Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3173/2019Usnesení NS ze dne 10.12.2019

HeslaPozemkový úřad
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3173.2019.1
Dotčené předpisy

§ 11a odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3173/2019-112

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně L. G., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jarmilou Prokopiusovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Lidická 792/17, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 106/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2019, č. j. 57 Co 85/2019-80, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Prokopiusové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalovaná napadla dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 12. 2018, č. j. 9 C 106/2018-40, potvrzen ve výroku I., jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované směřující k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu v rozsudku specifikovaného pozemku v katastrálním území XY na žalobkyni (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změněn v nákladovém výroku II. (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Dovolatelka předestřela otázku, zda byl její postup při uspokojování restitučních nároků žalobkyně plynoucích ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen – „zákon o půdě“), liknavý, diskriminační či svévolný. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, případně, že tato otázka v nyní nastolených souvislostech nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Odkazovala přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12, a sp. zn. IV. ÚS 564/02, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3452/2017, vytýkajíc nesprávnost závěrů odvolacího soudu o nedostatečnosti nabídky náhradních pozemků či nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozsudku.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatky (resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobci neprokázali své aktivní úsilí o uspokojení restitučních nároků ani svá tvrzení o liknavém či svévolném postupu dovolatele) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Hodnotící závěr soudů nižších stupňů, že postup dovolatelky lze označit nejen za liknavý, nýbrž i svévolný a žalobkyni diskriminující, přitom v posuzovaném případě není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobkyně (od listopadu 2007 do srpna 2012 uplatnila 26 žádostí o převod náhradního pozemku) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala její uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), když ji (mimo jiné) mezi lety 2012 a 2015 bezdůvodně vyloučila z účasti na veřejných nabídkách, a následkem svého postupu se tak ocitla v mnohaletém prodlení (od uplatnění žádosti o vydání pozemků právním předchůdcem žalobkyně /v roce 1992/ uplynulo již 26 let), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky (jenž zjevně není dovozován toliko z délky doby, po kterou restituční nárok zůstal neuspokojen) nebylo lze po žalobkyni, krom jiného i se zřetelem na její vysoký věk, spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět její žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je též v souladu i s dovolacím soudem dříve vydaným rozhodnutím ve skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 355/2019) a ani z tohoto pohledu proto nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.

Dovolatelkou odkazovaná judikatura pak obsahuje obecné teze o hodnocení liknavosti a svévolnosti postupu žalované, přístupu oprávněných osob, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalované, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností nedovodil její liknavý či svévolný postup anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání konkrétních pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené v citovaných rozhodnutích nemohly dovolatelce prospět.

Kritizuje-li pak dovolatelka odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, poukazujíc na nesprávnost v něm uvedených závěrů o množství a charakteru nabízených náhradních pozemků, vytýká tím (krom polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu, jež nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, jak již vysvětleno výše) vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. S účinností od 1. 1. 2013 ovšem naříkané vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné tedy přípustnost dovolání založit nemohou. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu ostatně není ani důvodnou. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na vskutku vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vypořádal se ale rovněž s námitkami dovolatelky a z jeho odůvodnění jsou zcela patrné důvody jeho právních závěrů (postavení žalobkyně jakožto oprávněné osoby podle zákona o půdě, důvodnost jejího restitučního nároku a způsobu jeho uplatnění prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, liknavost dovolatelky a způsob ocenění restitučního nároku i požadovaného náhradního pozemku) vystavěných na základě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu založeného na provedeném a náležitě zhodnoceném dokazování. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tudíž nelze označit za nepřezkoumatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatelka je s to proti rozsudku odvolacího soudu argumentačně brojit ostatně nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek očividně nebyl na újmu uplatnění procesních práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Závěry odvolacího soudu o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobkyně ostatně nebyly vystavěny izolovaně toliko na skutkovém zjištění o konkrétním množství a charakteru nabízených náhradních pozemků.

Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované věci nebyly splněny (§ 237 o. s. ř.).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích (II., III.), pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 388 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 12. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru