Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3087/2020Usnesení NS ze dne 11.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Církev (náboženská společnost)
Žaloba určovací
Konfiskace
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3087.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 1 odst. 1 předpisu č. 12/1945 Sb.

§ 3 předpisu č. 12/1945 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3087/2020-677

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Suverénního řádu Maltézských rytířů – Českého velkopřevorství, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, identifikační číslo osoby: 00569623, zastoupeného JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovaným 1) F. F., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Suchánkem, advokátem se sídlem v Krnově, Revoluční 904/30, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 279/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2020, č. j. 11 Co 236/2017-564, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Martina Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 C 279/2013-288, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2017, č. j. 15 C 279/2013-297, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY – trvalý travnatý porost, parc. č. XY – orná půda a parc. č. XY – trvalý travnatý porost, zapsaných pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky tak, že žalobci se vůči žalovanému 1) náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.) a žalované 2) uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 58.066,60 Kč (výrok III.). Žalovanému 1) rovněž uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (výrok IV.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce, jenž se domáhá určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům coby součásti svého historického majetku podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., která utrpěla majetkovou křivdu odnětím pozemků podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů. Nepřisvědčil přitom tvrzením žalovaných, že žalobce pozbyl vlastnické právo již podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále „dekret č. 108/1945 Sb.“), a č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa – dále „dekret č. 12/1945 Sb.“ (v kterémžto případě by se na něj zákon č. 428/2012 Sb. nevztahoval). K převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům v letech 2004 a 2007 ze žalované 2) na žalovaného 1) došlo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a je tudíž stižen absolutní neplatností; vlastníkem historického církevního majetku je tak nadále Česká republika.

K odvolání žalované 2) Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 11 Co 236/2017-564, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, změnil tak, že se žaloba na určení vlastnictví žalované 2) k předmětným pozemkům zamítá (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalovanému 1) k rukám jeho zástupce ve výši 40.283,- Kč (výrok II.) a žalované 2) k rukám jejího zástupce ve výši 900,- Kč (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalobce a žalovaný 1) navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované 2) k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 3.507,- Kč (výrok V.).

Odvolací soud, jenž ve věci rozhodoval v pořadí třetím rozsudkem po kasaci svých předchozích rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, a ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), konstatoval, že je dle ustanovení § 243g odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným ve zmíněném kasačním rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2620/2019, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., včetně dílčích právních závěrů, které dovolací soud k rozhodnutí vedly, což dle odvolacího soudu znamená vázanost rovněž vyhodnocením konfiskačních vyhlášek ze strany dovolacího soudu. Odvolací soud proto přistoupil ke změně prvoinstančního rozhodnutí a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda je žalobce ve věci aktivně legitimován, respektive zda je osobou oprávněnou podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., která již sice byla dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru žalobce má být posouzena jinak. Předně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 4029/19 (zmíněný nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), namítá, že rozsudek odvolacího soudu nebyl řádně odůvodněn, čímž bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Domnívá se, že pokud byl žalobce opakovaně již před rokem 1948 soudními rozhodnutími označen za osobu národně a státně spolehlivou, potom jakýkoli pokus o konfiskaci jeho majetku, je nutno se zřetelem k právnímu názoru Ústavního soudu formulovanému v nálezu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, či ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, považovat za zneužití konfiskačních dekretů. Dále uvádí, že ve vztahu k žalobci nebylo vydáno žádné rozhodnutí zemského národního výboru podle ustanovení § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., jímž by byl žalobce označen za zrádce a nepřítele republiky a jež je nezbytným předpokladem konfiskace majetku; okresní národní výbory k rozhodnutí o takové kategorizaci nebyly věcně příslušné (v této souvislosti dovolatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94, a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 1947, sp. zn. 116/46). Konfiskační vyhlášky okresních národních výborů, jimiž měl být konfiskován majetek žalobce, jsou tudíž dle mínění žalobce nicotné. Upozorňuje, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, se netýká osob právnických, pročež nemůže obstát ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019.

Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ke konfiskaci majetku žalobce došlo na základě vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, neboť tato vyhláška byla jako nezákonná zrušena výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru ze dne 13. 5. 1946, což dle názoru žalobce potvrdil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3555/2018, a následně v rozsudku ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019. Vyjadřuje přesvědčení, že ke konfiskaci majetku žalobce nemohlo dojít ani na základě vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 z důvodu vyškrtnutí žalobce z uvedené vyhlášky zákonem předepsaným postupem. Vyhlášku Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 5. 4. 1948 pak dovolatel označuje za nevěrohodný dokument představující zneužití konfiskačních dekretů a s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, podotýká, že soud je oprávněn zkoumat jeho věcnou správnost, přičemž závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, se na projednávanou kauzu nevztahují, neboť se týkají konfiskační vyhlášky vydané – na rozdíl od věci nyní posuzované – před tzv. rozhodným obdobím. Připomíná, že i pokud by však na základě zmíněné vyhlášky ze dne 5. 4. 1948 mělo dojít ke konfiskaci majetku žalobce, představuje takový postup majetkovou křivdu ve smyslu ustanovení § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. Dodává také, že samotný komunistický režim zastával názor, že majetek žalobce nebyl konfiskován. Na podporu svých tvrzení dovolatel předložil právní stanovisko vypracované S. B. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) se k dovolání žalobce nevyjádřil.

Žalovaná 2) ve svém podrobném vyjádření označila dovolání žalobce za nepřípustné a nedůvodné. Upozornila, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 565/2020, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 324/2020, ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3802/2019, a ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3923/2019) se podává, že účinky konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. nastávaly i ve vztahu k majetku dotčenému nárokem dle poválečných restitučních předpisů, přičemž z případného restitučního nároku dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, ve znění pozdějších předpisů, respektive prováděcího zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 128/1946 Sb.“), nelze dovozovat vznik nároku na naturální restituci dle zákona č. 428/2012 Sb. Nadto zdůraznila, že žalobcem předložená rozhodnutí dle zákona č. 128/1946 Sb. se netýkají nemovitých věcí, které jsou předmětem projednávané věci. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1580/2020, pak dodává, že v případě žalobce se nejedná o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb.; navíc i případné zneužití tohoto dekretu by bylo dotčeno restituční výlukou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. [viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19; naopak stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, se dle mínění žalované 2) vztahuje k posuzování zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. z hlediska restitučních titulů uvedených v ustanovení § 5 zákona č. 428/2012 Sb.]. Dále má za to, že žalobce byl konfiskačními vyhláškami Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948 označen za osobu německé či maďarské národnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž námitky žalobce stran dopadu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. pouze na osoby fyzické, absence rozhodnutí zemského národního výboru dle ustanovení § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. a neúčinnosti daných konfiskačních vyhlášek vůči žalobci směřují k přezkumu vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti konfiskačních vyhlášek, jenž ovšem soudu nepřísluší, což žalovaná 2) dokládá poukazem na ve vyjádření specifikovanou konstantní judikaturu dovolacího soudu.

Žalovaná 2) se též domnívá, že ve vztahu k otázce „přeškrtnutí“ žalobce v konfiskační vyhlášce Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 nelze na základě provedených důkazů dovodit, zda toto „přeškrtnutí“ mohlo vyvolat účinky ve smyslu argumentace žalobce, neboť není zřejmé, kdo, kdy a z jakého důvodu namítané „přeškrtnutí“ provedl. Co se týče konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, žalovaná 2) vyzdvihuje, že zrušení zmíněné vyhlášky z procesních důvodů nemá žádný vliv na konfiskaci majetku žalobce dle konfiskačních vyhlášek Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948. K tvrzení dovolatele, že ani samotný komunistický režim nezastával názor o konfiskaci majetku žalobce, žalovaná 2) odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019, a ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, s tím, že majetek žalobce byl konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb. k datu jeho účinnosti 23. 6. 1945, na čemž nemůže ničeho změnit ani pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku, jak vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019. S ohledem na předestřené pak navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 5. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel předkládá k řešení hlavní právní otázku, zda žalobce je ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou, přičemž v jejím rámci vymezuje další dílčí právní otázky, jimiž argumentuje proti správnosti závěru přijatého odvolacím soudem, že k odnětí vlastnického práva právnímu předchůdci žalobce došlo na základě konfiskace ještě před rozhodným obdobím. Má za to, že dovolací soud by se měl při novém posouzení jak otázky hlavní, tak i těch dílčích, odchýlit od řešení přijatých v této právní věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019.

Dovolání žalobce není pro žádnou z jím vymezených právních otázek přípustné primárně již z toho důvodu, že shora označený (kasační) rozsudek dovolacího soudu vymezené právní otázky neřešil poprvé, ale s přihlédnutím k dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (a taktéž i Ústavního soudu), jejíž závěry již lze mít za ustálené. Protože se odvolací soud od této rozhodovací praxe odchýlil, zrušil dovolací soud rozsudkem ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452, (v pořadí druhý) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2019, č. j. 11 Co 136/2017-425, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Východisko pro posouzení, zda majetková křivda na žalobci byla spáchána v rozhodném období vymezeném v ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb. (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) či před rozhodným obdobím, představuje právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452. Tímto právním názorem byl odvolací soud zavázán, a pokud jej v dovoláním napadeném (v pořadí třetím) rozsudku respektoval, je na místě konstatování, že se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (a ani Ústavního soudu) neodchýlil. Dovolací soud současně neshledává žádný důvod, pro který by otázky ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (a Ústavního soudu) řešené, jež jsou stricto sensu otázkami předběžnými pro formulování závěru, zda žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., měly být v přítomné právní věci řešeny odlišně. Proto pro dovolatele nemůže být překvapivé, že z podnětu nyní podaného dovolání jsou dovolacím soudem formulovány totožné závěry jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452, doplněné o reakci na argumenty dovolatele, které v předchozím dovolacím řízení z povahy věci [předchozí dovolání bylo podáno žalovanou 2) zaznít nemohly.

Přípustnost dovolání nezakládá řešení otázky korespondující argumentaci žalobce, že v době nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. byla ještě podstatná část jeho majetku dotčena právními úkony z doby nacistické okupace ve prospěch Německé říše a jí ustavených subjektů, přičemž tento majetek byl žalobci vrácen postupem podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, ve znění pozdějších předpisů (dále „dekret č. 5/1945 Sb.“) a zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějšího předpisu (dále „zákon č. 128/1946 Sb.“), po zjištění, že v případě žalobce se jedná o osobu národně a státně spolehlivou.

Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. (jakož i podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.) byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (dnem 23. 6. 1945, respektive dnem 30. 10. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise) mělo jen deklaratorní charakter (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.; dále přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).

Z judikatury dále vyplývá, že k převzetí majetku československým státem konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018).

Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se tyto závěry váží výlučně k aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho § 3 odst. 2), resp. v režimu restitucí zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (viz jeho § 2 odst. 1). Uvedené právní předpisy, upravující restituční nároky fyzických osob, totiž na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., za oprávněné osoby výslovně označovaly subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel argumentací o nabytí vlastnického práva k majetku odňatému jeho právnímu předchůdci v době nesvobody postupem podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. zcela pomíjí shora označené judikatorní závěry Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, jež jsou i recentní rozhodovací praxí dovolacího soudu přijímány (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3802/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3923/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 565/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 324/2020). Proces obnovení vlastnického práva právního předchůdce žalobce, byť by byl v souladu s dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. zahájen, nemohl být do 25. 2. 1948 dokončen vzhledem k tomu, že majetek (předmětné pozemky), o nějž v tomto řízení jde, byl konfiskován ke dni 23. 6. 1945, kdy nabyl účinnosti dekret č. 12/1945 Sb. Odkaz dovolatele na závěry citované v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, nejsou do poměrů projednávané věci přenositelné, neboť v režimu jiných restitučních předpisů (z povahy věci nemohlo jít o zákon č. 428/2012 Sb.) byl posuzován nárok oprávněných (fyzických) osob a právní posouzení věci vycházelo z diametrálně odlišných skutkových okolností. Navíc, v obou projednávaných věcech byl postup znamenající politickou perzekuci či porušující lidská práva spojen se zneužitím dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., což jsou situace, na něž dopadá – jak bude dále vyloženo – výlukový důvod upravený v ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.

Přípustnost dovolání žalobce nezakládá ani řešení dílčí (k hlavní otázce aktivní legitimace žalobce k podání určovací žaloby ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) předběžné otázky, zda ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. bylo nezbytné, aby žalobce byl jako zrádce a nepřítel republiky takto kategorizován ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. Absence příslušného rozhodnutí zemského národního výboru o tom, že by byl jeho právní předchůdce takto kategorizován, spojuje žalobce s nedostatkem podmínky pro vydání konfiskační vyhlášky. Současně má za to, že řešení této otázky nebylo možné nalézt v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/1945, na něž dovolací soud odkázal v rozsudku ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452.

Při řešení této otázky považuje dovolací soud za potřebné zopakovat obecné judikatorně pevně ukotvené východisko pro posouzení podmínek konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo podle dekretu č. 108/1945 Sb., jež je definováno konkluzí, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. (jakož i podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.) byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (dnem 23. 6. 1945, respektive dnem 30. 10. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise) mělo jen deklaratorní charakter (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.; dále přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).

K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb., došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998).

Konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., popřípadě podle dekretu č. 108/1945 Sb. nemůže zpochybnit ani argumentace, jejíž podstatou je zpochybnění věcné správnosti konfiskační vyhlášky. K přezkumu věcné správnosti správního aktu (mimo rámec správního soudnictví či za stanovených podmínek nyní i v řízení dle části páté o. s. ř.) soud totiž povolán není (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000, a judikaturu z nich vycházející). Neobstojí však ani námitky stran nicotnosti konfiskační vyhlášky, kdy za nicotný by bylo lze označit správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014).

Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno (srovnej např. ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.). Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017).

Návětí ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. neobsahuje označení orgánu, který ve věci konfiskací v tam uvedených případech písmen a), b) a rovněž i c), tj. i ve věcech konfiskace majetku akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům, rozhoduje. Proto se k určení věcně příslušného správního orgánu k vydání rozhodnutí o konfiskaci uplatní pravidlo obsažené v ustanovení § 6 nařízení č. 8/1928 Sb., tj. v první stolici věcná příslušnost okresních národních výborů (na územích okresů, kde pro převážnou většinu obyvatelstva státně nespolehlivého nemohl být ustaven národní výbor, okresních správních komisí s pravomocí rovnocennou pravomoci národních výborů – viz ustanovení § 6 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 45/1945 Sb.). Pouze v případech posouzení, zda majetek určité osoby konfiskaci podléhá proto, že osoba (lhostejno, zda fyzická nebo právnická) byla označena za zrádce nebo nepřítele československého státu, rozhodoval zemský národní výbor, popřípadě ministerstvo zemědělství (v dohodě s ministerstvem vnitra), z podnětu příslušného okresního národního výboru (srovnej ustanovení § 1 odst. 3 a § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.). Zemský národní výbor měl však v souladu s ustanovením § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. kompetenci toliko rozhodnout o tom, zda určitá fyzická či právnická osoba do kategorizace „zrádce a nepřítel republiky“ náleží či nikoliv. Ke konfiskaci majetku takto kategorizovaným osob byl ovšem věcně příslušný okresní národní výbor, popřípadě okresní správní komise.

Sluší se přitom odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, uveřejněné pod číslem 1512/1946 Sb. Boh. A, v němž je podán velmi podrobný výklad o věcně příslušném orgánu k rozhodování ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. I když se Nejvyšší správní soud v uvedeném případě zabýval otázkou, který věcně příslušný orgán rozhoduje v případě konfiskace majetku o tom, zda konfiskací dotčená osoba je německé nebo maďarské národnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. (a jako věcně příslušný označil okresní národní výbor), vyslovil v této souvislosti obecnější tezi vycházející z ustanovení § 6 nařízení č. 8/1928 Sb., tj. že v případech, kdy pro vydání určitého rozhodnutí zákonodárce nestanovil žádnou výjimečnou kompetenci, přísluší rozhodování úřadům, které jsou k tomu povolány podle všeobecných předpisů kompetenčních. V tomto je smysl odkazu na uvedené rozhodnutí dovolacím soudem v předchozím kasačním rozsudku.

Ve světle citované judikatury Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, proto nemohou obstát námitky dovolatele, že konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948 a konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945 neměly vůči právnímu předchůdci žalobce žádné účinky, a že tedy na jejich základě nedošlo ke konfiskaci majetku žalobce (a tedy ani předmětných pozemků). Znovu je třeba jako obecné východisko pro posouzení, zda byl majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb. konfiskován či nikoliv, připomenout, že právním důvodem konfiskace provedené podle dekretu č. 12/1945 Sb., je dekret samotný a k přechodu konfiskovaného majetku na stát došlo dnem jeho účinnosti, tj. dnem 23. 6. 1945, přičemž nelze (nesprávně) - jak to činí dovolatel - dovozovat zachování vlastnického práva právního předchůdce žalobce z domnělých či skutečných věcných či procedurálních nedostatků konfiskačních řízení, jež vyústila ve vydání citovaných vyhlášek.

Pokud jde o vyhlášku Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, pak argument dovolatele, že ze seznamu osob, jejichž majetek v obci XY konfiskaci podléhá, byl žalobce vyškrtnut, se váže k věcné správnosti takové listiny. Relevanci přitom nelze upřít tvrzení žalované 2), že „dle zjištěného skutkového stavu není zřejmé, kdo, kdy a z jakého důvodu přeškrtnutí provedl.“ Argumentace dovolatele, jejíž podstatou je zpochybnění věcné správnosti konfiskačního výměru, zde nemůže být relevantní proto, že k přezkumu věcné správnosti správního aktu (mimo rámec správního soudnictví či za stanovených podmínek nyní i v řízení podle části páté občanského soudního řádu), jak již bylo odkazem na relevantní judikaturu dovolacího soudu připomenuto, soud povolán není.

Pokud jde o konfiskační vyhlášku Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, pak její zrušení výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru ze dne 13. 5. 1946 pro nezákonnost by nemohlo představovat nic jiného, než vadu konfiskačního řízení reflektující nedodržení postupu podle ustanovení § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. v případech, kdy konfiskaci podléhá majetek osob označených jako zrádci a nepřátelé Československé republiky (včetně právnických osob, jejichž správa záměrně a aktivně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům, kterýmžto označením byl kategorizován i žalobce), přičemž o tom, zda konkrétní osoba do této kategorie spadá, rozhoduje zemský národní výbor k návrhu okresního národního výboru. Výměr Moravskoslezského zemského národního výboru ze dne 13. 5. 1946 by tedy bylo možné považovat za správní akt vydaný k tomu věcně příslušným orgánem, neboť platí závěr, že ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. byl zemský národní výbor oprávněn z důvodů v něm uvedených o zrušení konfiskační vyhlášky vydané okresním národním výborem rozhodnout (k tomu blíže srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3555/2018). Ani zrušení konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945 však nemělo za následek zrušení konfiskace majetku žalobce jako takové. Ostatně, navíc platí, že účinky konfiskačního výměru vydaného podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. jsou spojeny s individualizací osoby, jejíž majetek (bez bližšího určení) konfiskaci podléhá, a teoreticky by tak ke konfiskaci postačovalo vydání výměru jediného týkajícího se právního předchůdce žalobce, pokud by splňoval relevantní kritérium, že byl vydán orgánem k tomu věcně příslušným.

Nemohou obstát ani námitky žalobce o nedostatku některých náležitostí konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 5. 4. 1948, neboť ani případné vady konfiskačního rozhodnutí nelze v civilním soudním řízení přezkoumávat. Takové vady přitom nezpůsobují ani nicotnosti označeného konfiskačního výměru, kdy za nicotný by bylo lze označit správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014). O takový případ v nyní projednávané věci nejde, neboť podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. jsou k vydání deklaratorního rozhodnutí o konfiskaci majetku osob (ve všech případech v citovaném ustanovení uvedených) věcně příslušné okresní národní výbory (k tomu srovnej odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45).

Sluší se dodat, že nemůže obstát ani argumentace dovolatele (ve vztahu ke konfiskační vyhlášce vydané Okresním národním výborem v České Lípě ze dne 5. 4. 1948 s číslem jednacím roku 1946) o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. totalitní mocí ve snaze zabavit majetek žalobce. Nebyla-li totiž v souvislosti s konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch původního vlastníka (opačný skutkový závěr se z provedeného dokazování nepodává), nelze z výše uvedeného postupu státu usuzovat ani na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. [viz § 5 písm. j) tohoto zákona]; případy zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srovnej k tomu z aktuální judikatury Ústavního soudu též bod 25. odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19). Oponuje-li dovolatel tomu, že výlukový důvod upravený v ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. se nemůže vztahovat na problematiku zneužití konfiskačních rozhodnutí vydaných v rozhodném období, pak opak je pravdou. Všechny výlukové důvody upravené ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. brání naturální restituci původního církevního majetku, jenž byl oprávněné osobě (nebo jejímu právnímu předchůdci) odňat v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 za okolností uvedených v ustanovení § 5 zákona č. 428/2012 Sb. Pokud by totiž k odnětí majetku došlo před uvedeným obdobím (bez ohledu na uplatněný restituční titul), pak zcela zjevně k zapovězení možnosti naturální restituce majetku postačuje absence podmínky upravené v ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb. Sluší se v této souvislosti poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, a v něm vyjádřený závěr o vztahu ustanovení § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. a ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (viz bod 38. odůvodnění citovaného nálezu). Dovodil-li v nálezu Ústavní soud, že „důvod restituce podle § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání nepředstavuje zvláštní ustanovení, které by nepodléhalo výlukovému ustanovení, podle nějž se křivdy vzniklé na základě konfiskace podle dekretu presidenta republiky neodčiňují“, je tím odůvodněn nejen závěr, že případy zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. nelze subsumovat pod restituční titul upravený v ustanovení § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb., ale i konkluze, že výlukové důvody uvedené v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se vztahují na majetkové křivdy spáchané v rozhodném období.

Do aplikačních poměrů zákona č. 428/2012 Sb. se nijak nepromítá dovolatelem citovaná pasáž odůvodnění plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (bod 208. odůvodnění nálezu pléna) podávající shrnutí judikatury Ústavního soudu vážící se restitučnímu titulu založeného na vzniku majetkové křivdy rozhodnutím vydaným v době nesvobody, jež bylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího uznávaná lidská práva a svobody. Je zřejmé, že se jedná o judikaturu Ústavního soudu vážící se k uplatnění restitučních nároků osob podle jiných restitučních předpisů (viz § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, resp. v režimu restitucí zemědělského majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., a § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.). Jak již bylo výše připomenuto, prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom shledává nepřijatelným, protože by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srovnej zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Nelze rovněž přehlédnout skutečnost, jež byla rovněž výše připomenuta, tj. že zákon č. 428/2012 Sb. v ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zapovídá jakýkoliv přezkum účinků konfiskace provedené dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., což v konečném důsledku znamená, že by na jeho základě nemohla být odčiněna ani majetková křivda uvedená v ustanovení § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb., pokud by spočívala ve zneužití některého z označených dekretů. Sluší se ovšem, byť nad rámec právě vyřčeného, uvést, že v posuzovaných poměrech projednávané věci dekret č. 12/1945 Sb. žádnou ze tří vydaných konfiskačních vyhlášek tak jako tak zneužit nebyl, neboť žádná z konfiskačních vyhlášek (tedy zejména vyhláška Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 5. 4. 1948, jež byla jako jediná vydána v rozhodném období) nebyla správním aktem, jímž by došlo k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období a přivodil by např. svévolnou anulaci rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců.

Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele formulované v tom smyslu, že ani komunistický režim po roce 1948 nijak nezpochybnil, že majetek žalobce nebyl konfiskován, o čemž svědčí právní dispozice s částí tohoto majetku provedené v 80. letech minulého století, jakož i potvrzení tehdejších státních orgánů. Žalobce má současně za to, že k odnětí jeho majetku státem došlo postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, přičemž poukazuje na ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb., které z dosahu citovaného zákona vylučuje majetek, jenž byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb.

K problematice snahy státu osobovat si v rozhodném období vlastnické právo církevní právnické osoby k majetku, jenž byl konfiskován na základě dekretu č, 12/1945 Sb., již judikatura dovolacího soudu přijala ten závěr, že ani případný pozdější (oproti výše uvedené konkluzi o přechodu majetku právního předchůdce dovolatele na stát již ke dni 23. 6. 1945, odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedeném úsudku (o tom, že k odnětí dovolatelem nárokovaných pozemků došlo před rozhodným obdobím) nemůže ničeho změnit. Stát by takto totiž „rozhodoval“ o majetku (jeho výkupu), jenž mu v té době již vlastnicky náležel a výkupu tudíž ani nepodléhal [srovnej § 16 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb., § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 46/1948 Sb.] - k tomu z judikatury dovolacího soudu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019. Argumentaci dovolatele, prioritně by měly být vzaty v úvahu postupy a rozhodnutí orgánů nedemokratického státu (který často nijak nelpěl na dodržování vlastních norem), zatímco rozhodnutí demokratického právního státu předcházející datu 25. 2. 1948 zohledněno být nemá, bylo by i v nyní projednávané věci (a za daných skutkových okolností) možné přitakat jen stěží.

Žalobce dále přípustnost dovolání obsahově vymezuje argumentem o porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jenž by měl spočívat v deficitu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž má ústavní rozměr (cituje přitom z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 4029/19). Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je paušálně odůvodněn odkazem na právní závěry vyjádřené v (kasačním) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452, a žalobci tak nezbývá, že v nyní projednávaném dovolání reagovat na právní konkluze dovolacího soudu, jež žalobce považuje za vadné. Má přitom za to, že právu na spravedlivý proces odpovídá požadavek, aby se soud v odůvodnění rozhodnutí vypořádal i s konkurujícími právními názory předestřené účastníkem řízení.

I pokud by bylo možné přitakat mínění dovolatele, že námitka o porušení práva na spravedlivý proces zakládá přípustnost dovolání v intencích výrokové věty třetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. (pro nesoulad závěru obecného soudu s judikaturou Ústavního soudu), a nebylo by lze posuzovat tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu jako vadu řízení, k níž může dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiných důvodů přípustné (což není případ, jenž by se uplatnil v přítomné právní věci) - srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, nelze důvodnosti tvrzené námitky přisvědčit.

V souvislosti s uplatněnou námitkou o ústavním deficitu odůvodnění odvolacího soudu je třeba vzít v úvahu závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představovalo dostatečnou oporu k tomu, aby dovolatel měl možnost v dovolání čítajícím 32 stran proti němu uplatnit své námitky, což také učinil. Skutečnost, že dovolatel formuloval své dovolací námitky na základě jím kritizovaných závěrů kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452, jež odvolací v intencích závazného právního názoru pro další řízení zcela převzal do odůvodnění aktuálním dovoláním napadeného rozsudku, nesvědčí pro tvrzení o ústavním deficitu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Ostatně nelze rovněž pustit ze zřetele, že odvolací soud na nově uplatněné žalobcovy námitky obsažené v bodě 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu reagoval (viz bod 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a jejich nedůvodnost či irelevanci vyhodnotil v komparaci s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2620/2019, jímž byl ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1, věta první, o. s. ř. procesně vázán.

Relevanci žalobcovy námitky, že se odvolací soud nezabýval jeho odlišným právním náhledem na věc (konkurujícím závaznému právnímu názoru dovolacího soudu), nelze přisvědčit ani s ohledem na závěry Ústavního soudu, jako i Evropského soudu pro lidská práva, jež se do poměrů projednávané věci promítají tak, že odvolací soud dostál své povinnosti dovoláním dotčený rozsudek přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.

Sluší se tudíž připomenout, že Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int).

Zbývá dodat, že do poměrů projednávané věci nelze promítnout dovolatelem odkazované závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 4029/2019. Ústavní soud tezi o povinnosti soudu vypořádat se i s jinými (alternativními) právními názory, jež mu byly předloženy, vyjádřil v podmínkách přezkumu ústavnosti postupu soudu prvního stupně (v bagatelní právní věci), jenž zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces tím, že rezignoval na jakékoliv vysvětlení odklonu od právních závěrů obsažených v rozhodnutích jiných soudů v obdobných věcech (srovnej bod 32. odůvodnění citovaného nálezu). Je tudíž zřejmé, že závěry citovaného nálezu se týkají prosazení zásady obsažené v ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jež nebyla postupem obecného soudu zohledněna, a nelze jejich prostřednictvím podrobit kritice postup odvolacího soudu, který odlišný právní názor účastníka řízení neakceptoval proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v kasačním rozhodnutí, jenž byl, kromě jiného, vyjádřením sjednocující role Nejvyššího soudu při formování judikatury obecných soudů, kterážto mu v souladu s ustanovením § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, náleží.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Protože dovolatel výslovně neuvedl, že by dovoláním brojil jen proti některému z výroků rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům II. a III. o nákladech prvostupňového řízení a ve vztahu k výrokům IV. a V. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru