obohacení uplatňovat, je zcela nerozhodné, kdy se dovolatel dozvěděl o tom, že se žalobkyně stala jakožto výlučná nájemkyně bytu osobou aktivně věcně legitimovanou domáhat se vydání bezdůvodného obohacení.

Vytýká-li pak dovolatel vady řízení spočívající v neprovedení jím označených důkazů, dlužno dodat, že tím neuplatňuje ani (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Na rozhodnutí soudu ostatně zůstává, které důkazy provede a které nikoliv. Není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Soud je tak oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě vadu řízení nepředstavuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80). Žalovaný navíc v projednávané věci označil důkazy čtením účetních dokladů a výslechem svědka F. P. v rozporu se systémem neúplné apelace až v odvolacím řízení (§ 205a o. s. ř.).

Zákonný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) zjevně nepředstavuje ani dovolatelem vytýkaná vada řízení spočívající v projednání věci při jednání soudu prvního stupně konaném dne 22. 10. 2012 v situaci, kdy dovolatel po ukončení zastoupení dřívějším advokátem zůstal bez advokátního zastoupení. Z oznámení advokáta JUDr. Milana Hulíka, Ph.D., o ukončení zastoupení dovolatele ze dne 5. 10. 2012 navíc vyplývá, že dovolatel měl dostatečný časový prostor (srov. přiměřeně § 115 odst. 2 o. s. ř.) k tomu, aby si advokátní zastoupení k jednání nařízenému až na 22. 10. 2012 zajistil (ke shodnému závěru dospěl i odvolací soud).

O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť napadené usnesení není rozhodnutím, kterým se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, pod č. 48).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 9. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru