Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3062/2019Usnesení NS ze dne 24.09.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3062.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 96 odst. 1 a 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3062/2019-634

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) Z. Š., narozené XY, bytem XY, b) M. U., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 190/2018, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. května 2019, č. j. 8 Co 674/2019-596, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 5.203,- Kč k rukám jejich zástupce Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením, výrokem pod bodem I., Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) potvrdil usnesení Okresního soudu ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 27. 2. 2019, č. j. 7 C 190/2018-583, jímž bylo řízení zastaveno (výrok I.) a žalobcům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 5.206,90 Kč (výrok II.); dále výrokem pod bodem II. rozhodl o povinnosti žalované nahradit každému z žalobců k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 938,- Kč.

Soudy nižších stupňů rozhodnutí odůvodnily závěrem o absenci vážnosti důvodů pro nesouhlas žalované se zpětvzetím žaloby, neboť na straně žalované neshledaly žádný relevantní zájem na pokračování daného řízení. Nepřisvědčily ani námitce žalované podpořené tvrzením o účelovosti jednání žalobců a o spekulativnosti jejich postupu, jelikož žalobci, kteří se obrací na soudy příslušné podle polohy nárokovaných pozemků, logicky netrvají nadále na žalobě, jež by mohla být zamítnuta i pouze z důvodu „nevydatelnosti“ náhradních pozemků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v existenci otázky dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešené, a to „zda mohou žalobci uplatnit své právo na zpětvzetí žaloby v případě zneužívání tohoto práva, respektive zda je v takovémto případě nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby nesouhlasem z vážného důvodu.“ Namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny rozhodné okolnosti řešené věci. Podotýká, že soudy nižších stupňů měly posuzovat důvody nesouhlasu žalované se zpětvzetím žaloby s ohledem na právní úpravu restitucí. Je přesvědčena, že žalobci zneužívají své právo, neboť proti žalované podali více žalob u různých soudů a nevyvíjí-li se věc u některého soudu pro žalobce příznivě, vezmou žalobu zpět a vyberou si jiný soud, u něhož podají totožnou žalobu. Proto nikdy nemůže dojít k vydání meritorního rozhodnutí příznivého pro žalovanou, jež by současně vedlo k vyjasnění sporů nejen mezi žalovanou a žalobci, ale také mezi žalovanou a dalšími oprávněnými osobami. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci označili dovolání za nepřípustné a nedůvodné. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu upozornili, že dovolací soud se již v minulosti důvody pro neúčinnost zpětvzetí žaloby mnohokrát zabýval a žalovaná se tak domáhá pouze konkrétního posouzení skutkového stavu, jež však dovolacímu přezkumu nepodléhá. Domnívají se, že žádný z vážných důvodů vymezených soudní praxí vedoucích k vyslovení relevantního nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nebyl naplněn. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolená právní otázka (v dovolání formulovaná jak z perspektivy strany žalující, tak strany žalované) již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.

Podle ustanovení § 96 odst. 1 o. s. ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí (§ 96 odst. 2 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř. (a rovněž ustanovení § 222a odst. 2 o. s. ř.), které do jisté míry omezuje oprávnění žalobce při dispozici se žalobou během již zahájeného soudního řízení a které upravuje institut právně relevantního nesouhlasu žalovaného (resp. jiných účastníků řízení) se zpětvzetím žaloby, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodující jsou tak vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku. Tyto vážné důvody jsou podle soudní praxe dány především tehdy, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu anebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., je vždy třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Tuto úvahu soudu lze v rámci přezkumu rozhodnutí zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2849/2016, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018 (označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 44/17, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz, a v něm uvedená rozhodnutí].

V nyní projednávané věci se Nejvyšší soud neztotožňuje s námitkami dovolatelky, dle kterých odvolací soud nevzal v úvahu konkrétní okolnosti případu a náležitě je nezhodnotil. Odvolací soud se vyjádřil k odvolacím námitkám žalované, dovodil mimo jiné, že jestliže za vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nelze považovat otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která by nastala předpokládaným meritorním rozhodnutím soudu, přičemž přiléhavě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2854/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod číslem 17, pak tímto důvodem nemůže být ani existence dalších probíhajících řízení mezi týmiž účastníky. Nejvyšší soud přitom úvahu odvolacího soudu o tom, zda je nesouhlas žalované se zpětvzetím žaloby důvodný, zjevně nepřiměřenou neshledal. Nadto se jeví vhodným dodat, že polemika dovolatelky o postupu žalobců a o důvodech, které vedly žalobce ke zpětvzetí žaloby, je ryze spekulativního charakteru.

K argumentu žalované o podání vícero žalob ze strany žalobců na nahrazení projevu vůle žalované k převodu náhradních pozemků k uspokojení restitučního nároku žalobců dovolací soud pro úplnost připomíná, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu řízení o žalobě na nahrazení souhlasu s převodem pozemku představuje věc týkající se vlastnického práva k nemovitosti, pro niž je ustanovením § 88 písm. b) o. s. ř. založena výlučná místní příslušnost. Jako výchozí pravidlo tudíž platí, že každý jednotlivý nárok na vydání pozemku má být projednán soudem, v jehož obvodu se dotčená nemovitost nachází (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4559/2018, a dále v něm citovaná usnesení). Podání žalob u různých okresních soudů žalobci tak zcela zřejmě vychází z uvedeného pravidla o výlučné místní příslušnosti (jsou-li nárokovány náhradní pozemky v obvodu působnosti různých okresních soudů) a nemá žádnou souvislost se snahou žalobců (tvrzenou žalovanou) vybírat soud, u nějž by mohli dosáhnout příznivého rozhodnutí.

Protože žalovaná dovoláním napadla usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 24. 9. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru