Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2941/2020Usnesení NS ze dne 21.10.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Rybník
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2941.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 245 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 7 odst. 1 písm. a) předpisu ...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2941/2020-261

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova se sídlem v Rajhradě, Odbojářů 324, IČ 004 06 881, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, za účasti Povodí Moravy, s. p., se sídlem v Brně - Veveří, Dřevařská 932/11, zastoupeného JUDr. Bohumírou Kestlovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 522/65, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 6/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. června 2020, č. j. 1 Co 6/2020-205, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníkovi řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Bohumíry Kestlové, advokátky se sídlem v Brně, Údolní 522/65.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně výrokem I. rozsudku ze dne 3. 6. 2020, č. j. 1 Co 6/2020-205, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2019, č. j. 35 C 6/2017-172, [jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyni se nevydávají pozemky parc. č. st. 329, parc. č. 1000/1, parc. č. 1000/2, parc. č. 1006/5, parc. č. 1006/6, parc. č. 1006/8, parc. č. 1006/9, parc. č. 1006/10 a parc. č. 1006/11, všechny v kat. území a obci Sebranice u Boskovic (dále jen „předmětné pozemky“), že tím rozhodnutím se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 16VD8194/2014-523102, č. j. SPU 287352/2017, a že žalobkyně je povinna zaplatit účastníkovi řízení na náhradě nákladů řízení částku 20.570 Kč], a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit účastníkovi řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.900 Kč (výrok II.).

Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě podané žalobkyní podle § 244 a násl. občanského soudního řádu, ve spojení s § 9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), přičemž převzaly zjištění správního orgánu, že předmětné pozemky jsou součástí vodního díla vodní nádrže „Skalice“ a že dále plní funkci hráze a pobřežní zóny k vodnímu dílu, jakož i závěry tohoto orgánu (§ 250e odst. 2 o. s. ř.), že žalobkyně je oprávněnou osobou dle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., že účastník řízení je osobou povinnou [§ 4 písm. d) tohoto zákona], že je naplněna podmínka vzniku majetkové křivdy, neboť k odnětí pozemků právní předchůdkyni žalobkyně došlo v rozhodném období bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, neztotožnily se však s jeho závěrem, že se nejedná o zemědělské nemovitosti ve smyslu § 2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., pročež návrh žalobkyně dle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. na vydání pozemků byl správním orgánem zamítnut, nýbrž vyšly z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 9RM12062/2018-12142, č. j. 33570/2018-MZE-12142, jímž bylo rozhodnuto, že na předmětné pozemky se zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, vztahuje.

Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že v dané věci není splněna podmínka funkční souvislosti předmětných pozemků s ostatním stávajícím či vydávaným majetkem žalobkyně dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (při jehož výkladu vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, odkazujícímu na Důvodovou zprávu k tomuto zákonu a na odbornou literaturu) a že předmětné pozemky proto nelze žalobkyni vydat. Její námitky, že předmětné pozemky mají ekologickou a hydrologickou souvislost s pozemky jí již vydanými, považoval odvolací soud za nedůvodné již proto, že takovou souvislost nelze považovat za funkční souvislost ve smyslu uvedeného rozhodnutí, tedy jako skutečnou užitnou souvztažnost danou faktickými možnostmi jejich hospodářského využití. Za funkční souvislost nelze považovat ani vazbu předmětných pozemků na pozemky, přes něž vede vodní tok napájející nádrž na předmětných pozemcích. Skutečnost, že přes předmětné pozemky vede cesta k pozemkům žalobkyni již vydaným, rovněž za funkční souvislost považovat nelze, neboť jde o účelovou veřejnou komunikaci.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného výkladu a aplikace § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. na danou věc, přičemž jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázek:

a) „Zda je funkční souvislost mezi nemovitou věcí ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy utrpěné oprávněnou osobou nebo jejím právním předchůdcem v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona č. 428/2012 Sb., a nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní nebo která se vydává podle téhož zákona, dána tím, že obě nemovité věci vznikly rozdělením jediné nemovité věci, ke kterému došlo po spáchání majetkové křivdy“, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka namítá, že v dané věci jde o jinou skutkovou situaci, než která byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, na nějž odkázal odvolací soud, když z provedeného dokazování vyplynulo, že odňaté pozemky v době vzniku majetkové křivdy tvořily spolu s vydanými pozemky jediný pozemek PK č. 1006 v k. ú. Sebranice u Boskovic, jehož součástí byly i stavby hráze a přepadu a vlastní vodní nádrž (rybník) Skalice. Funkční souvislost předmětných pozemků s vydanými pozemky tvořícími vesměs původní pozemek je dána právě společnou příslušností k této dřívější jediné individuálně určené věci, která byla oddělením předmětných pozemků zásadním způsobem znehodnocena, resp. poškozena, což odpovídá i výkladu uvedenému v odborné literatuře, jakož i požadavku zákonodárce vyjádřenému v § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.

b) „Zda je funkční souvislost mezi nemovitou věcí ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy utrpěné oprávněnou osobou nebo jejím právním předchůdcem v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona č. 428/2012 Sb., a nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní nebo která se vydává podle téhož zákona, dána tím, že na nemovité věci ve vlastnictví oprávněné osoby se nachází vodní toky představující jediný přítok vody pro rybník na pozemku, který má být vydán, tj. souvislostí hydrologickou“, kterou dovolací soud dosud neřešil. Dovolatelka namítá, že bez vodních toků „Výpustek“ a „Chlumský potok“, které se nacházejí na jí již vydaných pozemcích, je nemyslitelná existence vodní nádrže, jakož i provozování rybníka s chovem ryb, čímž je založena jejich funkční souvislost ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.; ta je dána i opačně, neboť „oddělením od vodní nádrže (rybníka) Skalice na předmětných pozemcích je podstatně snížena i ekonomická a užitná hodnota již vydaných pozemků s vodními toky, neboť jakékoliv manipulace s hladinou rybníka bezprostředně ovlivňují výši hladiny povrchové i spodní vody na vydaných pozemcích a tedy i způsob hospodaření na nich, jakož i výši dosažených výnosů“. „Hydrologická souvislost vydaných a nevydaných pozemků“ totiž ovlivňuje rozsah, v němž mohou jejich vlastníci vykonávat práva týkající se nakládání s povrchovými a podzemními vodami na nich dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, popř. práva vyplývajícího ze zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství, což zakládá „skutečnou užitnou souvztažnost danou faktickými možnostmi hospodářského využití…s ohledem na jejich přírodní ráz“ ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017.

c) „Zda je funkční souvislost mezi nemovitou věcí ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy utrpěné oprávněnou osobou nebo jejím právním předchůdcem v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona č. 428/2012 Sb., a nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní nebo která se vydává podle téhož zákona, dána tím, že na obou nemovitých věcech se nachází významné krajinné prvky podle § 3 odst. 1 písm. b) věty druhé zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, tvořící jediný ekosystém ve smyslu § 3 odst. 1 písm. l) zákona č. 114/1992 Sb., který je navíc součástí jediného územního systému ekologické stability krajiny vymezeného podle § 4 odst. 1 téhož zákona, tj. souvislostí ekologickou“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka namítá, že mezi předmětnými a již vydanými pozemky „je i ekologická souvztažnost, která je jednou z podob skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití…s ohledem na přírodní ráz“ ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, spočívající v tom, že významné krajinné prvky [viz § 3 odst. 1 písm. b) věta druhá zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny], a to vodní tok „Výpustek“ na vydaném pozemku parc. č. 1006/2 a vodní tok „Chlumský potok“ na vydaných pozemcích parc. č. 1006/41 a 1006/44 spolu s jejich břehovými porosty a navazující údolní nivou, tvoří společně s vodní nádrží Skalice na (bezprostředně navazujícím) pozemku parc. č. 1006/6 jediný ekosystém ve smyslu uvedeného ustanovení, který je navíc součástí územního systému ekologické stability krajiny dle § 3 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 1 tohoto zákona. Způsob hospodaření na vydaných pozemcích parc. č. 1006/2, 1006/41 a 1006/44 „se s ohledem na popsanou ekologickou provázanost promítá do stavu ekosystémů vodní nádrže (rybníka Skalice) na pozemku parc. č. 1006/6 a tím i do možnosti a podoby jeho užívání, což platí i obráceně“.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Účastník řízení se v podrobném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto, neboť otázky pod body ad b) a ad c) již byly dovolacím soudem řešeny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, sp. zn. 28 Cdo 380/2019, sp. zn. 28 Cdo 2354/2018, sp. zn. 28 Cdo 2600/2018 a sp. zn. 28 Cdo 4097/2018, a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4121/18, sp. zn. IV. ÚS 2375/19 a sp. zn. II. ÚS 4336/18). Zdůraznil, že malá vodní nádrž Skalice je průtočnou nádrží na vodních tocích „Výpustek“ a „Chlumský potok“ (jejichž je správcem), že vodní tok pod nádrží vytéká a pokračuje ve směru toku, že původní pozemky PK byly ke dni přechodu na stát evidovány jako role a že je povinností vlastníka pozemku, na němž se nachází vodní tok, strpět obecné nakládání s vodami [§ 50 písm. a) a § 3 odst. 1 vodního zákona].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (§ 245 o. s. ř.), neboť podle § 237 o. s. ř. není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávané nemovitosti s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle zákona č. 428/2012 Sb. [§ 7 odst. 1 písm. a) tohoto zákona] může aiv minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu § 3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí. [K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017 (ústavní stížnost církevní právnické osoby proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1235/18), ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3115/2018 (ústavní stížnost církevní právnické osoby byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 4297/18), ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2354/2018 (ústavní stížnost církevní právnické osoby byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4336/18), ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 176/2019, či ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 380/2019 (ústavní stížnost církevní právnické osoby byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2375/19)]. Nedůvodnými se tak jeví výtky dovolatelky stran restriktivního výkladu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. soudy obou stupňů, neboť ty z uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vycházely.

Uzavřel-li tedy odvolací soud, že dovolatelkou uplatňované vztahy mezi jejím majetkem, případně majetkem jí již vydaným a předmětnými pozemky nelze posoudit jako vztah funkční souvislosti [§ 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], ale, že jde pouze o soubor nemovitých věcí, které měly historicky vlastnickou, knihovní, spotřební a prostorovou souvislost, že za funkční souvislost nelze považovat ani vazbu předmětných pozemků na pozemky vlastněné žalobkyní, přes něž vedou vodní toky napájející vodní nádrž „Skalice“ na předmětných pozemcích, a že funkční souvislost není dána ani „ekologickou a hydrologickou souvislostí“ předmětných pozemků s pozemky žalobkyni již vydanými, nijak se od výše citované judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, neodchýlil. V závěrech odvolacího soudu je obsaženo i hodnocení, že předmětné pozemky nejsou předpokladem fungování či řádného využívání nemovitostí vlastněných žalobkyní, a nebylo prokázáno, že by snad ekonomická či užitná hodnota pozemků při rozdílném vlastnictví byla podstatně snížena. Nerelevantní je i argumentace dovolatelky poukazující na skutečnost, že některé (dle porovnání parcel na čl. 127 spisu) předmětné pozemky tvořily spolu s jí vlastněnými pozemky jeden pozemek [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 380/2019 - ústavní stížnost církevní právnické osoby Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2375/19, a dále přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 292/2020].

K dovolatelkou tvrzené „souvislosti hydrologické“ srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2600/2018, a ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4097/2018, a přiměřeně i ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2354/2018, v nichž dovolací soud odmítl argumentaci o funkční souvislosti rybníka a pozemků s ním sousedících tvořících koryto vodního toku (potoka), který rybník napájí, jelikož jak pozemky, které tvoří koryto rybníka, tak i pozemky s ním sousedící mohou být využívány samostatně. Namítá-li dovolatelka, že bez vodních toků „Výpustek“ a „Chlumský potok“ „je existence vodní nádrže (na předmětných pozemcích) zcela nemyslitelná“, lze poukázat též na to, že povrchové vody jsou res extra commercium, a jako takové nejsou předmětem vlastnictví, a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž se vyskytují (srov. § 3 odst. 1 vodního zákona a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1244/2007, na něž poukázal již soud prvního stupně), a dále na povinnost vlastníka pozemku strpět na jeho pozemku přirozené koryto vodního toku, jakož i obecné nakládání s vodami ve vodním toku [srov. § 50 písm. a) a písm. e) vodního zákona]. K obecné námitce, že „manipulace s hladinou rybníka bezprostředně ovlivňuje výši hladiny povrchové i spodní vody na vydaných pozemcích, a tedy i způsob hospodaření na nich, jakož i výši dosažených výnosů“, lze poukázat též na veřejnoprávní regulaci, jíž manipulace s vodou na vodním díle podléhá [srov. zejména § 59 odst. 1 písm. a) vodního zákona].

V individuálních skutkových poměrech projednávané věci není ani dovolatelkou namítaná „souvislost ekologická“ [otázka ad c)] z hlediska aplikace § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (ve smyslu citované judikatury) relevantní, neboť se jedná o pouhou územní blízkost či sousední polohu předmětných a dovolatelkou vlastněných pozemků, jež požívají obdobné či totožné ochrany dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.

Jiné posouzení otázky funkční souvislosti a tedy připuštění dovolání neodůvodňuje ani poukaz dovolatelky na imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří, neboť ani ten neumožňuje soudům překročit meze restituce stanovené zákonodárcem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016), přičemž širší výklad pojmu „funkční souvislost“, než jak byl podán a zevrubně odůvodněn v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, by v konečném důsledku představoval modifikaci restitučních mezí stanovených zákonodárcem.

Ze shora uvedeného vyplývá, že co do řešení relevantních otázek hmotného práva je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, toto rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dle mínění dovolatelky dovolacím soudem dosud neřešené) a nejsou dány ani důvody, pro které by relevantní právní otázky, v rozhodovací praxi dovolacího soudu již dříve vyřešené, měly být posouzeny jinak; proto dovolání přípustné není (srov. § 237 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy k nákladům účastníka řízení, jenž se prostřednictvím své zástupkyně vyjádřil k podanému dovolání, patří odměna advokátky za zastupování v dovolacím řízení ve výši 3.100 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 714 Kč, tedy celkem 4.114 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 10. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru