Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3120/2020Usnesení NS ze dne 11.11.2020

HeslaNepřípustnost dovolání
Smlouva o sdružení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3120.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 829 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3120/2020-427

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň a) P. V., nar. XY, bytem XY, b) M. H., nar. XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Václavem Vondráškem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 1616/29, proti žalované R. D., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Emilem Švingerem, advokátem se sídlem v Písku, Nerudova 67/6, o zaplacení 543.508 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 127/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2020, č. j. 7 Co 1419/2019-393, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni a) částku 4.210,80 Kč a žalobkyni b) částku 6.316,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Václava Vondráška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2019, č. j. 7 C 127/2009-315, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 221 486 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.) a žalobkyni b) částku 322 022 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok II.), částečně řízení zastavil (výroky III. – VI.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výroky VII. – IX.).

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání obou žalobkyň do výroků VII. – IX. o nákladech řízení a k odvolání žalované do výroků I. a II. ve věci samé a do výroků VII. – IX. o nákladech řízení rozsudkem ze dne 15. 5. 2020, č. j. 7 Co 1419/2019-393, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výrocích VII. – IX. změnil (výrok I.), nadto rozhodl o povinnosti zaplatit náklady státu (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.).

Oba soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že užíváním nebytových prostor, jež mají v podílovém spoluvlastnictví obě žalobkyně a žalovaná, nad rámec spoluvlastnického podílu žalované bez souhlasu obou žalobkyň vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, k jehož vydání byla žalované stanovena povinnost. Soudy nižších stupňů dovodily, že pro posouzení uplatněného nároku je významná dohoda spoluvlastníků nemovitostí (F. H. a žalobkyně b/, kteří tyto nemovitosti měli zřejmě ve společném jmění manželů) o jejich užívání uzavřená před 5. 2. 2007 (kdy F. H. zemřel), podle které nebytové prostory budou užívány pro podnikání F. H. ve sdružení se žalovanou, dcerou F. H. a žalobkyně b), avšak která v důsledku podstatné změny poměrů po úmrtí F. H. pozbyla účinků, aniž byla nahrazena dohodou novou, a proto žalovaná nadále při pokračování v podnikání užívala nebytové prostory bez souhlasu ostatních spoluvlastníků (obou žalobkyň).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že odvolací soud při svém rozhodování pominul právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1331/2011; od toho žalovaná odvozuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud dovodil, že sdružení (§ 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) nezaniká smrtí jednoho z účastníků, a tedy smrtí F. H. došlo k přechodu jeho práv a povinností z účasti na sdružení na dědice (tj. na obě žalobkyně a na žalovanou). Žalovaná klade v dovolání jako dosud nevyřešenou otázku, zda tato skutečnost může mít vliv na zánik či další trvání dohody spoluvlastníků o užívání nemovitosti mimo jiné k činnosti sdružení. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla rovněž podle žalované vyřešena otázka, jaký je vztah dědiců po zůstaviteli – účastníkovi sdružení – k majetku sdružení (k zásobám zboží, k vybavení provozovny a k dalším movitým věcem nacházejícím se v nebytových prostorech), došlo-li k přechodu práv a povinností na dědice a nebylo-li provedeno majetkové vypořádání dědiců. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, eventuálně aby rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhují dovolání odmítnout nebo zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) za splnění podmínek podle § 241 odst. 1 o. s. ř., ve lhůtě podle § 240 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání však není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalovaná odvíjí své přesvědčení o nesprávném právní posouzení věci odvolacím soudem především od nerespektování právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1331/2011. Odvolací soud se však od tohoto právního názoru neodchýlil, neboť nedovodil, že by sdružení, v němž před 5. 2. 2007 podnikali F. H. a žalovaná, bez dalšího zaniklo ke dni 5. 2. 2007 smrtí F. H. Odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně a ve shodě se svým usnesením ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 7 Co 2476/2015, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně v téže věci; tu odvolací soud za podstatnou označil otázku existence sdružení po 5. 2. 2007, aniž by zpochybňoval přechod práv a povinností z účasti F. H. ve sdružení na jeho dědice ke dni 5. 2. 2007) k závěru, že žalovaná v době po 5. 2. 2007 coby spoluvlastník užívala nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu, nikoli proto, že by sdružení, k jehož činnosti se vázala původní dohoda spoluvlastníků F. H. a žalobkyně b) z doby před 5. 2. 2007, zaniklo automaticky v důsledku (a k okamžiku) smrti F. H. jako jeho člena, nýbrž proto, že po smrti F. H. nastaly mezi oběma žalobkyněmi a žalovanou takové okolnosti, s nimiž odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) spojoval podstatnou změnu poměrů, od níž pak odvíjel závěr o neexistenci dohody spoluvlastníků po 5. 2. 2007.

Závěr o neexistenci dohody spoluvlastníků o užívání nemovitostí po 5. 2. 2007 je úzce spjat se skutkovými zjištěními ohledně postojů žalobkyň i žalované k dalšímu společnému podnikání (po F. H.) po 5. 2. 2007. Uvedená skutková zjištění přitom přísluší Nejvyššímu soudu přezkoumávat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů v nalézacím řízení byly v tomto směru zjevně nepřiměřenými. Otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání; dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci (k rozsahu přezkumu dovolacího soudu v tomto směru srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1766/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013). Takovým deficitem úvaha odvolacího soudu zatížena není, je-li opřena o zjištění, že po 5. 2. 2007 obě žalobkyně pověřily žalovanou ukončením živnosti po F. H., že obě žalobkyně živnostenskému úřadu sdělily, že nebudou v provozování živnosti po F. H. pokračovat, že tuto živnost neprovozovaly, že i žalovaná sdělila živnostenskému úřadu, že nebude pokračovat v provozování živnosti po F. H., a že živnostenský úřad sám dovodil, že v živnosti po F. H. nikdo nepokračuje; tomu odpovídalo i nepodání daňového přiznání ve vztahu k činnosti F. H. ve sdružení v roce 2007 (za rok 2006) i vzájemné postoje žalobkyň a žalované v průběhu roku 2007.

Závěrům plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1331/2011, se tedy odvolací soud nikterak nezpronevěřil. Východisko odvolacího soudu založené na tom, že v poměrech nyní posuzované věci prostory užívané žalovanou nesloužily po 5. 2. 2007 k činnosti sdružení (zřízeného před 5. 2. 2007 F. H. a žalovanou), pročež je podstatná pouze existence dohody spoluvlastníků o užívání nemovitostí, není ani v rozporu se závěry uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, ani zjevně nepřiměřené uvedeným skutkovým zjištěním, z nichž Nejvyšší soud musel vycházet.

Konkluze odvolacího soudu ohledně existence dohody původních spoluvlastníků o užívání nemovitosti (F. H. a žalobkyně b/) před 5. 2. 2007, ohledně změny poměrů po 5. 2. 2007 a ohledně neexistence původní či pozdější obdobné dohody mezi novými spoluvlastníky (oběma žalobkyněmi a žalovanou) po 5. 2. 2007 tedy vůbec není odvislá od vyřešení žalovanou pokládané (coby dosud neřešené) otázky, zda přechod práv a povinností z účasti na sdružení na dědice může mít vliv na zánik či další trvání dohody spoluvlastníků o užívání nemovitostí k činnosti sdružení. Proto tato otázka hmotného práva není otázkou, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Takto žalovanou ohlášený důvod přípustnosti dovolání tudíž naplněn není (§ 237 o. s. ř.).

Stejně tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na řešení otázky vztahu dědiců k movitým věcem sloužícím pro podnikání ve sdružení, eventuálně ke zboží. Předmětem sporu nebyly majetkové otázky týkající se těchto movitých věcí ani otázky vypořádání účasti na sdružení. Konkluze odvolacího soudu byla založena na skutkových zjištěních o nadužívání nemovitostí za situace, v níž původní sdružení v činnosti nepokračovalo, žádné prostory nebyly určeny k činnosti sdružení, neexistovala dohoda spoluvlastníků o užívání nemovitostí a nebytové prostory v tom rozsahu, v jakém byly na základě původní dohody spoluvlastníků z doby před 5. 2. 2007 využívány k činnosti sdružení, po 5. 2. 2007 užívala ke své činnosti žalovaná, přitom movité věci (zboží) pocházející ze sdružení se smísily s movitými věcmi (se zbožím) z podnikání žalované po 5. 2. 2007; jestliže odvolací soud za tohoto stavu určil rozsah užívání nemovitostí bez ohledu na otázky týkající se movitých věcí vycházeje z názoru, že okolnosti související s nevypořádáním účasti na sdružení a movitých věcí sloužících pro podnikání ve sdružení, eventuálně zboží – ve skutkových poměrech nyní posuzované věci – nemohou jít k tíži žalobkyň, ani v tomto směru nešlo o úvahu skutkovým zjištěním, z nichž Nejvyšší soud vycházel, zjevně nepřiměřenou. Ani takto žalovanou ohlášený důvod přípustnosti dovolání tedy není naplněn (§ 237 o. s. ř.).

Směřuje-li dovolání i do výroků o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, pak proti takovým výrokům však není dovolání objektivně

– ze zákona – přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Ze shora uvedeného plyne, že Nejvyšší soud nemohl postupovat jinak, než dovolání pro nepřípustnost podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobkyním, zastoupeným advokátem, v dovolacím řízení vznikly náklady za podání společného vyjádření k dovolání ve výši 8 400 Kč za jeden úkon právní služby společně s režijním paušálem ve výši 300 Kč a částkou odpovídající DPH (celkem 10 527 Kč), s ohledem na výši přisouzené částky v poměru 40 % pro žalobkyni a) a 60 % pro žalobkyni b), vše podle § 7 bodu 6., § 8, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 3 a 4 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru