Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2967/2011Rozsudek NS ze dne 21.11.2013

HeslaNáhrada škody
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2967.2011.1
Dotčené předpisy

§ 5 předpisu č. 403/1990 Sb.

§ 420 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2967/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele JUDr. J. O., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Srbou, advokátem, 600 00 Brno, Údolní 33, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 23. 2. 2011, sp. zn. 4 Co 266/2010, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 100/2004 (žalobce JUDr. J. O., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Srbou, advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42 – územní pracoviště Brno, 601 70 Brno, Orlí 27, o 300.000,- Kč), takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně z 23. 2. 2011, č. j. 4 Co 266/2010-175, se zrušuje.

II. Věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

O žalobě žalobce, podané u soudu 1. 4. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 5. 3. 2010, č. j. 52 C 100/2004-145. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uloženo zaplatit žalobci 300.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení ročně za dobu do 1. 4. 2004 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalované uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 77.400,- Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, podanému proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 23. 2. 2011, sp. zn. 44 Co 266/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 5. 3. 2010, č. j. 52 C 100/2004-145, změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shledal potřebným v odvolacím řízení zrekapitulovat v tomto řízení i průběh řízení v právní věci, která byla vedena u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 125/92, neboť z této rekapitulace vyplývají závažné skutečnosti pro hodnocení žalobního návrhu žalobce, uplatněného v této právní věci (sp. zn. 52 C 100/2004 Městského soudu v Brně); odvolací soud dospěl pak k závěru, že tu nejsou podmínky odpovědnosti za škodu, uváděnou v žalobě žalobce v této právní věci, a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta.

Odvolací soud poukazoval na to, že v uvedeném předchozím soudním řízení (sp. zn. 31 C 1125/92 Městského soudu v Brně) se žalobce domáhal vydání nemovitostí, specifikovaných jako pozemek parc. č. 882 (o výměře 176 m2) a parc. č. 883 (o výměře 462 m2) v katastrálním území T. (obec B.), proti povinné osobě Dopravní inženýrské organizaci Města Brna. Odvolací soud měl za to, že v tomto uvedeném soudním řízení bylo nejisté při aplikaci ustanovení § 63, respektive § 11 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., která organizační složka může za stát jednat v uvedené otázce vydání nemovitostí. Teprve usnesením Městského soudu v Brně z 12. 6. 2001 bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví České republiky na straně žalované a zároveň tímto usnesením byl organizační složkou státu v uvedeném smyslu uveden Magistrát města Brna (který v době tohoto právního vztahu vykonával jako orgán obce i působnost okresního úřadu ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 147/2000 Sb. a § 139 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb.). Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že „byť měl majetek žalobci být vydán ve lhůtě uvedené v ustanovení § 5 zákona č. 403/1950 Sb. („neodkladně po obdržení písemné výzvy“), tedy ve lhůtě přiměřené okolnostem případu, a žalobci byl majetek vydán až v roce 2003 (tedy po uplynutí doby nikoli přiměřené), jednání žalovaného, který se nakonec dostal do postavení povinné osoby, se na tomto stavu nepodílel způsobem, v němž by bylo možno shledat zaviněné poručení právní povinnosti“. Odvolací soud tedy neshledal podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 občanského zákoníku na straně státu; změnil proti rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta.

O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 i § 150 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 1. 4. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu prvního stupně dne 27. 5. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soudu zrušil rozsudek odvolacího soudu z 23. 2. 2011 (sp. zn. 4 Co 266/2010 Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatel co do přípustnosti dovolání poukazoval na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází v tomto případě ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).

Dovolatel zdůrazňoval právní povahu tohoto sporu, tj. že tu jde o zaplacení částky 300.000,- Kč (s příslušenstvím) z titulu náhrady škody ve výši odpovídající části ušlého zisku z pronájmu v žalobě blíže specifikovaných pozemků; podle názoru dovolatele škoda tu vznikla porušením povinnosti žalované České republiky neodkladně vydat věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu podle § 5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. o nápravě některých majetkových křivd. Dovolatel vyzval dne 19. 12. 1990 k vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, tehdejšího držitele nemovitostí; po zamítnutí této žádosti byla dne 20. 9. 1992 podána žaloba o vydání věcí, které bylo posléze vyhověno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2003, č. j. 31 C 125/1992-218.

Dovolatel dále zdůrazňoval, že „pasívní legitimace povinné osoby byla zákonem č. 403/1990 Sb. (stejně jako v dalších restitučních předpisech) určena držbou věcí k datu účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (tj. k 1. 11. 1990). V daném případě pak povinná osoba držela sporné pozemky až do neplatného převodu nemovitostí z 26. 6. 1991. Kvůli uplatněnému restitučnímu nároku nepřešly nemovitosti do vlastnictví obce pro zákonnou překážku ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Po zániku Dopravní inženýrské organizace města Brna zůstaly nemovitosti ve vlastnictví státu i v jeho prozatímní správě; příslušný k prozatímní správě majetku tu byl okresní úřad, jehož působnost vykonávalo Statutární město Brno, jednající Magistrátem města Brně (srov. § 129 odst. 1 zákona č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech). Městský soud v Brně pak rozhodl o procesním nástupnictví svým usnesením z 12. 6. 2001, č. j. 31 C 125/1992-169, a to tak, že za Českou republiku tu vystupuje Magistrát města Brna.

Dovolatel nepokládá za správný názor odvolacího soudu, že sice stát, který následně nemovitosti vydal v roce 2003, učinil tak po době nikoli přiměřené, ale měl za to, že stát se na tomto prodlení „nepodílel způsobem, v němž by bylo možné shledat zaviněné porušení právní povinnosti“. Dovolatel naproti tomu zastává názor, že jednal-li stát za obec při přenesení působnosti, pak za důsledky tohoto jednání nese právní odpovědnost, protože průtahy při vydávání nemovitostí jsou přičitatelné státu po celou dobu prodlení od roku 1991. Podle názoru dovolatele tedy odvolací soud svým rozhodnutím chybně určil procesního nástupce původní povinné osoby a mylně posoudil jednání Magistrátu Města Brna jménem státu v působnosti okresního úřadu. Je tedy, podle názoru dovolatele, nesprávný názor odvolacího soudu, že žalovaný stát nejméně do poloviny roku 2002 relevantní způsobem průběh řízení ovlivnit nemohl a následný postup státu již průběh řízení výrazně neoddálil a nenese za následky těchto průtahů odpovědnost.

Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).

Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 420 občanského zákoníku v souvislosti s ustanoveními § 5 a § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., jakož i s ustanoveními zákona č. 219/2000 Sb.

Podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Podle ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku je škoda způsobena právnickou osobou a nebo fyzickou osobou, která byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili.

Odpovědnosti za škodu se zprostí ten, kde prokáže, že škodu nezavinil (§ 420 odst. 3 občanského zákoníku).

Podle ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb. povinná osoba je povinna neodkladně vydat věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu.

Podle ustanovení § 11 odst. 2 až 4 zákona č. 219/2000 Sb. (ve znění účinném do 30. 6. 2002) hospodaří s majetkem uvedeným v ustanovení § 10 okresní úřad, v jehož obvodu se tento majetek nachází, a to okresní úřad, v jehož obvodu působnosti měl předchozí majitel poslední byl okresní úřad, v jehož obvodu působnosti měl předchozí majitel poslední bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu měla sídla organizační složka naposledy příslušná hospodařit s majetkem uvedeným v §10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb. Zjistil-li okresní úřad, v jehož obvodu měl předchozí majitel poslední bydliště nebo sídlo, popřípadě v jeho obvodu měla sídlo organizační složka naposledy příslušná hospodařit s majetkem uvedeným v ustanovení § 10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb., že určitý majetek se nachází v obvodu jiného okresního úřadu, neprodleně o tom tento okresní úřad vyrozumí. Úkoly příslušného okresního úřadu podle § 10 odst. 2 a 3 zákona č. 219/2000 Sb. plní a) pro územní obvod Hlavního města Prahy Ministerstvo financí, b) pro územní obvod Brno-město Okresní úřad Brno-venkov, c) pro územní obvod Ostrava-město Okresní úřad Ostrava a d) pro územní obvod Plzeň-město Okresní úřad Plzeň-jih.

Pokud dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu), bylo třeba i v tomto řízení vycházet z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), týkající se uvedené problematiky. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Neúplná nebo nesprávní zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže tu došlo ke splnění některého dovolacího důvodu stanoveného jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či nedostatky v hodnocení důkazů soudem (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za prokázané něco, co v obsahu spisu vůbec není, anebo naopak jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která z obsahu spisu bez dalšího vyplývá.

Dovolací soud při posuzování správnosti závěrů odvolacího soudu zaujatých v rozsudku napadeném dovoláním, nemohl ponechat stranou judikatorní vývoj týkající se problematiky rozhodné pro tuto věc a který se projevil zejména v závěrech rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31Cdo 1791/2011. V uvedeném rozsudku byly vysloveny tyto závěry:

„Ukládá-li ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů povinné osobě vydat věc na základě včasné písemné výzvy oprávněné osobě, která prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem, a to tím způsobem, že s ní uzavře dohodu o vydání věci a věc vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v § 5 odst. 2 uvedeného zákona, jde o právní povinnost. Porušení této povinnosti může založit odpovědnost povinné osoby za vznik škody tím způsobené oprávněné osobě, a to v režimu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák.

Nárok oprávněné osoby na náhradu ušlého zisku uplatněný vůči povinné osobě jako škoda vzniklá porušením povinnosti vydat včas věc podle zákona č. 87/1991 Sb., není nárokem vycházejícím z vlastnického práva k vydávané věci; oprávněná osoba je oprávněna se jej domáhat vůči povinné osobě bez zřetele k tomu, zda dosud probíhá řízení v restituční věci, v němž oprávněná osoba uplatnila vůči povinné osobě právo na vydání věci.

Proti státu lze uplatňovat nárok na náhradu škody způsobené oprávněné osobě tím, že jí povinná osoba věc včas nevydala, jen za předpokladu, že porušení právní povinnosti státem tvořené nesprávným úředním postupem, jenž má spočívat v tom, že soud nerozhodl o restituční věci v přiměřené lhůtě, vedlo ke ztrátě pohledávky oprávněné osoby (z titulu odpovědnosti za škodu) vůči povinné osobě.“

V bližším se odkazuje na podrobné odůvodnění citovaného rozsudku velkého senátu.

Aplikováno na posuzovanou věc, nutno dospět k závěru, že žaloba v této věci směřovala proti subjektu, který vstoupil do práv osoby povinné, jak to plyne ze shora uvedené rekapitulace tohoto i předchozích řízení. V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení (§ 2 odst. 2 o.z.), to platí i ve vztahu ke státu, pokud je účastníkem takových vztahů, k nimž nároky plynoucí z ustanovení restitučních předpisů patří, jakož i ve vztazích z ušlého zisku (§ 420 odst. 1, odst. 2 o.z.). Ve světle těchto závěrů je proto namístě hodnotit postoj žalovaného z hlediska povinností plynoucích pro něj ze shora citovaných zákonných předpisů krokům, ke kterým byl povinován.

Specifičnost projednávané věci se tak projevuje v posouzení kroku žalovaného, tedy státu, na jehož úvaze jako osoby povinné bylo zajisté na úvaze, aby zvážila důvodnost uplatnění hmotněprávního nároku žalobce a i bez soudního přímusu přistoupila ke splnění své povinnosti předmětné pozemky vydat cestou dobrovolnosti, nikoliv až v závislosti na výsledků dalšího, déletrvajícího, soudního řízení. Vzhledem k závěrům shora citovaného rozsudku velkého senátu je zřejmé (a v tomto směru lze kvalifikaci odvolacího soudu přisvědčit), že pro posouzení důvodnosti žaloby je třeba splnění podmínek pro vznik škody zejména z hlediska naplnění pojmu zavinění. To je třeba zkoumat konkrétně, ve vztahu k subjektu, vůči němuž nárok na náhradu škody směřuje. V dané věci šlo o subjekt – stát – dotovaný zajisté kvalifikovaným personálním zastoupení z hlediska právních znalostí, seznámeným s okolnostmi celého případu, rovněž za subjekt, u něhož jako samozřejmé lze považovat odpovídající znalost právních předpisů, ať už se týkaly institutu držby věci (z hlediska pojmů používaných zákonem č. 403/1990 Sb., a tedy osoby povinné), práva hospodaření ve smyslu shora citovaných předpisů, jakož i norem procesní povahy (občanského soudního řádu). Posledně jmenovaný zákon neomezuje účastníky řízení v možnostech mimosoudního vyřešení sporů, zejména uznáním oprávněných nároků žalobce s účinky uzavření příslušné dohody /zde dohody o vydání věci/ s následky zpětvzetí žaloby a zastavení řízení. Uvedené skutečnosti by neměly zůstat stranou při posuzování toho, zda právě v této věci nejsou splněny předpoklady zavinění na straně žalovaného, jenž vstoupil do práv a povinností původní povinné osoby. Dosavadní postup žalovaného, jak je patrný z výsledků řízení, pro závěr o zproštění se žalovaného (z hlediska včasnosti vydání předmětných pozemků), jak to dosud uváděl odvolací soud, přesvědčivě nepostačuje.

Nemohl proto dovolací soud přisvědčit spolehlivě správnosti závěrů odvolacího soudu zaujatému v dovoláním napadeném rozhodnutí. Podle ustanovení § 243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. přistoupil proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř., § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. listopadu 2013

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru