Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2958/2009Usnesení NS ze dne 24.09.2009

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2958.2009.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2958/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského

a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů:

1. J. S., a 2. J. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 17.3.2009, sp.zn. 56 Co 358/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 10 C 268/95 (žalobců J. S. a J. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému M.E.Z. M., s. p., zastoupenému advokátem, o finanční náhradu), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě žalobců, podané u soudu 12.9.1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 22.5.2008, č.j. 10 C 268/95-273. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalovanému státnímu podniku bylo uloženo zaplatit žalobci J. S. 3.034.001,20 Kč a žalobkyni J. P. 3.034.001,20 Kč. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradu nákladů řízení 212.147,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 17.3.2009, sp.zn. 56 Co 358/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl výrok rozsudku Okresního soudu v Olomouci z 22.5.2008, č.j. 10 C 268/95-273, ve věci samé (označený I.) potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení (označeném II.) byl tento výrok změněn tak, že žalobci J. S. a J. P. jsou povinni zaplatit (každý z nich jednou polovinou) žalovanému M.E.Z. M., s.p., na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 128.895,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit (každý jednou polovinou) žalovanému 96.240,- Kč na náhradu nákladů řízení o odvolání do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení které mu předcházelo, podle ustanovení § 214 odst. 1 občanského soudního řádu dospěl k závěru, že odvolání žalobců není opodstatněné.

Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně správně zamítl žalobu žalobců proti žalovanému státnímu podniku pro nedostatek pasívní legitimace na straně žalovaného v této právní věci. Směřovala-li totiž žaloba žalobců o finanční náhradu podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, proti právnímu subjektu, který není k poskytnutí náhrady legitimován (§ 13 odst. 3 zákona

č. 87/1991 Sb.), bylo tu nadbytečné a právně nerozhodné zabývat se existencí dalších žalobci uváděných skutečností ohledně nároku na finanční náhradu za nevydané nemovitosti podle uvedeného zákona. Odvolací soud ještě dovozoval, že „nepřípadná byla námitka žalobců zpochybňující použití zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě, neboť restituční nároky lze uplatnit pouze v mezích restitučních předpisů (v tomto případě podle zákona č. 87/1991 Sb.)“.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný a výrok o nákladech řízení jen dílčím způsobem změnil podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení

§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 30.4.2009 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 8.6.2009 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Olomouci, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývá, že jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé především připomínali, že v jejich návrhu, podanému u soudu v roce 1995, bylo navrhováno vydání majetku, který původně náležel Ing. J. S. (otci žalobců), ale v roce 1997 byl nárok „specifikován na odškodnění odpovídající podílu žalobců podle předmětného privatizačního projektu“; od uplatnění těchto nároků žalobců došlo k likvidaci majetkové podstaty, jejíhož vydání se žalobci domáhali. Podle názoru žalobců „opodstatněnost jejich nároků a způsob jejich vypořádání odpovídají zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“. Dovolatelé zejména pokládají za nesprávný názor odvolacího soudu, že v daném případě rozhodnutí, vydané Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 6.10.1993, č.j. 620/3878/93, neobsahovalo konkrétní způsob vypořádání nároků žalobců, když odkazovalo pouze na vydání 3 % akcií na restituční investiční fond.

Dovolatelé poukazovali na to, že v tomto dlouhotrvajícím řízení s neodůvodněnými průtahy nedošlo vůbec k odpovídajícímu dokazování ohledně zásadních otázek sporu – zda jsou žalobci oprávněnými osobami, zda svůj nárok uplatnili řádně a včas, zda jsou tu důvody dokládající opodstatněnost nároku uplatněného žalobci v tomto řízení. Nebyla objasněna otázka, jakým způsobem byl právní předchůdce žalovaného podniku a jeho provoz likvidován, zda a s jakým výsledkem proběhlo konkurzní řízení, jehož součástí zřejmě byly i podnikové nemovitosti. Přitom šlo o případ, v němž byl právní předchůdce žalovaného vybaven realizací restitučního nároku žalobců.

V rozhodnutí soudu o věci samé, ani v rozhodnutí o nákladech řízení nebyl vůbec brán zřetel na to, že původní oprávněná osoba (otec žalobců) byl za okupace v době války (v roce 1942) popraven, rodinný majetek byl likvidován, oba žalobci byli účastníky protifašistického odboje s nejedním ohodnocením této činnosti v době nesvobody. Majetek původní oprávněné osoby Ing. J. S. spočíval zejména v podílu na tehdejší veřejné obchodní společnosti S. P. – B. S., jež byla posléze znárodněna akciové společnosti S. – Ch. ke dni 27.10.1945.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 10 C 268/95 Okresního soudu v Olomouci), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud svým rozsudkem ze 17.3.2009 (sp.zn. 56 Co 358/2008 Krajského soudu v Ostravě) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posoudil v tomto případě projednávanou právní věc (žalobní návrh na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobcům finanční náhradu za nevydaný znárodněný majetek) podle ustanovení § 13 odst. 1 a odst. 3 zákona

č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle ustanovení § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. písemnou žádost o finanční náhradu podle tohoto zákona je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.

Nárok na přiznání náhrady podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je nárokem na náhradu, kterou poskytuje stát; tento nárok se uplatňuje proti Ministerstvu financí; nebyla-li finanční náhrada přiznána, lze se jejího zaplacení domáhat žalobou u soudu, a to u obecného soudu toho státního orgánu, proti němuž směřuje (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 28/1994 a č. 37/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v době od 25.2.1948 do 1.1.1990, a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy, popřípadě nárok podle restitučního předpisu bezúspěšně uplatnila (tento právní závěr byl zaujat v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu /srov. § 19 zákona č. 6/2002 Sb./ z 11.9.2003, 31 Cdo/ 22 Cdo/ 1222/2001).

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, P1.ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) bylo vyloženo: Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25.2.1948. Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.

Vzhledem k uvedeným hmotněprávním ustanovením zákona č. 87/1991 Sb.

i vzhledem k citovaným právním závěrům z rozhodnutí soudů (zejména z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i ze stanoviska Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází v daném případě, nebylo možné v daném případě přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soude ve svém rozsudku ze 17.3. 2009 (sp.zn. 56 Co 358/2008 Krajského soudu v Ostravě), který měl uvedená ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i citované výkladové právní závěry z publikované judikatury rovněž na zřeteli, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným (ale ani s procesním) právem, nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. září 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru