Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2976/2020Rozsudek NS ze dne 11.11.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2976.2020.1
Dotčené předpisy

§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.

§ 454 obč. zák.

§ 456 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2976/2020-247

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) P. K., narozeného XY, bytem XY, b) H. K., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, proti žalovaným 1) S. Z., narozenému XY, bytem XY, 2) M. Z., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Krátkým, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1556, o zaplacení částky 1.837.967,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 270/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2020, č. j. 72 Co 55/2020-222, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2020, č. j. 72 Co 55/2020-222, se ve výrocích I. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2019, č. j. 10 C 270/2016-199 (vydaným jako druhým v pořadí), zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali na žalovaných zaplacení částky 2.260.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 20. 9. 2015 do zaplacení (výrok I.), a dále uložil žalobcům povinnost nahradit žalovaným k rukám jejich zástupce společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 423.390,88 Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění:

- Dne 16. 4. 2004 uzavřeli žalobci jako kupující a F. Ž. jako prodávající kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je objekt bydlení, dům č. p. XY, v části obce XY, a k pozemkům parc. č. XY – zahrada, parc. č. XY – zahrada a parc. č. XY – trvalý travní porost, vše v katastrálním území XY (dále „Kupní smlouva“). Sjednaná kupní cena ve výši 2.400.000,- Kč byla zaplacena společnosti V., jejímž společníkem a jednatelem byl F. Ž.

- Pravomocným a vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17. 4. 2009, č. j. 10 C 263/2006-408, byla manželům D. a F. Ž. uložena povinnost zaplatit žalovanému 1) částku 4,250.000,- Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 320.178,- Kč (dále „Exekuční titul“).

- Žalovaný 1) v procesním postavení žalobce podal dne 24. 4. 2007 u soudu žalobu, kterou se domáhal určení, že je vůči němu Kupní smlouva právně neúčinná. Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 12. 2010, č. j. 5 C 236/2008-153, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. 32 Co 123/2011-425, bylo odpůrčí žalobě žalovaného 1) vyhověno.

- V průběhu exekuce ve věci oprávněného [žalovaného 1)] a povinných manželů D. a F. Ž. nařízené na základě Exekučního titulu složili před konáním dražebního roku dne 17. 9. 2013 žalobci na účet pověřeného soudního exekutora JUDr. Ladislava Navrátila obvyklou cenu dražených nemovitostí (pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je objekt bydlení, dům č. p. XY, v části obce XY, a pozemkům parc. č. XY – zahrada, parc. č. XY – zahrada a parc. č. XY – trvalý travní porost, vše v katastrálním území XY) stanovenou na částku 2.260.000,- Kč. Z uvedené částky soudní exekutor dne 27. 9. 2013 vyplatil žalovanému 1) na vymáhanou pohledávku částku 1.837.967,73 Kč, přičemž zbylá částka 422.033,- Kč připadla na náklady exekuce.

- Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. zn. 21 Cdo 3331/2013-475, byl ve věci odpůrčí žaloby žalovaného 1) zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. 32 Co 123/2011-425 a věc Krajskému soudu v Praze vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1456/2015, byl ve stejné právní věci zrušen i další rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014, č. j. 32 Co 123/2011-488. V pořadí třetím rozsudkem ze dne 27. 6. 2016, č. j. 32 Co 123/2011-590, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2016, Krajský soud rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 12. 2010, č. j. 5 C 236/2008-153, změnil a žalobu zamítl. Odvolací soud dovodil, že odpůrčí žaloba sice byla z pohledu naplnění zákonné podmínky zmenšení majetku dlužníka v úmyslu zkrátit pohledávku věřitele důvodná, nicméně přihlédl ke korektivu dobrých mravů a vzal v potaz, že žalovanému 1) se z částky 2.260.000,- Kč složené žalobci na účet soudního exekutora dostalo v exekučním řízení částečného plnění na jím vymáhanou pohledávku ve výši, kterou mohl s ohledem na majetkové poměry povinných manželů Ž. reálně očekávat.

- Žalobci dne 24. 8. 2015 vyzvali žalovaného 1) k vrácení částky 2.260.000,- Kč, což však žalovaní sdělením ze dne 17. 9. 2015 odmítli.

Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 451 odst. 1 a 2 a § 456 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Jsa vázán právním názorem vyjádřeným v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, č. j. 72 Co 52/2018-141, kterým byl zrušen v pořadí první (zamítavý) rozsudek ze dne 30. 10. 2017, č. j. 10 C 270/2016-111, soud prvního stupně dovodil, že žalovaní jsou ve věci pasivně legitimováni, neboť žalobci uplatnili nárok na vydání bezdůvodného obohacení vymezeného skutkovou podstatou poskytnutí plnění z právního důvodu, který později odpadl, a že žalovaný nárok není promlčen. Současně ovšem formuloval konkluzi, že nárok žalobců je v rozsahu, v němž se žalovanému 1) dostalo plnění ve výši 1.837.967,73 Kč v rozporu s dobrými mravy. Upozornil na skutečnost, že Kupní smlouva byla odporovatelným právním úkonem a že za situace, kdy odpůrčí žaloba žalovaného 1) byla pravomocně zamítnuta (mimo jiného proto, že se věřiteli dostalo v exekučním řízení plnění ve shora označené výši), nemá již žalovaný 1) možnost uspokojit svou pohledávku z majetku povinného F. Ž. Za základ svých úvah, jimž přiznal v poměrech projednávané věci relevanci, vzal i fakt, že žalobci nebyli v exekučním řízení, v jehož průběhu složili na účet soudního exekutora částku 2.260.000,- Kč, povinnými a k uchování vlastnictví k nemovitostem nabytým Kupní smlouvou mohli využít jiného právního prostředku, a to excindační žaloby (§ 267 o. s. ř.). Uvedl dále, že žalobci by sice byli na základě vyhovujícího pravomocného soudního rozhodnutí o odpůrčí žalobě žalovaného 1) povinni výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí strpět, nicméně nikoliv v exekučním řízení vedeném proti povinným D. a F. Ž., ale v exekuci vedené věřitelem proti nim jako povinným.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2020, č. j. 72 Co 55/2020-222, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1.837.967,73 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 20. 9. 2015 do zaplacení (výrok I.). Dále ohledně částky 422.032,27 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok II.). Žalovaným uložil povinnost nahradit žalobcům společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 452.617,83 Kč (výrok III.).

Odvolací soud poté, co doplnil dokazování sdělením soudního exekutora ze dne 27. 6. 2018 [o složení vyvolávací ceny dražených nemovitostí v částce 2.260.000,- Kč žalobci na účet soudního exekutora, z níž částka 1.837.967,- Kč byla vyplacena žalovanému 1) – v exekučním řízení vedeném proti povinným manželům Ž. v postavení oprávněného] a opakoval dokazování obsahem předžalobní korespondence účastníků řízení (předžalobní výzvou žalobců ze dne 24. 8. 2015 a odpovědí žalovaných na tuto výzvu ze dne 17. 9. 2015), navázal na právní názor vyjádřený ve svém usnesení ze dne 21. 3. 2018, č. j. 72 Co 52/2018-141. Dovodil tedy, že žalovaní se na úkor žalobců bezdůvodně obohatili o částku 1.837.967,- Kč, jež jim byla vyplacena soudním exekutorem (z vyvolávací ceny dražených nemovitostí složené žalobci) v průběhu provádění exekuce na majetek povinných manželů D. a F. Ž. Identifikoval skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. jako plnění z právního důvodu, který později odpadl, přičemž za tento právní důvod označil pravomocná soudní rozhodnutí o určení neúčinnosti Kupní smlouvy. Dovodil, že bez existence těchto soudních rozhodnutí (posléze opakovaně zrušených Nejvyšším soudem) by žalobci ve prospěch žalovaných nemuseli ničeho plnit, neboť by je k tomu žádný právní důvod nezavazoval. Odvolací soud se dále neztotožnil s úvahou soudu prvního stupně, že žalobci v exekučním řízení vedeném proti povinným manželům Ž. mohli využít jiného prostředku obrany před postižením vlastních nemovitostí, a to excindační žaloby. Nesouhlasil rovněž s důvodem pro zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, který dovodil, že výkon práva žalobců vůči žalovaným je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti připomněl, že odpůrčí žaloba žalovaného 1) byla pravomocně zamítnuta, tedy Kupní smlouva je právně účinná i vůči žalovanému 1). Dále uvedl, že ze skutkových závěrů soudu prvního stupně vážících se k získání nemovitostí na základě Kupní smlouvy nevyplývá žádné konkrétní jednání žalobců, jež by bylo možné ve vztahu k žalovaným označit za nemravné.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výrokům I. a III.) podali dovolání žalovaní. Mají za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení tří právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovozují, že odvolací soud se dostal do kolize s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud jde o identifikaci skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, jež se v poměrech projednávané věci mohla uplatnit, a na ni navazujícího posouzení, kdo se mohl na úkor žalobců bezdůvodně obohatit. Dále nesoulad dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu spojují s řešením otázky promlčení žalobou uplatněného nároku a aplikací korektivu dobrých mravů. Žalovaní uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn 30 Cdo 1213/2007 a ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1152/2006 (tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a podrobně rozvedenou reprodukci průběhu řízení o odpůrčí žalobě, exekuce vedené proti manželům Ž. a odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu žalovaní dovozují, že plnění poskytnuté žalobci na účet soudního exekutora v průběhu provádění exekuce na majetek povinných manželů Ž. mělo být identifikováno skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení plnění za jiného a nikoliv plnění na základě právního důvodu, který později odpadl. Žalobci v exekučním řízení vedeném proti povinným manželům Ž. v postavení dalších povinných nebyli, a proto neměli žádnou právní povinnost ke složení vyvolávací ceny dražených nemovitostí, z níž byl nakonec částečně uspokojen žalovaný 1). Nemovitosti v jejich vlastnictví by tak při správném procesním postupu soudního exekutora nemohly být v exekučním řízení, v němž nevystupovali jako povinní, ani postiženy, a pokud by se tak stalo, jejich obrana by nespočívala ve vyplacení vyvolávací ceny do exekuční podstaty, ale v podání vylučovací žaloby ve smyslu ustanovení § 267 o. s. ř.

Žalovaní dále s připomenutím závěru vyplývajícího z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1213/2007, namítali, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení nároku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení. Upozornili na skutečnost, že již v době složení platby ve výši 2.260.000,- Kč na účet soudního exekutora dne 17. 9. 2013 byli žalobci srozuměni s tím, že plní za jiného, neboť oni sami v exekučním řízení vedeném proti povinným manželům Ž. žádnou povinnost plnit neměli. Již od uvedeného data tak žalobci věděli, že vzniklo bezdůvodné obohacení a kdo se na jejich úkor obohatil. Protože dvouletá subjektivní promlčecí lhůta skončila dne 16. 9. 2015, byl žalobou o zaplacení částky 2.260.000,- Kč (podanou u soudu dne 16. 9. 2016) uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení opožděně.

Žalovaní rovněž nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, který výkon práva žalobců představovaný žalobním požadavkem na zaplacení částky 2.260.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení neshledal vůči žalovaným rozporným s korektivem dobrých mravů. Dovolatelé argumentací závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3341/2012, a nálezu Ústavního soudu z dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (tento nález je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), dovozovali, že odvolací soud zcela ignoroval východiska, která při posuzování, zda je určitý výkonu práva v souladu s dobrými mravy, judikatura formulovala. Popsali okolnosti uzavření Kupní smlouvy a její důsledky pro žalovaného 1) s tím, že se nejednalo o obvyklý a běžný obchod s řádným zaplacením kupní ceny prodávajícímu, jakož i okolnosti vzniku vykonatelné pohledávky žalovaného 1) ve výši 4,250.000,- Kč za F. Ž. a dalšími dlužníky, z níž mu nikdy nebylo před částečným uspokojením z exekuční podstaty ničeho zaplaceno. Rozporovali také úvahu odvolacího soudu, že žalobci se žádného nemravného jednání vůči dovolatelům nedopustili. Připomněli v této souvislosti zapojení jednoho ze žalobců do realizace odporovatelného právního úkonu, k němuž by bez jeho konkrétního jednání nemohlo dojít. Tudíž i z tohoto pohledu bylo lze požadavek žalobců na zaplacení částky 2.260.000,- Kč kvalifikovat jako nemravný. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Současně s podáním dovolání žalovaní navrhli, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Návrh odůvodnili nepoměrem mezi újmou, která by jim neprodlenou exekucí vznikla [postižení jediného možného majetku, jímž je nemovitost, v níž bydlí, dále zdravotní stav žalovaného 1), který je trvale upoután na invalidní vozík], a zásahem do právní sféry žalobců, jenž by nebyl prodlevou s uspokojením pohledávky do doby rozhodnutí o dovolání tak citelný (žalovaní v této souvislosti upozornili, že bezprostřední negativní dopad úhrady částky 1.837.967,73 Kč žalobci v exekučním řízení vedeném proti povinným manželům Ž. již s odstupem téměř sedmi let musel pominout).

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. 4. 2020 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a splňuje náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. dovolatelé vymezili některý ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaných je z hlediska vymezeného důvodu přípustnosti dovolání, spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, přípustné pro posuzování primární otázky spočívající v identifikaci skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, jež se s ohledem na zjištěný skutkový stav mohla v poměrech projednávané věci uplatnit, a na ni navazující otázky věcné pasivní legitimace žalovaných. V intencích těchto dovolateli předestřených právních otázek je dovolání i opodstatněné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu při aplikaci ustanovení § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. a § 456 obč. zák. spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolací důvod upravený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. byl tudíž dovolateli uplatněn právem.

Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.

Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Právní posouzení věci se bude poměřovat právní úpravou občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013 (zejména ustanoveními § 451 odst. 1 a 2 a § 456 obč. zák.), neboť z hlediska dovolateli artikulovaného případu vzniku bezdůvodného obohacení „plněním za jiného“, stav bezdůvodného obohacení byl založen před 1. 1. 2014 (k tomu srovnej ustanovení § 3028 odst. 3, věta první, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014); stalo se tak výplatou částky 1.837.967,73 Kč soudním exekutorem žalovanému 1) v září 2013. Z hlediska odvolacím soudem identifikované skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého poskytnutím plnění z právního důvodu, který později odpadl (pokud by tímto právním důvodem bylo pravomocné soudní rozhodnutí ukládající povinnost k plnění), by aplikace dosavadní právní úpravy přicházela v úvahu v případě soudního rozhodnutí, jež by nabylo právní moci do 31. 12. 2013, přičemž by již nebylo rozhodné, že k odpadnutí právního důvodu plnění (např. ke zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, jež povinnost k plnění ukládalo) došlo až po 1. 1. 2014 (k uvedenému srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, jenž byl publikován pod číslem 50/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj odkazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 246/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2574/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 807/2016).

Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů.

Podle ustanovení § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost profitujícího subjektu vydat vše, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku naznačené povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) pak svědčí tomu, na jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán. Pasivní věcná legitimace k jeho vrácení (§ 451 odst. 1 obč. zák.) naproti tomu stíhá osobu, jíž se plněním dostalo prospěchu spočívajícího buď ve zvýšení jejích aktiv, nebo snížení pasiv, případně se její majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006).

Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy (§ 48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§ 518 obč. zák.), dohody stran (§ 572 odst. 2 obč. zák.) či v případě splnění rozvazovací podmínky (§ 36 odst. 2, věta druhá, obč. zák.).

Bezdůvodné obohacení poskytnutím plněním na základě právního důvodu, který později odpadl, vzniká i v případech, kdy někdo plnil na základě pravomocného soudního rozhodnutí ukládajícího mu povinnost k plnění, které bylo později (typicky z podnětu mimořádného opravného prostředku) zrušeno. V takové situaci je vztah bezdůvodného obohacení založen tehdy, nemělo-li plnění poskytnuté na základě pravomocného soudního rozhodnutí korelát v hmotném právu (z bohaté judikatury dovolacího soudu k této problematice srovnej např. v rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). Má-li být pravomocné soudní rozhodnutí právním důvodem k poskytnutí peněžitého plnění, je nezbytné, aby účastníka řízení zavazovalo k zaplacení určitého peněžitého obnosu (z hlediska způsobu plnění se musí jednat o povinnost něco konat – dare), neboť pouze právo a povinnosti, jež jsou vyjádřeny ve výroku rozhodnutí, jsou pro účastníky řízení závazné (srovnej ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud v poměrech přítomné právní věci dovodil, že žalovaný 1) se na úkor žalobců bezdůvodně obohatil o částku 1.837.967,73 Kč poté, kdy bylo zrušeno pravomocné soudní rozhodnutí, jímž bylo určeno, že Kupní smlouva je vůči žalovanému 1) – jako věřiteli dlužníka F. Ž. – právně neúčinná. Uzavřel, že bez existence pravomocného soudního rozhodnutí by žalobci uvedenou částku platit nemuseli, neboť by zde neexistoval právní důvod, který by je k tomu zavazoval, a dále uvedl, že jakmile zmíněný právní důvod založený vydanými soudními rozhodnutími odpadl, stalo se plnění, které na jejich základě žalovaní od žalobců prostřednictvím soudního exekutora přijali, jejich bezdůvodným obohacením. S těmito závěry odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje, neboť jsou v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reflektující skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení vzniklého poskytnutím plnění z právního důvodu, který posléze odpadl, je-li tímto právním důvodem pravomocné soudní rozhodnutí ukládající povinnost k plnění. Současně závěry prezentované odvolacím soudem nekonvenují ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zabývající se výkladem institutu odpůrčí žaloby (§ 42a obč. zák.) a procesních důsledků pravomocného soudního rozhodnutí, jímž je odpůrčí žalobě vyhověno.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je podle ustálené judikatury soudů - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl publikován pod číslem 27/200 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl publikován pod číslem 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní účinky odporovatelnosti spočívající v tom, že v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) lze postihnout věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, nastávají (se zakládají) rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě; teprve dnem právní moci rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, vzniká věřiteli právo na uspokojení jeho (zkrácené) pohledávky z věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které ušly z dlužníkova majetku a které patří tomu, v jehož prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1666/2014).

Rozhodnutí soudu, jímž bylo určeno, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli právně neúčinný, věřiteli nezakládá vlastnické právo k věci, která odporovatelným právním úkonem ušla z dlužníkova majetku, ani žádné jiné právo k této věci, které by věřiteli bez dalšího umožňovalo zmocnit se této věci a mít věc u sebe. Věřitel se v důsledku tohoto soudního rozhodnutí nestává nabyvatelem věci, práva nebo jiných majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku; vzniká mu pouze právo, aby se na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhal nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3697/2018).

Promítne-li právě uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu (vážící se k výkladu o smyslu odpůrčí žaloby a procesních důsledků vyhovujícího soudního rozhodnutí o takové žalobě) do poměrů přítomné právní věci, je zřejmé, že odvolací soud identifikoval pravomocné soudní rozhodnutí o odpůrčí žalobě žalovaného 1) s právním důvodem, na jehož základě žalobci poskytli žalovanému 1) prostřednictvím soudního exekutora (v exekučním řízení vedeném proti povinným manželům D. a F. Ž.) peněžité plnění ve výši 1.837.967,73 Kč, o níž se měl žalovaný 1) po zrušení pravomocného soudního rozhodnutí o odpůrčí žalobě bezdůvodně obohatit, nesprávně. Soudní rozhodnutí o takové žalobě žalovanému 1) vůči žalobcům žádné právo na peněžité plnění nepřiznávalo [jeho důsledkem byla povinnost žalobců strpět provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na majetek, který odporovatelnou Kupní smlouvou z majetku dlužníka žalovaného 1) – F. Ž. - ušel]. Ostatně tento ušlý majetek nemohl být soudním exekutorem postižen v průběhu exekučního řízení vedeného proti povinným manželům Ž., ale mohlo se tak stát pro vymožení pohledávky žalovaného 1) za dlužníkem F. Ž. pouze v exekučním řízení vedeném proti žalobcům, přičemž v průběhu exekuce by mohla být vymáhaná pohledávka uspokojena pouze z výtěžku prodeje věci, která z majetku dlužníka odporovatelnou Kupní smlouvou ušla. V této souvislosti se sluší uvést, že úvaha soudu prvního stupně o možnosti žalobců bránit se případnému postižení nemovitostí v jejich vlastnictví prostřednictvím excindační žaloby byla správná, neboť v exekučním řízení měla být postižena věc, k níž osoba odlišná od povinného disponuje právem, které výkon rozhodnutí (exekuci) nepřipouští. Pokud žalobci v exekučním řízení vedeném proti povinným manželům Ž. zvolili jiný způsob obrany vlastnického práva k nemovitostem před chystaným prodejem v exekutorské dražbě, jenž by byl, jak z výše uvedeného výkladu vyplývá, nesprávným procesním postupem, činili tak z pohnutky, která pro právní posouzení projednávané věci není významná.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu identifikující nárok žalobců jako právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout poskytnutím plnění na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které bylo později zrušeno (slovy odvolacího soudu odpadl právní důvod k plnění), není správný. Současně je tímto implikován i závěr o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaných, jestliže je povinnost k zaplacení žalované částky odvozována od uvedené skutkové podstaty bezdůvodného obohacení.

Dalšími dvěma právními otázkami, jež žalovaní v dovolání vymezili (promlčení práva uplatněného žalobci a žaloba na vydání bezdůvodného obohacení jako výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy), se již dovolací soud nezabýval, neboť rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát již toliko v souvislosti s řešením otázky vymezení odpovídající skutkové podstaty bezdůvodného obohacení prezentované odvolacím soudem a s ní spojeného určení osoby, která se na úkor žalobců bezdůvodně obohatila.

Ač se odvolací soud nárokem žalobců na vydání bezdůvodného obohacení z hlediska jiné skutkové podstaty dosud nezabýval, považuje dovolací soud pro další řízení (i s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie) za vhodné uvést, že na základě dosud zjištěného skutkového stavu by bylo možné nárok žalobců posoudit podle ustanovení § 454 obč. zák., tedy jako bezdůvodného obohacení vzniklé poskytnutím plnění za jiného (k této skutkové podstatě bezdůvodného obohacení z judikatury Nejvyššího soudu srovnej Zprávu „K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle občanského zákoníku a zákoníku práce“ ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněnou pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a Zprávu „K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení občanského zákoníku“ ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněnou pod číslem 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, jenž byl publikován pod číslem 9/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013). Výklad zabývající se rozlišením bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 a ustanovení § 454 obč. zák. byl podrobně podán v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku I. o věci samé a v akcesorickém výroku III. o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení zrušil a věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (srovnej ustanovení § 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).

V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (ustanovení § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

O návrhu žalovaných na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.] Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval, neboť se projednáním dovolání v přiměřené lhůtě a zrušením rozhodnutí, jehož právní moc a vykonatelnost navrhli žalovaní odložit, stal bezpředmětným (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2105/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1736/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3506/2018; k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34. odůvodnění nálezu).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru