Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3005/2019Usnesení NS ze dne 14.01.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Náhradní pozemek
Zmírnění křivd (restituce)
Zemědělská půda
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3005.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 11a odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 7 odst. 1 a 2 předpisu č. 503/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3005/2019-716

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně H. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 222/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2019, č. j. 26 Co 47/2019-655, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2018, č. j. 11 C 222/2018-593, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemků parc. XY, všech v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 37.169,- Kč (výrok II.).

K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č. j. 26 Co 47/2019-655, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení částku ve výši 15.391,- Kč (výrok II.).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobkyně z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobkyně žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota žalobkyní vybraných náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu a jejichž vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně, nahradily rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Nedůvodnou přitom shledaly námitku žalované o promlčení práva na „přecenění“ restitučního nároku žalobkyně, neboť se nejedná o samostatné majetkové právo podléhající promlčení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Domnívá se, že soudy nižších stupňů se nikterak nevypořádaly s námitkami žalované o nevhodnosti převodu předmětných pozemků jako pozemků náhradních, pročež rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný. Poukazuje též na odklon odvolacího soudu od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), při řešení otázky, zda je možné v restitučním řízení vydat žalobkyni pozemek jako náhradní i v případě, že obec podala žádost o jeho převod. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nezohlednil funkční spojení pozemku parc. XY v katastrálním území XY s okolními nemovitostmi. Dále dovolatelka vznáší dle jejího mínění dovolacím soudem dosud neřešenou otázku týkající se vhodnosti pozemků nacházejících se v dobývacím prostoru k převodu jako pozemků náhradních. Má za to, že vydáním pozemků v dobývacím prostoru do vlastnictví oprávněné osoby k uspokojení jejího restitučního nároku nebude naplněn smysl a účel zákona o půdě, a na podporu svých tvrzení odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018. Jako další dovolacím soudem dosud neřešenou otázku pak předkládá problematiku určení počátku a konce běhu promlčecí lhůty nároku restituenta na „přecenění“ přiznaného restitučního nároku. Současně dovolatelka brojí i proti výroku o nákladech řízení, kladouc otázku vztahující se k určení výše odměny advokáta v daném typu sporu o nahrazení projevu vůle. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost a právní moc napadeného rozsudku, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech a že jí hrozí závažná újma, a to v souvislosti se zdlouhavým procesem navracení do původního stavu při zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemků ve vlastnictví státu žalobkyni.

Žalobkyně v podrobném vyjádření označila dovolání za nepřípustné a rozsudek odvolacího soudu za věcně správný ve vztahu k vydaným náhradním pozemkům, určení výše tarifní hodnoty sporu i ve vztahu k údajnému promlčení práva na řádné ocenění restitučního nároku. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.

V rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, Nejvyšší soud dovodil, že rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009), rozhodně nebyly (neměly být) popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.

Platí přitom, že ke kvalifikaci pozemku jako zemědělského nepostačí jen naplnění formálního znaku [tedy označení pozemku v katastru nemovitostí druhem kultury uvedeným v ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., potažmo § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 334/1992 Sb.“)], nýbrž je zapotřebí zabývat se materiálním hlediskem (tedy okolností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován). Naznačený faktický aspekt, neméně zásadní, ba podstatnější pro úsudek o charakteru dotčeného pozemku nelze opomíjet, neboť účelem zákona o půdě je nepochybně regulace právních vztahů týkajících se pozemků, jež jsou vskutku zemědělsky využitelné a fakticky tvoří zemědělský půdní fond jakožto nenahraditelnou složku životního prostředí hodnou ochrany (srovnej zejména § 1 zákona č. 53/1966 Sb. a § 1 zákona č. 334/1992 Sb.). Blíže k (ne)významu lpění na důležitosti evidenčního statusu pozemků viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, z nějž se podává, že striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu, a že v závislosti na konkrétních okolnostech daného sporu může nastat i situace, v níž naplnění materiálního znaku převáží nad absencí znaku formálního.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo také již dříve řečeno, že za další kritéria „vhodnosti pozemku k převodu“, lze např. pokládat, zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

V kontextu projednávané věci se odvolací soud při posuzování „vhodnosti“ pozemků k převodu oprávněné osobě jako pozemků náhradních (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) od výše uvedených tezí neodchýlil, neboť odvolací soud učinil závěr o vhodnosti předmětných pozemků pro uspokojení restitučního nároku žalobkyně na základě konkrétních skutkových okolností projednávané kauzy při zohlednění hledisek „vhodnosti“ formulovaných právními předpisy a judikaturou (k tomu srovnej blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017). V této souvislosti se sluší připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu), podle níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, jež je, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz a jehož bod 10. odůvodnění aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není).

Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018, není případný, neboť v nyní posuzované věci – na rozdíl od věci odkazované – nebylo prokázáno, že by pozemky parc. XY, všechny v katastrálním území XY, a pozemky parc. XY, všechny v katastrálním území XY, byly schváleným územním plánem zařazeny do plochy pro výrobu v kamenolomu nebo coby územní rezervy pro dobývací prostor lomu, ba naopak nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by uvedené pozemky, jež jsou zčásti pokryty zelení, zčásti jinou plochou, žalobkyni znemožnila obhospodařovat.

Přiléhavost postrádá námitka dovolatelky o nevhodnosti pozemku parc. XY v katastrálním území XY k převodu do vlastnictví žalobkyně z důvodu podané „žádosti obce o převod“ tohoto pozemku, neboť v ustanovení § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je upraven bezúplatný převod zemědělských pozemků, s nimiž je Státní pozemkový úřad příslušný hospodařit, na základě písemné žádosti obce, v jejímž katastrálním území se nacházejí, do jejího vlastnictví za předpokladu, že tomu nebrání práva třetích osob, a to jde-li o pozemky vyjmenované v odstavci 1 pod písmeny a) až f) a o pozemky vyjmenované v odstavci 2) pod písmeny a) a b), nikoli však převod zemědělských pozemků do vlastnictví obce za úplatu (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019). Proto žádost obce o odkoupení pozemku parc. XY v katastrálním území XY nezakládá překážku převodu daného pozemku oprávněné osobě jako pozemku náhradního.

K výtce, že odvolací soud řádně nepřezkoumal funkční spojení pozemku parc. XY v katastrálním území XY s okolními nemovitostmi, se jeví vhodným uvést, že systém neúplné apelace, na němž je založeno odvolací řízení ve věcech sporných, předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen v průběhu celého řízení (srovnej § 5, 101 a 118a o. s. ř.), zejména pak podle ustanovení § 119a o. s. ř. před rozhodnutím o věci samé. Dojde-li ke koncentraci řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení § 118b odst. 1, větě třetí, o. s. ř. a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v ustanovení § 205a o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013).

V poměrech projednávané věci (jak vyplývá z obsahu spisu) žádný z účastníků řízení netvrdil a ani neprokazoval v řízení před soudem prvního stupně funkční souvislost pozemku parc. XY v katastrálním území XY s přilehlými nemovitostmi. Jelikož žalovaná tuto skutečnost uvedla až v odvolání, odvolací soud k tomu nemohl přihlédnout, neboť v opačném případě by sám (nepřípustně) prolomil účinky koncentrace řízení. V řízení podléhajícím zákonné koncentraci (v řízení podle části páté občanského soudního řádu ve smyslu ustanovení § 250d o. s. ř.) sice není vyloučeno, aby soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo ve smyslu ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srovnej k aplikaci významově totožného ustanovení § 118b o. s. ř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006), z obsahu spisu (především pak z tvrzení účastníků řízení – viz vyjádření k žalobě ze dne 13. 11. 2018, v němž žalovaná uvedla, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY „není z převodu vyloučen“) přitom nevyplynula nutnost provést důkazy i k nastíněné otázce, jelikož v řízení nevyšlo najevo a ani ze strany žalované nebylo tvrzeno, že by existovala jakákoliv překážka převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY do vlastnictví žalobkyně.

Rozhodovací praxi dovolacího soudu se odvolací soud nezpronevěřil ani tím, že nepřisvědčil dovolatelkou vznesené námitce promlčení práva žalobkyně na „přecenění“ uplatněného restitučního nároku. Rozhodovací praxe je ustálena i v názoru, že závěry o výši restitučního nároku, vyslovené v pravomocných rozhodnutích o jednotlivých žalobách na vydání náhradních pozemků týkajících se týchž účastníků, nejsou pro účastníky ani soudy v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Řízení o žalobách na vydání náhradního pozemku přitom představují řízení ve věcech týkajících se vlastnického práva k náhradním pozemkům (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4559/2018), ve kterých výše dosud neuspokojeného restitučního nároku jest toliko jednou z rozhodných skutkových okolností (a nikoliv samostatným majetkovým právem, jež by bylo takto uplatňováno), jež odůvodňují vyhovění žalobě na vydání požadovaného náhradního pozemku (opodstatňuje-li výše neuspokojeného restitučního nároku vydání zvolené pozemkové náhrady) a které musí být žalobcem tvrzeny a prokazovány. Z uvedeného důvodu také rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že samotný požadavek na „přecenění“ hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2285/2019).

Sluší se dodat, že výtka dovolatelky o nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, představuje námitku vystihující případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.

Protože dovolatelka výslovně brojila i proti výrokům o nákladech řízení (argumentací o nesprávně určené tarifní hodnotě věci podmiňující zjištění výše mimosmluvní odměny za zastupování advokátem), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 14. 1. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru