Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3136/2019Usnesení NS ze dne 06.11.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Náhradní pozemek
Pozemkový fond
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3136.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 11a odst. 1 a 13 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3136/2019-710

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 48/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2019, č. j. 18 Co 102/2018 - 659, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 6. 2018, č. j. 25 C 48/2017 - 512, potvrzen v té své části, v níž byla žalované uložena povinnost uzavřít s žalobcem dohodu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území a obci XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY, všech zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, dále v té části, v níž bylo řízení o nahrazení projevu vůle k převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, zastaveno a dále v té části, v níž byla žaloba o nahrazení projevu vůle k převodu specifikovaných pozemků v katastrálních územích XY, XY, XY a XY zamítnuta; stejným výrokem odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 247.750,- Kč (výrok II.) a na stejné platební místo náklady odvolacího řízení ve výši 118.622,- Kč (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Konkrétní hlediska přípustnosti dovolání (ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) připíná k vyřešení otázky promlčení práva na přecenění restitučního nároku, která neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Za nesprávné (a judikatuře dovolacího soudu odporující) dovolatelka považuje i ocenění oprávněné osobě odňatých pozemků, potažmo určení hodnoty restitučního nároku, namítajíc, že odňaté a nevydané pozemky odvolací soud – v rozporu s jí citovanou judikaturou dovolacího soudu – nesprávně ocenil jako pozemky stavební a nijak se nezabýval ani námitkami odůvodňujícími korekci ceny odňatých pozemků ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“ Napadá i–z hlediska odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího - vyřešení otázky, zda byly splněny předpoklady pro uspokojení nároku oprávněné osoby převodem pozemků mimo veřejnou nabídku na základě podané žaloby, jsouc přesvědčena o tom, že vůči žalobci nepostupovala liknavě. Přitom namítá, že se odvolací soud otázkou liknavosti dostatečně nezabýval a vůbec nepřihlédl k tomu, že účast žalobce ve veřejných nabídkách organizovaných právním předchůdcem žalované byla marginální, a upozorňuje na skutečnost, že žalobce poprvé vyzval žalovanou k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků až v únoru 2011 a ihned poté se uzavření smlouvy domáhal soudní cestou. V návaznosti na tuto okolnost má za to, že věc vedená před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 192/2011, jež byla pravomocně skončena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 25 Co 266/2013, představuje ve vztahu k nyní projednávané věci překážku věci pravomocně rozhodnuté. Zdůrazňuje přitom, že skutkový stav, pokud jde o otázku liknavého a svévolného přístupu právního předchůdce žalované, byl v předchozí věci řádně zjištěn a v mezidobí nedoznal žádné změny. Tvrzení žalobce uplatněná v žalobě v roce 2017 tak byla z povahy věci totožná s tvrzeními, ze kterých vycházel žalobce v roce 2011. Rozhodnutí dovolatelka napadá i v části výroku o náhradě nákladů, vytýkajíc zde odvolacímu soudu, že při částečném zastavení řízení neaplikoval ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhl, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto. Poukázal na to, že ve věci týchž účastníků o dovolání žalované shodného obsahu (předmětem restitučního nároku byly pouze jiné náhradní pozemky) bylo již dovolacím soudem rozhodováno, přičemž Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 12. 6. 2019, č. j. 28 Cdo 1428/2019-172 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 1. 3. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb., tyto nálezy, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).

Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu, je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).

Zde sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).

Takovým defektem ovšem hodnotící úvaha odvolacího soudu v dané věci zjevně netrpí, je-li vystavěna i na tom zjištění, že nárok na převod náhradních pozemků nebyl uspokojen navzdory aktivnímu přístupu žalobce, resp. jeho předchůdce, jenž samotný restituční nárok uplatnil u pozemkového úřadu v zákonných lhůtách již v roce 1991, pravomocně o něm bylo rozhodnuto v roce 2005, přičemž žalobce se také opakovaně účastnil i organizovaných veřejných nabídek náhradních pozemků, leč překážkou v uspokojení nároku zákonem zásadně předpokládaným postupem stal se později zejména postoj žalované (jejího předchůdce), jež lpěla na nesprávném ocenění odňatých pozemků. V souladu s citovanou judikaturou pak odvolací soud dovodil, že následkem liknavého (až svévolného) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a jako způsobilý prostředek k uspokojení práv lze připustit i žalobu na vydání konkrétních vhodných (předmětných) pozemků do veřejné nabídky nezahrnutých.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přijat a odůvodněn i ten závěr, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby a její bezprostřední realizace – je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016).

Založil-li odvolací soud svůj závěr, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněné osobě (žalobci, resp. jeho předchůdci) vydat pro zákonnou překážku (§ 11 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě) a jež v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, je nutno ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění, že tyto přešly na stát za účelem výstavby (pozemky byly v době přechodu na stát zařazeny do stavebního obvodu č. 11, účelem jejich odnětí státem byla výstavba a rozšíření závodního dostihového areálu XY), jež byla následně i realizována, nijak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Z judikatury vážící se k restitučnímu zákonodárství je současně zjevné i to, že za zastavěné nutno v daných souvislostech považovat i ty pozemky, jež sice bezprostředně zastavěny nejsou, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a jsou potřebné k jejímu provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou funkční souvislost – viz přilehlé pozemky tvořící se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (vzájemně funkčně provázaný soubor staveb a pozemků – areál); srovnej k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012 a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, v němž byl vysloven závěr, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost aiz hlediska jeho účelu, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu v otázce určení charakteru odňatých pozemků (jako pozemků stavebních) není založeno toliko na existenci směrného územního plánu, ale na dalších skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby závodiště, odnětí předcházející územní rozhodnutí, realizace výstavby). Závěry odvolacího soudu tak nekolidují ani s dovolatelkou v dané souvislosti současně citovaným usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018.

Sluší se připomenout, že dovolací soud se otázkou ocenění oprávněným osobám odňatých a nevydaných pozemků v areálu závodiště ve XY opakovaně zabýval, a v tomto směru lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 170/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1428/2019, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2514/2019 (vydané ve sporu týchž účastníků), jimiž Nejvyšší soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, jež oprávněným osobám odňaté a nevydané pozemky situované v areálu závodiště ve XY ocenily ve smyslu § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako pozemky stavební.

Ani odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, nelze v této věci považovat za případný, jestliže v označené, tehdy projednávané věci odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky (jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených vyhláškou č. 182/1988 Sb., což je evidentně případ odlišný od nyní posuzované věci, v níž závěry odvolacího soudu stejným defektem netrpí (byly-li odňaté pozemky, za něž se žalobci dostává pozemků náhradních, oceněny právě podle tohoto cenového předpisu). I s touto dovolatelkou odkazovanou rozhodovací praxí je tedy rozsudek odvolacího soudu v dané věci konformní.

Zjevně přitom rovněž neobstojí výtky dovolatelky (jež ostatně poukazují na vady řízení, eventuálně vady zjišťování skutkového stavu, kteréžto nenaplňují způsobilý dovolací důvod – § 241a odst. 1 o. s. ř.), že odvolací soud při oceňování odňatých pozemků převzal skutkové závěry přijaté soudy v jiném soudním řízení týkajícím se týchž účastníků, jestliže tento na podkladě provedeného dokazování (viz zejména posudky znaleckého ústavu PROSCON, s. r. o.) učinil vlastní skutková zjištění o okolnostech podstatných pro ocenění restitučního nároku žalobce a na závěry vyplynuvší v jiném soudním řízení týchž účastníků odkázal toliko na podporu přesvědčivosti vlastních skutkových nálezů. Výtky dovolatelky vůči hodnocení provedeného dokazování (vypracovaných znaleckých posudků) a z něj plynoucích závěrů o ceně odňatých pozemků pak směřují výlučně do roviny kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež rovněž nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a neotvírá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Se zřetelem na právě uvedené a s přihlédnutím k tomu, že otázkou ocenění odňatých pozemků se soudy zabývaly již v několika předchozích řízeních týchž účastníků, postrádá relevanci námitka dovolatelky, že se soudy nižších stupňů nezabývaly oceněním odňatých pozemků se zohledněním možných srážek z ceny ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., jak to bylo žalovanou v nalézacím řízení namítáno. Nemohly-li individuální skutkové závěry (formulované na základě hodnocení důkazů, včetně znaleckého posudku) vést k potřebě zkoumat okolnosti, za nichž by bylo možné uplatnit srážky z ceny odňatých pozemků, nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že se apriorním posouzením dané otázky nezabývaly. I v poměrech projednávané věci platí závěr z žalovanou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, že „soudy nižších stupňů zde totiž příslušná ustanovení cenového předpisu neaplikovaly nikoliv proto, že by jejich aplikaci považoval za a priori vyloučenou, nýbrž se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům, vzhledem k nimž podmínky užití ustanovení cenového předpisu o dovolatelkou uplatňovaných srážkách ceny neměly za naplněné.“

Rozhodovací praxi dovolacího soudu se odvolací soud nezpronevěřil ani tím, že nepřisvědčil dovolatelkou vznesené námitce promlčení „práva žalobce na přecenění“ uplatněného restitučního nároku. Rozhodovací praxe je ustálena i v tom, že závěry o výši restitučního nároku, vyslovené v pravomocných rozhodnutích o jednotlivých žalobách na vydání náhradních pozemků týkajících se týchž účastníků, nejsou pro účastníky ani soudy v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Řízení o žalobách na vydání náhradního pozemku totiž představují řízení ve věcech týkajících se vlastnického práva k náhradním pozemkům (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4559/2018), ve kterých výše dosud neuspokojeného restitučního nároku jest toliko jednou z rozhodných skutkových okolností (a nikoliv samostatným majetkovým právem, jež by bylo takto uplatňováno), jež odůvodňují vyhovění žalobě na vydání požadovaného náhradního pozemku (opodstatňuje-li výše neuspokojeného restitučního nároku vydání zvolené pozemkové náhrady) a které musí být žalobcem tvrzeny a prokazovány. Z uvedeného důvodu také rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že samotný požadavek na „přecenění“ hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2285/2019).

Nadto soudní praxe reflektuje i nejasnosti, které provázely uplatňování nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srovnej též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku - srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nepovažoval-li tedy odvolací soud námitku promlčení „práva žalobce na přecenění“ uplatněného restitučního nároku, vznesenou v průběhu řízení dovolatelkou, za důvodnou, nikterak se tím od rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvod čehokoliv měnit, neodchýlil.

Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené je totožnost obou věcí, přičemž totožnost věci je dána totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného) a totožností předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a vymezen skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. O překážku věci pravomocně rozhodnuté se nejedná v případě, že v novém řízení jde sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok se opírá o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod č. R 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1110/2001).

Z porovnání skutkových tvrzení a uplatněného nároku v nyní projednávané věci s tvrzeními a nárokem, jež tvořily předmět původního řízení (ukončeného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 2. 2013, č. j. 25 C 192/2011-167, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2013, č. j. 25 Co 266/2013-197), vyplývá, že předmět obou těchto řízení není totožný, jelikož žalobce v nyní projednávané věci uplatňuje novou skutečnost, k níž došlo až po pravomocném skončení původního řízení vedle stále trvající neochoty žalované přecenit výši restitučního nároku žalobce, na níž žalovaná nerozumně setrvává i v současné době (po skončení několika řízeních týchž účastníků), je nově přistoupivší skutečností čas, respektive jeho marný běh v časovém období od roku 2011 a podání žaloby v nyní projednávané věci (v roce 2017), po které žalovaná není restituční nárok žalobce uspokojen.

Jelikož relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek, dovolání přípustné není (§ 237 o. s. ř.).

Směřuje-li snad dovolání též proti té části výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo (pro zpětvzetí žaloby) řízení zastaveno za současného zrušení dotčené části výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve vztahu k tomu rozhodnutí postrádá vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), přičemž absence těchto (obligatorních) náležitostí dovolání (o které lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) přestavuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).

Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výrocích II. a III., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, není dovolání v tomto rozsahu objektivně – ze zákona - přípustné [srovnej § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy náklady, jež vznikly žalobci v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání, s ohledem na rozsah i obsah podaného vyjádření nelze považovat a účelně vynaložené.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 11. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru