Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 306/2021Usnesení NS ze dne 23.02.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Zmírnění křivd (restituce)
Prekluze
Náhradní pozemek
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.306.2021.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 14 odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 13 odst. 8 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 18a odst. 1 a 2 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 306/2021-170

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně P. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 396/18, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 175/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2020, č. j. 30 Co 240/2020-144, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 3. 2020, č. j. 27 C 175/2018-95, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. XY, obou v katastrálním území XY (dále „předmětné nemovitosti“), in eventum aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 69.000.000,- Kč (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.200,- Kč (výrok II.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, č. j. 30 Co 240/2020-144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok II.).

Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – vyšel ze zjištění, že žalobkyni svědčí restituční nárok v celkové výši 552.238,12 Kč, jenž se sestává z nároku ve výši 500.000,- Kč postoupeného žalobkyni společností REAL INVEST VLTAVA s. r. o., z nároku ve výši 6.529,76 Kč na poměrnou část náhrady za zaniklé budovy nevydaného statku v XY svědčící žalobkyni jako dědičce původní oprávněné osoby a z nároků ve výši 45.708,36 (taktéž za zaniklé stavby v XY) postoupených žalobkyni jejími příbuznými. Odvolací soud konstatoval, že se v projednávané věci jedná o nárok na náhradu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1, § 16 a § 18a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“). Shledal, že předmětné nemovitosti, s nimiž je příslušné hospodařit Ministerstvo obrany, nelze žalobkyni vydat, neboť s ohledem na znění ustanovení § 18a zákona o půdě lze náhradu formou vydání nemovitosti poskytnout výhradně z okruhu nemovitostí, jež má ve správě Státní pozemkový úřad. Dovodil rovněž, že z žalobou uplatněného restitučního nároku lze uspokojit formou poskytnutí nemovitosti ve smyslu ustanovení § 18a zákona o půdě pouze jeho část ve výši 26.118,58 Kč, jelikož ve zbývající části je žalovaný nárok dotčen tzv. restituční tečkou zakotvenou v ustanovení § 13 odst. 6, 7 a 8 zákona o půdě. Uzavřel, že hodnota žalobkyní požadovaných nemovitostí mnohonásobně převyšuje výši restitučního nároku, na nějž se nevztahuje tzv. restituční tečka, pročež žalobnímu žádání nelze vyhovět. Za nedůvodný označil také požadavek žalobkyně formulovaný v eventuálním petitu, neboť se nejedná o nárok na restituční náhradu v hotovosti ve smyslu ustanovení § 18a odst. 2 zákona o půdě, nýbrž o nárok, jehož výše odpovídá hodnotě žalobkyní požadovaných předmětných nemovitostí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Předně se táže, zda lze náhradu za zaniklé stavby dle ustanovení § 18a zákona o půdě poskytnout ve formě nemovitostí, s nimiž není příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad. Domnívá se, že pokud Státní pozemkový úřad nenabízí ve veřejné nabídce k uspokojení restitučního nároku žalobkyně žádnou náhradní budovu, je namístě poskytnout žalobkyni právní ochranu při uplatnění jejího restitučního nároku vůči jiné organizační složce státu, která disponuje vhodným majetkem k uspokojení daného nároku. V opačném případě by dle názoru žalobkyně bylo popřeno základní právo žalobkyně na uspokojení její pohledávky ve smyslu ustanovení § 18a odst. 2 zákona o půdě vůči státu, jenž jediný je, na rozdíl od Státního pozemkového úřadu coby organizační složky státu, dlužníkem žalobkyně. Dále dovolatelka vznáší otázku, zda se ustanovení § 13 odst. 6, 7 a 8 zákona o půdě vztahuje také na nároky na poskytnutí náhradních nemovitostí (budov) za zaniklé stavby dle ustanovení § 18a zákona o půdě. Vyjadřuje přesvědčení, že již ze samotné dikce ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě je zjevné, že se uvedené ustanovení vztahuje toliko k restitučním nárokům dle ustanovení § 11a zákona o půdě, nikoli na restituční nároky dle ustanovení § 18a zákona o půdě. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná vyjádřila nesouhlas s dovoláním žalobkyně. Zdůraznila, že žalobkyně usiluje o převod nemovitostí, s nimiž Státnímu pozemkovému úřadu nepřísluší hospodařit, což je v rozporu s právní úpravou týkající se poskytování náhrad oprávněným osobám dle zákona o půdě. Dále podotkla, že žalobní návrh formulovaný v eventuálním petitu postrádá zákonný základ a je tedy nedůvodný. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně, pokud jím byla k řešení předložena právní otázka, zda se ustanovení § 13 odst. 8 zákona o půdě uplatní také ve vztahu k nárokům na poskytnutí náhrady podle ustanovení § 18a odst. 2 zákona o půdě, není přípustné, neboť žalobkyní nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu byl pro poskytování náhrad podle ustanovení § 18a odst. 2 zákona o půdě, spočívajících v poskytnutí nemovitostí, v zásadě uplatnitelný postup podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě (tj. uspokojení nároku bezúplatným převodem náhradních pozemků), jenž byl s účinností od 14. 4. 2006 podrobněji upraven ustanovením § 11a zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1285/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, či usnesení ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5174/2015, k tomu odkazující i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, a ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2468/2013 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). V tomto směru jsou pak uplatnitelné i veškeré další soudní praxí zformované principy vztahující se k uvedenému ustanovení. Rovněž při uspokojování nároků plynoucích oprávněné osobě z ustanovení § 18a zákona o půdě se tedy prosadí ta rozhodovací praxe (vycházející především ze závěrů učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, uveřejněném pod číslem 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v níž Nejvyšší soud konstantně připomíná, že obecné soudy musí ve svých právních úvahách týkajících se nároků osob, jimž byly pohledávky dle zákona o půdě postoupeny původními oprávněnými osobami, vycházet z právního stavu nastoleného nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (označený nález, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), jímž byl mj. zrušen článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. výslovně pouze ve vztahu k původně oprávněným osobám. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že zánik nároku na náhradní pozemek podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka (srovnej dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2171/2011, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5262/2007, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1536/2008, či ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5334/2007). „Smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě lze postoupit na základě § 33a a § 524 obč. zák., bylo rozšířit alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze ale dovodit závěr, podle něhož by veškeré účely zákona o půdě dopadaly i na postupníky. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem. Přičemž na jejich straně nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“ (viz závěr shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05).

V posuzovaném případě – jak ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá – získala žalobkyně nárok na převod náhradních nemovitostí ve výši 526.119,06 Kč postoupením (§ 33a odst. 1 zákona o půdě) jednak od sestřenice otce žalobkyně, jednak od společnosti REAL INVEST VLTAVA s. r. o., a to v době, kdy již byl účinný nejenom zákon č. 253/2003 Sb., ale kdy i Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zřetelně rozlišil práva postupníků a práva původních oprávněných osob. Již z toho lze usuzovat na absenci legitimního očekávání žalobkyně v uspokojení jejího nároku poskytnutím naturálního plnění namísto subsidiárně poskytované náhrady v penězích. Pro úplnost k námitce dovolatelky se jeví vhodným dodat, že též z doslovného znění ustanovení § 16 odst. 3 zákona o půdě je patrný dopad tzv. restituční tečky i na nároky na náhradu za zaniklé stavby dle ustanovení § 18a zákona o půdě, jež byly nabyty postoupením.

Na dovolání žalobkyně není možno nahlížet jako na přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ani v otázce, zda lze náhradu za zaniklé stavby dle ustanovení § 18a zákona o půdě poskytnout ve formě nemovitostí, s nimiž není příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad. V situaci, kdy žalobkyně disponuje restitučním nárokem, jenž není postižen restituční tečkou, ve výši 26.118,58 Kč (viz bod 19. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu), bylo by řešení dovolatelkou předestřené otázky zjevně akademické.

Podle závěrů Nejvyššího soudu je dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či spekulativními (byť Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).

Setrvává-li žalobkyně v poměrech přítomné právní věci na uspokojení restitučního nároku v relativně nízké hodnotě vydáním předmětných nemovitostí, jejichž hodnota je v řádu více než dvou tisíc násobku vyšší než skutečná výše nároku oprávněné osoby, pak by se odpověď na otázku, zda by mohl být uspokojen restituční nárok dovolatelky vydáním předmětných nemovitostí, s nimiž hospodaří jiná organizační složka státu než Státní pozemkový fond, do poměrů projednávané věci nemohla stejně nijak promítnout. Extrémní nepoměr mezi oběma popsanými hodnotami je totiž tím relevantním důvodem, pro který nemůže být žalobkyně s nárokem uplatněným v tomto soudním řízení úspěšná.

Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za vhodné uvést, že již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2002/2007, byl vysloven – byť v souvislosti s povinností vyplatit finanční náhradu - názor, že náhrada poskytovaná ve smyslu ustanovení § 18a odst. 2 zákona o půdě spočívá, mimo dalších forem kompenzace, i ve vydání nemovitostí ve správě Pozemkového fondu České republiky [jeho právním nástupcem, jde-li i o povinnost náhrady ve smyslu citovaného ustanovení poskytnout je Státní pozemkový úřad – srovnej ustanovení § 1 odst. 5 písm. c), § 4 odst. 1 věta první a § 22 odst. 1 a 3 zákona č. 503/2012 Sb.]. Z uvedených ustanovení vyplývá, že uspokojování restitučních nároků dle ustanovení § 18a zákona o půdě je v kompetenci Státního pozemkového úřadu, jenž takové nároky, včetně poskytnutí náhrady ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona o půdě, uspokojuje prostřednictvím nemovitostí, s nimiž je příslušný hospodařit. Jedná se přitom o majetek, který byl podle zákona o půdě ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti zákona č. 503/2012 Sb. ve správě Pozemkového fondu České republiky a dále o majetek nabytý v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srovnej ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Tato konkluze ostatně vyplývá ze zřetelné dikce ustanovení § 18a odst. 2 zákona o půdě, které ani jinou interpretaci nepřipouští. Předmětné nemovitosti však takovým majetkem zjevně nejsou.

Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 23. 2. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru