Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3036/2008Usnesení NS ze dne 01.09.2010

HeslaNáhradní pozemek
Postoupení pohledávky
Pozemkový fond
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3036.2008.1
Dotčené předpisy

§ 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 13 odst. 6,7 předpisu č. 229/1991991 Sb.Sb.

§ 33a předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 7 odst. 1,3,4 předpisu č. 95/1999 Sb...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3036/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. M. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného Výzkumného ústavu rostlinné výroby, v. v. i., IČ 0027006, se sídlem v Praze 6, Drnovská 507, zastoupeného JUDr. Jiřím Štelovským, advokátem se sídlem v Praze 1, U Starého hřbitova 6 a Hlavního města Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o uložení povinnosti vydat pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 215/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008, č. j. 21 Co 468/2007-120, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 1. 2008, č. j. 21 Co 468/2007-120, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, jako soudu prvního stupně, ze dne 26. 4. 2006, č. j. 13 C 215/2005-52 ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému převést do vlastnictví žalobce pozemky blíže specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a to k uspokojení jeho nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky, jejichž naturální vydání bylo zamítnuto ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“). Současně ve výroku II. soud prvního stupně zastavil řízení ohledně pozemků blíže uvedených ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2002 byl celý nárok převeden na žalobce jako postupníka, který nejprve smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 3. 2004 tyto nároky původně oprávněné osoby převedl na Ing. V. V. a smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 14. 7. 2004 mezi žalobcem jako postupníkem a Ing. V. V. jako postupitelem byl na žalobce převeden celý nárok původně oprávněné osoby zpět. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně přihlédl k rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněném ve Sbírce zákonů pod číslem 531/2005 Sb., když toto rozhodnutí se právě zabývalo tzv. restituční tečkou a důvody, které vedly ke zrušení příslušných ustanovení § 13 odst. 6,7 zákona o půdě a článku 6 zákona č. 253/2003 Sb. Zaujal názor, že soud prvního stupně správně přijal závěry shora citovaného rozhodnutí Ústavního soudu a aplikoval na tento případ s tím, že dopadá pouze na část celkového okruhu osob, které se týkají ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a článku 6 tohoto zákona, přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, t.j. původní restituenti a jejich dědicové a nejsou jimi postupníci. Odvolací soud sdílí též názor, že uspokojení nároku oprávněných osob se musí dít zákonným způsobem, t.j. smlouvou o převodu vlastnictví a je v souladu se standardní judikaturou. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že na žalovaném nelze vynutit povinnost bezúplatně převést vlastnická práva na žalobce způsobem blíže uvedeným v žalobě. Dodal, že pokud právní doktrína dospěla k závěru, že restituční nárok podle zákona o půdě je takovým nárokem a zároveň pohledávkou, které je možno postoupit ve smyslu § 524 a násl. o.z., vztahují se k takové pohledávce i všechna další ustanovení týkající se postoupení pohledávky a nemůže být tudíž předmětem cese. Uzavřel, že nelze postavení osob oprávněných ze zákona, t.j. osob, kterým byly způsobeny určité majetkové křivdy a zákonem o půdě jim bylo vymezeno právo domáhat se zmírnění následků některých majetkových křivd zde uvedeným způsobem, a kterým by i nadále mělo být umožněno ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu, aby se domohli svých zákonem stanovených práv, srovnávat s postavením postupníků, když postupník se nestal zároveň osobou oprávněnou.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku zániku nároku na převod náhradního pozemku v důsledku novely zákona č. 229/1991 Sb. provedené zákonem č. 253/2003 Sb. (tzv. restituční tečka) v rozporu s hmotným právem, s ústavními předpisy a mezinárodními dohodami, jimiž je Česká republika vázána. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že novela zákona o půdě odňala žalobci postavení oprávněné osoby, resp. způsobila zánik jeho práva na vydání náhradních pozemků. Namítal, že část třetí zákona č. 253/2003 Sb. je v rozporu s mezinárodními dohodami. Porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv dovozoval z judikatury Evropského soudu pro lidská práva „ve věcech J. A. Pye (Oxford) Ltd and J. A. Pye (Oxford) Land Ltd v. the United Kingdom nebo N. A. and Others v. Turkey, podle které má být podmínkou pro zabavení majetkového práva poskytnutí kompenzace. Dovolatel rovněž poukázal na čl. 11 odst. 4 Listiny s odůvodněním, že k vyvlastnění v dané věci nedošlo ve veřejném zájmu ani za (dostatečnou) náhradu. Dále tvrdil, že závěry nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 nelze paušálně aplikovat na veškeré nároky postupníků vzniklé před 6. 8. 2003. Konstatoval, že postoupením pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele pohledávky, avšak obsah závazkového vztahu zůstává zcela nedotknut, neexistuje tedy žádné zákonné oprávnění dovozovat z postoupení restitučního nároku jiné důsledky, než z postoupení kterékoliv jiné pohledávky. Namítal, že restituční nároky, které nabyl od původní oprávněné osoby, získal již 29. 11. 2002, proto si nemohl být vědom, že jeho právo domáhat se splnění dluhu po žalovaném bude následně právními předpisy omezeno. Dále poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 436/2007 s tím, že je v postavení samostatně hospodařícího rolníka, řádně vedeného v evidenci samostatně hospodařících rolníků, který má v pronájmu řadu systematicky obhospodařujících pozemků. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.

Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

K otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením § 11 odst. 2 a § 33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Vychází z jeho rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž je vysloven závěr, že právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle § 33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta zániku práva, tj. 31. 12. 2005 nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u Pozemkového úřadu nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.

Dovolací soud dále konstatuje, že posouzením charakteru lhůty stanovené v § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se rovněž již zabýval. Pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoli. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již marným uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutím se nelze domáhat uspokojení práva.

Dále je třeba uvést, že dovolací soud se neztotožnil s dovolací námitkou o obecném rozporu ustanovení o restituční tečce s Úmluvou, a že odkaz dovolatele na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 436/2007, je v dané věci nepřípadný.

Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobnou problematikou se zabýval dovolací soud již ve svém rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, na který navázala rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007; ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007; ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007; ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1122/2007; ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1443/2007; ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007; ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2068/2007; ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2527/2007; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2629/2007; ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2718/2007; ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 2902/2007; ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007, ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2932/2007, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3121/2007, ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4929/2007 a ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4959/2007.

Na základě výše uvedeného je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. září 2010

JUDr. Josef Rakovský,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru