Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2918/2011Usnesení NS ze dne 02.11.2011

HeslaDědění
Rehabilitace (soudní i mimosoudní)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2918.2011.1
Dotčené předpisy

§ 3. § 6, § 19 a 20 předpisu č. 87/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2918/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání V. N., zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 39, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 29. 4. 2011, sp. zn. 14 Co 93/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 431/2009 (žalobkyně Věry Nelanové, zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 29, proti žalovaným: 1. Hlavnímu městu Praze, IČ 0004 6581, Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semerádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, a 2. Městské části Praha 2, 120 00 Praha 2, Náměstí Míru 600/20, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě žalobkyně, podané u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 431/2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 7. 12. 2010, č. j. 26 C 431/2009-64. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se vydání domu čp. 1368 a pozemku parc. č. 525 v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví č. 2037 pro toto katastrální území u katastrálního pracoviště katastrálního úřadu Praha. Žalobkyni bylo uloženo nahradit Hlavnímu městu Praze náklady řízení částkou 11.880,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Městskou částí Praha 2 nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 29. 4. 2011, sp. zn. 14 Co 93/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 7. 12. 2010, č. j. 26 C 431/2009-64, potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů odvolacího řízení 11.520,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Městskou částí Praha 2 nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu a po dílčím doplnění dokazování dospěl k závěru o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, jako rozsudku věcně správného včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

Odvolací soud poukazoval na to, že žalovaní namítali i proti odvolání žalobkyně, směřujícímu proti rozsudku soudu prvního stupně, že o této právní věci bylo již soudem pravomocně rozhodnuto rozhodnutími soudů obou stupňů vydanými ve spise Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeném pod sp. zn. 17 C 19/96. Šlo v tomto řízení rovněž o vydání domu čp. 1368 a pozemku parc. č. 525 v katastrálním území V., jejichž původním vlastníkem byl H. N. (jehož manželkou byla žalobkyně V. N.). Tyto nemovitosti připadly státu podle usnesení bývalého Lidového soudu trestního z 28. 5. 1953, sp. zn. 8/a Nt 2042/53, a následně byly výměrem bývalého Obvodního národního výboru v Praze 12 z 10. 1. 1955, sp. zn. 191.1 – 23.XII.1953, převedeny na Bytový podnik Hlavního města Prahy. Usnesením bývalého Lidového soudu civilního v Praze I ze 17. 1. 1955, sp. zn. Čd 347/55, bylo povoleno vložení do pozemkové knihy vlastnického práva pro Čs. stát – Bytový podnik Hlavního města Prahy a byla vymazána poznámka „národní správa, dosavadní vlastník H. N.“. Po vydání zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, bylo uvedené usnesení Lidového soudu trestního v Praze z 28. 5. 1953, sp. zn. 8/a Nt 2142/53, zrušeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 z 3. 11. 2008, 3 Rt 1/2008, a bylo vysloveno, že H. N. je účastníkem soudní rehabilitace. H. N. podal potom dne 31. 10. 1995 u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu o uzavření dohody o vydání uvedených nemovitostí, která byla projednávána u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 19/96 a žaloba žalobce H. N. byla pravomocně zamítnuta i rozhodnutím odvolacího soudu (potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně) z 26. 8. 1998. Zamítnut byl i návrh H. N. o povolení obnovy řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 16. 9. 1999, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze z 30. 11. 1999.

Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaných, že k projednání a k rozhodnutí v této právní věci bránila překážka věci rozsouzené (ve smyslu ustanovení § 159a občanského soudního řádu), neboť byl toho názoru, že v daném případě nešlo v případě žaloby žalobkyně V. N. o stejnou právní věc jako v případě žaloby žalobce H. N. (zemřelého manžela žalobkyně V. N.).

Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně správně na tuto projednávanou právní věc aplikoval zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale měl za to, že se soud prvního stupně nevypořádal s tím, o jaký nárok podle citovaného zákona tu jde a jaký vliv má nyní žalobkyní tvrzená mimosoudní rehabilitace. Odvolací soud byl toho názoru, že v projednávané právní věci na základě žaloby H. N. vyplýval nárok tohoto původního vlastníka nemovitostí z ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. bez ohledu na jeho případnou rehabilitaci jako osoby podle zákona č. 119/1990 Sb., tj. nejednalo se o případ, kdy oprávněné osoby musely postupovat podle ustanovení § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. H. N. takto svůj nárok uplatnil ohledně odstranění téže majetkové křivdy (související s propadnutím majetku státu) ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a tento nárok nemůže být nyní jeho manželkou uplatněn po druhé; není tu rozhodné to, že H. N. nebyl v soudním sporu se svým nárokem úspěšný. Odvolací soud byl i toho názoru, že „pozdější rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 z 3. 11. 2008, sp. zn. 3 Rt 1/2008, o tom, že H. N. je účasten soudní rehabilitace a o tom, že se zrušuje usnesení bývalého Lidového soudu trestního v Praze ze dne 28. 5. 1953, sp. zn. 8/a Nt 1042/53, nemůže založit nový nárok pro žalobkyni V. N. Uvedené rozhodnutí nezakládá nárok ve smyslu ustanovení § 19 zákona č. 87/1991 Sb. a neprodlužuje nijak lhůtu k výzvě k vydání nemovitostí v návaznosti na rehabilitační výrok ve smyslu § 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud ještě dodával, že má za to, že o soudní rehabilitaci H. N. bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem č. 119/1990 Sb. po uplynutí lhůt v tomto zákoně stanovených (srov. § 33 odst. 1 i § 6 zákona č. 119/1990 Sb.), když návrh týkající se H. N. byl podán v roce 2008, tedy po uplynutí lhůty stanovené v § 6 zákona č. 119/1990 Sb.

Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalobkyně V. N. není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., takže v tomto případě byla její žaloba o vydání nemovitostí soudem prvního stupně důvodně zamítnuta. Byl proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 20. 5. 2011 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 14. 7. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka má za to, že je nesprávná úvaha odvolacího soudu, že žalobkyně není oprávněnou osobou k restituci, když svůj nárok k téže restituci uplatnil již právní předchůdce žalobkyně, původní vlastník H. N., který se svou žalobou nebyl v soudním řízení úspěšný, přičemž se však odvolací soud nezabýval tím, proč žalobce H. N. nebyl v soudním řízení úspěšný. Dovolatelka má proto za to, že důvodem k odmítnutí jejího nároku jako žalobkyně tu nemůže být samo dřívější uplatnění restitučního nároku jejím manželem H. N., když tento původní vlastník nebyl shledán oprávněnou osobou z důvodu absence trvalého pobytu H. N. na území České republiky.

Podle názoru dovolatelky je vadný i ten názor odvolacího soudu, že v tomto případě nemůže být oprávněnou osobou, když na ni nepřešel nárok z jejího právního předchůdce. Podle dovolatelky názor soudu, že „restituční zákony měly především zmírnit majetkové újmy těchto původních vlastníků a nikoli jejich právních nástupců“ nevyplývá z žádného restitučního předpisu a žádná taková podmínka v restituční předpisech stanovena není. Dovolatelka je přesvědčena, že pokud H. N. nepodal za svého života návrh na soudní rehabilitaci a neuplatnil žalobu o vydání věcí z toho vyplývající, pak toto jeho právo předchází na jeho právní nástupkyni, protože zákon č. 119/1990 Sb. nezakazuje, aby žádost o soudní rehabilitaci vznesl až právní nástupce postižené osoby a nedovozuje, že by tu nebyly dány zákonné následky restituční. Podle názoru dovolatelky byla žalobkyně V. N. oprávněnou osobou, která restituční nárok uplatnila v zákonné lhůtě běžící jí od vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 z 3. 11. 2008, 3 Rt 1/2008, kterým bylo zrušeno usnesení Lidového soudu trestního z 28. 5. 1953, sp. zn. 8/a Nt 2042/53. Žalobkyně V. N. je tedy oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když na daný případ dopadá ustanovení § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb.

Ve vyjádření žalovaného Hlavního města Prahy k dovolání dovolatelky V. N. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru tohoto žalovaného žalobkyně není v tomto sporu aktivně legitimována, neboť jí nesvědčí právo, které měl jen její právní předchůdce H. N. Nárok na odstranění majetkové křivdy (vzniklé v důsledku trestního rozhodnutí) ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nemůže být uplatněn dvakrát, a to přesto, že H. N. nebyl se svým uplatněným nárokem úspěšný v soudním řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 19/96). Žalované Hlavní město Praha je přesvědčeno, že u dovolání dovolatelky není dána přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání v této věci může být proto přípustné pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Pokud dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že řízení v této právní věci (sp. zn. 26 C 431/2009 Obvodního soudu pro Prahu 2) je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, měl dovolací soud na zřeteli uveřejněnou judikaturu ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, obsahující výkladové závěry související s ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 uvedené Sbírky bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy došlo-li k nesprávnému postupu soudu v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování), přičemž o nesprávný postup soudu jde zejména tehdy, byla-li tímto nesprávným postupem odňata účastníku řízení možnost jednat před soudem, a to jmenovitě dovolateli (viz i rozhodnutí uveřejněné pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). – Podle názoru dovolacího soudu k takové vadě řízení v daném případě postupem soudu nedošlo.

Pokud dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu z 29. 4. 2011 (sp. zn. 14 Co 93/2011 Městského soudu v Praze) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), bylo třeba se v dovolacím řízení zabývat posouzením toho, zda odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo zda si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věci zejména podle ustanovení § 3, § 4, § 6 odst. 1 písm. a), § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti i s ustanoveními zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňují – li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a v případě jejich úmrtí nebo jejich prohlášení za mrtvé, pak osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami právnické osoby podle § 4 odst.1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a fyzické osoby podle § 4 odst. 2 téhož zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a příslušný ústřední orgán státní správy republiky.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc oprávněné osobě vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období (25.2.1948 – 1.1.1990) věc přešla na stát i podle § 453a občanského zákoníku nebo podle § 287a zákona č. 87/1950 Sb. ve znění zákona č. 67/1952 Sb.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1995, I. ÚS 117/93, uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu ČR, bylo vyloženo, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanovil ve vztahu k zákonu č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba (původní vlastník) domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby povinné (srov. § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat (na str. 117/251/) právní názor: Zemřela-li osoba uvedená v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (na toto ustanovení je odkaz i v ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991Sb.) poté, co byl touto osobou uplatněn nárok na vydání věci anebo už byla s ní uzavřena dohoda o vydání věci ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., stávají se nároky předmětem dědictví po oprávněné osobě a do jejích práv mohou osoby uvedené v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (tedy i manžel /manželka/ zemřelé oprávněné osoby, srov. písm. c/ ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jen jako dědicové oprávněné osoby. Oprávněnou osobou již uplatněný restituční nárok na vydání věci se může stát předmětem dědění, po jeho doložení (srov. č. 34/1993, str. 110/244/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustanovení § 175m občanského soudního řádu se v řízení o dědictví zjišťují existující zůstavitelův majetek i dluhy. Podle názoru dovolacího soudu nelze za existující nárok majetkové povahy považovat nárok, který nebyl pravomocným rozhodnutím soudu přiznán a žaloba, domáhající se vyhovění tomuto nároku, byla zamítnuta.

Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, i ze Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že odvolací soud, jenž v tomto sporu měl na zřeteli v podstatě tatáž právní ustanovení i tytéž právní závěry z publikované judikatury soudů, ve svém rozsudku z 29. 4. 2011 (sp. zn. 14 Co 93/2011 Městského soudu v Praze) řešil (jak měla za to dovolatelka) některou právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo že by svým rozsudkem z 29. 4. 2011 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nebylo proto možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení vynaložených ze strany žalovaných v řízení o dovolání jen žalovaným Hlavním městem Prahou, a to na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky rekapitulujícímu v podstatě pouze to, co již bylo ze strany žalovaného Hlavního města Prahy uplatněné v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 2. listopadu 2011

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru