Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2909/2020Usnesení NS ze dne 01.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2909.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2909/2020-531

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce B. Ř., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, územní pracoviště Plzeň, Radobyčická 14, o 792.194 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 132/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. května 2020, č. j. 14 Co 35/2020-497, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 13. 12. 2019, č. j. 34 C 132/2006-468, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), a zároveň rozhodl o nákladech řízení žalované i státu (výroky II. a III.).

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, č. j. 14 Co 35/2020-497, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce dovolání, které pokládá za přípustné, jelikož napadené rozhodnutí spočívá na právní otázce, při jejímž posuzování se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázce, jež v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož došlo ke změně obsazení okresního soudu a nový soudce – poté, co účastníky seznámil se svým právním názorem na projednávanou věc – přikročil k zamítnutí všech dalších důkazních návrhů, ačkoli podle předem ohlášeného mínění soudkyně, jíž byla věc přidělena původně, měly být tyto důkazy provedeny. Dovolatel má za to, že je nepřijatelné, aby se při každé změně obsazení soudu posouval jeho náhled na projednávaný případ, a byla tak narušována kontinuita soudního rozhodování. Jelikož byly rozsudky obou soudů nižších stupňů pro žalobce překvapivé, navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a věc danému soudu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež uvedla, že je žalobcem podaný opravný prostředek zcela neurčitý co do předkládaných otázek i vytýkané nesprávnosti v právním posouzení věci soudy, a měl by tak být odmítnut, případně zamítnut. Současně navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu i v projednávané věci), je účastník povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4032/2017, ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1898/2019, a ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1526/2020).

Má-li dovolatel za to, že rozhodnutí spočívá na otázce Nejvyšším soudem dosud neřešené, musí být z dovolání patrno, která otázka hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, nebyla v rozhodování dovolacího soudu prozatím řešena (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5372/2016, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 26 Cdo 924/2019, a ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3016/2019). Domnívá-li se pak dovolatel, že se odvolací soud při posuzování určitého problému odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí opět upřesnit, o jakou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odklání (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 27 Cdo 953/2017, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1288/2017, či ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2438/2020).

Je nepochybné, že těmto požadavkům dovolatel v posuzované věci nedostál, poněvadž ve svém dovolání žádnou konkrétní otázku výkladu hmotného, popřípadě procesního práva, která by odpovídala parametrům § 237 o. s. ř., neoznačil a omezil se na citaci příslušných částí zmíněného ustanovení. Na tomto místě se sluší zdůraznit, že uplatnění námitky porušení ústavně zaručených práv (v daném případě práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nezbavuje dovolatele povinnosti řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 58).

Dovolání žalobce bylo tudíž v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, neboť trpí vadami, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Pouze nad rámec nezbytného dovolací soud podotýká, že za překvapivá jsou označována rozhodnutí, jež na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků nebylo možno předvídat, jelikož věc z pohledu předcházejícího řízení posuzují originálním způsobem, a jejich přijetím je tak účastník zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4204/2014, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2015/2017, a ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4048/2017). Jestliže sám dovolatel uvádí, že soudce, který ve věci rozhodoval po změně obsazení Okresního soudu Plzeň-město, procesní strany seznámil se svým předběžným názorem na projednávanou věc, než přikročil k meritornímu rozhodnutí, nemohl být prvoinstanční rozsudek v této kauze pro žalobce překvapivý ve shora uvedeném smyslu, neboť soud dal před jeho vydáním účastníkům příležitost argumentovat proti novému právnímu hodnocení předmětného sporu. V jakém ohledu mělo být pro žalobce překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu, je pak zdejšímu soudu již zcela nesrozumitelné.

Domnívá-li se dovolatel, že není akceptovatelné, aby soud, jehož obsazení se v průběhu řízení změnilo, ustoupil od prve vyjádřeného náhledu na věc a modifikoval svůj původně avizovaný procesní postup, připomíná Nejvyšší soud, že podle jeho dlouhodobě ustálené judikatury není odvolací soud vázán právním názorem, který vyjádřil v předchozím zrušujícím usnesení, a může jej při opětovném odvolacím přezkumu opustit (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2008, a dále kupř. též usnesení téhož soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3985/2010, respektive ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2431/2011). Tím spíše (a fortiori) musí být přípustné, aby soud prvního stupně v průběhu řízení revidoval právní názor, jejž nezaujal v odůvodnění svého rozhodnutí, ale který účastníkům toliko prezentoval jako předběžný pohled na projednávanou věc. Ostatně ohlašování provizorního právního hodnocení případu procesním stranám je smysluplné pouze proto, že je soudu dovoleno, aby – pod vlivem argumentace účastníků, ale též jiných faktorů, jako jsou vývoj judikatury vrcholných soudů a další studium věci – svůj prve oznámený náhled dodatečně změnil.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání náklady, které Nejvyšší soud – vzhledem k tomu, že nebyla zastoupena zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. a nedoložila výši svých hotových výdajů – vyčíslil v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, částkou 300 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 12. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru