Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3076/2016Usnesení NS ze dne 17.01.2017

HeslaZmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3076.2016.1
Dotčené předpisy

§ 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 11 odst. 1 písm. e) předpisu č. 229/1991 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 944/17 ze dne 03.05.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3076/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti 1) J. Š., 2) A. Š., obou zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně č.p. 123, a 3) České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 196/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2016, č. j. 24 Co 284/2015-379, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce napadl dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, v části, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 12. 2014, č. j. 7 C 196/2009-331) ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba, že účastníci 1/ a 2/ nejsou podílovými spoluvlastníky (každý s podílem o velikosti jedné ideální čtvrtiny) pozemku p.č. 2401/92 v kat. území S., odděleného /označeným/ geometrickým plánem coby nedílné součásti rozsudku, přičemž v tomto rozsahu mělo být ve výroku I nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 12. 2008, č. j. PÚ 8665/93/4.

V souzené věci jde o vlastnictví oprávněné osoby, v řízení dle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, iniciované žalobcem v návaznosti na předchozí rozhodnutí pozemkového úřadu dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).

Odvolací soud uzavírá, že v případě shora označeného pozemku (na rozdíl od pozemku p.č. 2401/89 v k. ú. S., jehož vydání brání existence sportovního zařízení; § 11 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě) není dána překážka jeho vydání oprávněným osobám podle § 11 odst. 1 zákona o půdě (uzavíraje přitom, že pozemek není nezbytně nutný pro provoz areálu školy a není ani výhradně užíván veřejností).

Co do právního posouzení věci dovolatel kritizuje právě výklad a aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. e), případně písm. c) zákona o půdě, stanovící výluky vydání pozemku oprávněným osobám, spočívající v jeho zastavěnosti (funkční spojení se stavbami a součást sportovního areálu); přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dovolání odkazované.

Se zřetelem k době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť vymezené otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení, těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených, otázek.

Právní posouzení otázky zastavěnosti pozemku coby překážky jeho vydání oprávněné osobě (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) v napadeném rozhodnutí není nikterak v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009), jež připouští, že překážkou vydání pozemku může být i funkční souvislost pozemků se stavbou, kdy pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, tvořící vzájemně provázaný soubor staveb a pozemků (areál); k tomu srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89; či usnesení ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03.

Je-li dovolatelem zmiňována existence sportovního areálu, lze připomenout i rozhodovací praxi dovolacího soudu vážící se k výkladu a aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že pro účely posouzení existence překážky pro vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě je rozhodující především naplnění podmínky skutečné existence sportovního zařízení na oprávněnou osobou požadovaném pozemku; sportovní nebo tělovýchovné zařízení (či jeho část) musí být na požadovaném pozemku zřízeno nebo požadovaný pozemek musí být za účelem jeho provozu užíván, případně musí jít o pozemek, bez něhož by provoz sportovního zařízení nebyl bez neodůvodněných obtíží možný; přitom při řešení otázky, zda je pozemek součástí areálu sportovního zařízení, není významné jeho formální začlenění, nýbrž jeho skutečná využitelnost k provozu sportovního zařízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010).

Jestliže právnímu posouzení věci – řešení otázky, zda vydání sporného pozemku oprávněným osobám nebrání některá z překážek dle § 11 odst. 1 zákona o půdě – zde předchází zjištění (coby výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů), že předmětný pozemek, situovaný na samém okraji areálu (tvořící jeho cíp), není jeho součástí, resp. že není nezbytně potřebný k provozu školského či sportovního zařízení, pak se právní posouzení věci shora uvedené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (stejně tak jako Ústavního soudu) nepříčí.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s tou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež dovodila, že při posuzování možnosti vydání pozemku osobám oprávněným by mělo být též přihlédnuto i k tomu, zda takto vydaný pozemek může být bez právních či faktických překážek užíván jeho vlastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008, nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), jestliže podle skutkových zjištění odvolacího soudu v souzené věci předmětný pozemek „jen volně navazuje na sportovní areál, není /výhradně/ užíván veřejností a může být oprávněnými osobami jako jeho vlastníky individuálně užíván“.

Argumentace dovolatele, že předmětný pozemek je nezbytně nutný k provozu sportovního areálu základní školy a že plní další funkce (že slouží jako protihlukový val), nese se pak již v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti) a nemůže založit přípustnost dovolání. [Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.]

Sluší se dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s dříve vydaným rozhodnutím dovolacího soudu v dané věci – usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, jež bylo vydáno ve vztahu k jiným účastníky nárokovaným pozemkům (pozemky parc. č. 2401/25 a parc. č. 2401/28 v kat. území S.), jež byly funkčně spojeny se stavbou místní komunikace, resp. sloužily jako dělící (zatravněný) pás coby součást stavby místní komunikace.

V situaci, kdy má odvolací soud za prokázané, že konstituované vlastnické právo oprávněných osob k předmětnému pozemku nebude omezeno veřejným užíváním, je nepřiléhavý též odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 574/2015, doprovázený obavou, že by snad žalobci (tak jako v jiných věcech) mohli v budoucnu nárokovat náhradu za omezení vlastnického práva z titulu bezdůvodného obohacení.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady účastníků 1) a 2) spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání, v němž k relevantním otázkám nepřináší žádnou novou argumentaci, nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru