Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2938/2019Usnesení NS ze dne 15.10.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2938.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 243c odst. 1 o. s. ř...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2938/2019-263

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Rakovník, se sídlem v Rakovníku, Žižkovo náměstí 189, IČ 470 18 593, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3-Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, o vydání pozemků, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 199/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2019, č. j. 27 Co 38/2019-239, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. 4. 2019, č. j. 27 Co 38/2019-239, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 10. 2018, č. j. 4 C 199/2016-202 [jímž - po změně žaloby soudem připuštěné - zamítl žalobu, aby do výlučného vlastnictví žalobkyně byly vydány pozemky KN parc. č. XY a KN parc. č. XY v k. ú. XY dle geometrického plánu ze dne 18. 7. 2017, č. 1461-41/2017, pro k. ú. XY (výrok I.), jímž podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), nahradil projev vůle (souhlas) žalované s uzavřením dohody o vydání pozemků KN parc. č. XY a KN parc. č. XY v k. ú. XY dle geometrického plánu ze dne 18. 7. 2017, č. 1461-41/2017, pro k. ú. XY, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, jejíž znění uvedl ve výroku II., a jímž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 46.106 Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.)] a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.228 Kč k rukám jejího zástupce.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně jakožto právní nástupkyně původního vlastníka označených pozemků (Katolického kostela v Lužné, jemuž byly odňaty podle zákona č. 46/1948 Sb., a přešly do vlastnictví státu) je oprávněnou osobou dle zákona č. 428/2012 Sb., která dne 28. 6. 2013 podala žalované výzvu k vydání těchto pozemků dle § 10 odst. 1 tohoto zákona, jakožto jiných věcí než zemědělských nemovitostí, a že žalovaná jí předmětné pozemky nevydala na základě sdělení Správy vodohospodářských děl ze dne 10. 9. 2013 a Povodí Vltavy, státního podniku, ze dne 23. 3. 2016, podle nichž tyto pozemky tvoří koryto drobného vodního toku XY ve správě žalované a jejich převodu brání § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť se na nich nachází souvislá podélná úprava z laťových plůtků a kamenného záhozu. Za správný považoval odvolací soud právní závěr soudu prvního stupně, že předmětné pozemky nejsou zastavěny samostatnou stavbou v občanskoprávním smyslu schopnou samostatného užívání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014, a ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017, a jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2015, sp, zn. 28 Cdo 1512/2014), ale jedná se o součást pozemku (meliorační zařízení), které nepředstavuje překážku jejich vydání podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 907/2018 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Co 122/2017).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má za přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Uvedla, že „předmětem sporu byla otázka, zda vydání pozemků brání překážka dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tedy zdali vydání pozemků znemožňuje úprava koryta potoka, který se na nich nachází“, a že odvolací soud nerespektoval závěry judikatury dovolacího soudu zabývající se problematikou zastavěnosti pozemků ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu ke stavbám vodních děl (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, na nějž následně odkázala další rozhodnutí, např. jeho usnesení ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017). Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť dle citované judikatury je dána překážka vydání obou pozemků, dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se v podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení, za niž jedná pověřený zaměstnanec Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který má odpovídající právnické vzdělání, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Jakkoliv dovolatelka výslovně neformulovala otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud (podle jejího mínění) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, lze z obsahu dovolání dovodit, že za takovou považuje otázku, zda v daném případě byl naplněn výlukový důvod uvedený v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je možno připomenout, že při aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Pro účely ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, a ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, či jeho usnesení ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, a ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014).

V rozsudku ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, Nejvyšší soud dovodil: „Pro řešení otázky, zdali vydání sporných pozemků znemožňuje úprava koryta potoka, který se na nich nachází, je určující, zda realizované stavební prvky měly charakter samostatných staveb v soukromoprávním smyslu či představovaly pouhé zpracování povrchu. Tento problém byl pak determinován mimo jiné faktickou a hospodářskou oddělitelností provedených úprav od pozemku, účelností jejich samostatné existence jako předmětu právních vztahů i možností stanovení, kde končí pozemek a začíná stavba (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014, a ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017, popřípadě jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014)…Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014, či ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 ICdo 55/2015)…“.

Uvedená východiska odvolací soud v posuzované věci ve svých úvahách zohlednil, a jeho závěru, že souvislá podélná úprava z laťových plůtků a kamenného záhozu v korytu drobného vodního toku XY nacházejícího se na předmětných pozemcích není samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, ale jedná se o součásti těchto pozemků, nelze ničeho vytknout. S přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, kterou bylo již vícekrát konstatováno, že stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků, samostatnými věcmi ve smyslu soukromoprávním zpravidla nejsou (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2009, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004), nelze mít uvedený právní názor odvolacího soudu za zjevně nepřiměřený. Jeho konečný závěr, že výlukový důvod uvedený v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. není v posuzované věci naplněn, je tak rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu citovanou žalovanou v dovolání (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, a usneseními téhož soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017, a ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018).

Protože dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 10. 2019

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru