Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2902/2020Rozsudek NS ze dne 12.01.2021

HeslaCírkev (náboženská společnost)
Vydání věci
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2902.2020.1
Dotčené předpisy

§ 10, 11 předpisu č. 219/2000 Sb.

§ 4, 7 předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2902/2020-132

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, za účasti: Římskokatolická farnost Přeštice, IČO 49182153, se sídlem Hlávkova 30, Přeštice, zastoupená JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem Lukavická 22, Plzeň, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 11. dubna 2018, č. j. SPÚ 176710/2018/R5728/RR25549, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 25/2018, o dovolání účastníka řízení Římskokatolické farnosti Přeštice proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2020, č. j. 4 Co 58/2019-100,

takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 4 Co 58/2019-100, se ruší a věc se Vrchnímu soudu v Praze vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 19 C 25/2018-64, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 11. 4. 2018, č. j. SPÚ 176710/2018/R5728/RR25549, a určení, že se účastníkovi řízení Římskokatolické farnosti Přeštice nevydávají pozemky parc. č. 454/1, 454/2, 454/5, 454/9, 454/6, 454/10, 454/11, 454/12, 454/13, 456/6, 456/7 a 456/14 v k. ú. Kbel u Přeštic (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně svůj závěr odůvodnil tím, že účastník řízení je osobou oprávněnou a žalobkyně (stát) je osobou povinnou podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon o majetkovém vyrovnání“), že předmětné pozemky vlastní stát, že příslušný s nimi hospodařit je podle zápisu v katastru nemovitostí Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, avšak příslušnost hospodařit s tímto majetkem by měla náležet Státnímu pozemkovému úřadu, protože se jedná o zemědělské pozemky. Vyšel ze zjištění, že pozemky vlastnil nepřetržitě od roku 1949 stát, že obec Kbel nikdy nebyla jejich vlastníkem, tyto pozemky byly vedeny pro Českou republiku – Místní národní výbor Kbel do doby, než byly zapsány na list vlastnictví pro Českou republiku s příslušností hospodařit s majetkem státu pro žalobkyni, tj. do roku 2013.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne

28. 5. 2020, č. j. 4 Co 58/2019-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se účastníkovi řízení Římskokatolické farnosti Přeštice uvedené pozemky nevydávají a tím se uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu nahrazuje (výrok I.), současně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že ke dni účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, tj. ke dni 24. 11. 1990, příslušelo právo hospodaření s předmětnými pozemky obci Kbel, dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále „zákon o majetku obcí“), tj. ke dni 24. 5. 1991, přešlo ex lege do vlastnictví obce Kbel, a proto dodatečná kodifikace zákazu dispozic se zemědělskými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb., o půdě (dále „zákon o půdě“), ani uplatnění restitučních nároků podle zákona o majetkovém vyrovnání nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a přechod na stát. K přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům zpět z obce Kbel na stát došlo dne 1. 4. 2013 podle § 8 odst. 1 zákona o majetku obcí, a protože nebyla určena příslušnost s nimi hospodařit podle

§ 10 písm. a) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále „zákon o majetku státu“), příslušný s ním hospodařit je podle § 11 odst. 2 zákona o majetku státu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Od tohoto se pak odvíjel závěr odvolacího soudu, že vydat předmětné pozemky lze jen tehdy, je-li dána funkční souvislost s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba (účastník) vlastní nebo která se vydává podle zákona o majetkovém vyrovnání (jelikož jde o povinnou osobu podle § 4 písm. c/ zákona o majetkovém vyrovnání, lze je vydat jen za splnění podmínek podle § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání). Funkční souvislost přitom dána není; účastník ji totiž dovozoval pouze z toho, že pozemky jsou sousedními, což samo o sobě funkční souvislost nezakládá.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník řízení dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že odvolací soud „některé právní otázky vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, respektive že označené problémy v judikatuře doposud nebyly řešeny“; odvolací soud pominul podstatnou skutečnost, že příslušné pozemky jsou součástí zemědělského půdního fondu, a tedy nepochybně zemědělskými pozemky, a proto nejde o pozemky, u nichž při nabytí státem nebylo patrno, které organizační složce s nimi přísluší hospodařit. Jestliže zápis práva hospodaření je v katastru nemovitostí zapsán chybně pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, ačkoli měl být zapsán pro Státní pozemkový úřad, neznamená to, že by vydání předmětných pozemků bránilo nesplnění podmínek podle § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, tu podmínky funkční souvislosti. Právo zapsané v katastru nemovitostí má být považováno za zapsané v souladu se skutečným právním stavem, avšak soudy mohou přezkoumávat, zda tomu také v daném případě je. I kdyby konstrukce odvolacího soudu o tom, že pozemky přešly ex lege na obec Kbel, byla správná a ke zpětnému přechodu na stát došlo ke dni 1. 4. 2013, způsob, jakým odvolací soud aplikoval § 10 a § 11 zákona o majetku státu, podle účastníka není správný; odvolací soud účastníkovi odepřel spravedlnost, nevypořádal se s jeho argumentací, napadené rozhodnutí je navíc překvapivé.

Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínek podle § 241 odst. 1 o. s. ř., ve lhůtě podle § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze přitom podat pouze z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud shledal dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustným v otázce určení organizační složky státu příslušné k hospodaření s předmětnými pozemky po přechodu vlastnického práva z obce Kbel na stát dne 1. 4. 2013, jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od ustálené judikatury. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež bylo provedeno bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích vymezených podaným dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v této otázce rovněž opodstatněné.

Podle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání je povinnou osobou a) Pozemkový fond České republiky, b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona o majetkovém vyrovnání.

Podle § 6 zákona o majetkovém vyrovnání povinná osoba podle § 4 písm. a) a b) zákona o majetkovém vyrovnání vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona o majetkovém vyrovnání. Podle § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) zákona o majetkovém vyrovnání vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona o majetkovém vyrovnání, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.

Podle § 9 odst. 1 zákona o majetku státu hospodaření s určitým majetkem přísluší té organizační složce, která je účetní jednotkou a potřebuje jej k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, popřípadě přísluší zřizovateli organizační složky, nerozhodl-li v souvislosti s jejím zánikem (§ 5 odst. 2 zákona o majetku státu) o jiném způsobu naložení s majetkem; tím není dotčen postup podle ustanovení § 19a, § 19b odst. 1 a 3 a § 55b zákona o majetku státu. Není-li dále stanoveno jinak (§ 20 zákona o majetku státu), příslušná organizační složka s majetkem rovněž nakládá, a to způsoby a za podmínek podle tohoto zákona.

Podle § 17 odst. 1 zákona o půdě nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v § 1 odst. 1 zákona o půdě spravují právnické osoby zřízené zákony České národní rady a Slovenské národní rady („pozemkové fondy“; srov. zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky),

s výjimkou pozemků, a) na nichž se nachází veřejné nebo neveřejné pohřebiště, b) které jsou určeny pro obranu státu, c) které jsou určeny rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů, d) chráněných podle zvláštních předpisů.

Podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě se tento zákon (mimo jiné) vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží.

Podle § 4 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.), je Státní pozemkový úřad příslušný hospodařit též s nemovitostmi, které byly podle jiného právního předpisu (zákona o půdě) ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve správě Pozemkového fondu České republiky. Dále je Státní pozemkový úřad příslušný hospodařit majetkem nabytým v souladu se zákonem o majetku státu. Ustanovení zákona o majetku státu upravující nakládání s majetkem státu ve prospěch jiných osob, se na tyto nemovitosti vztahují jen tehdy, pokud tento zákon nebo jiný právní předpis (zákon o půdě) nestanoví jinak.

Jak v hmotněprávních vztazích, tak i v procesně právní rovině, je jednání organizačních složek za stát odvislé od práva hospodařit s majetkem státu. Okolnost, že je

v katastru nemovitostí takové právo zapsáno pro jiný subjekt než pro organizační složku státu či státní organizaci, jimž toto právo svědčí, sama o sobě existenci takového práva nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005; toto rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz). Soud je v občanském soudním řízení povinen zjistit, která z organizačních složek státu je podle zákona o majetku státu příslušná vystupovat v konkrétní právní věci za stát, a s touto složkou jednat; případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003).

Pro určení příslušnosti organizační složky k hospodaření s majetkem státu je podstatný charakter (povaha) majetku; stát pak hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti. Zemědělské nemovitosti ve vlastnictví státu spravoval podle § 17 zákona o půdě Pozemkový fond ČR (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2438/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2465/2018); nástupcem Pozemkového fondu ČR je Státní pozemkový úřad (§ 22 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb.). Do působnosti Státního pozemkového úřadu tedy spadá hospodaření se zemědělskými pozemky, a to se zřetelem k dikci § 4 odst. 1, druhé věty, zákona č. 503/2012 Sb. včetně těch, které byly nově nabyty státem na základě zákona o půdě, ledaže by jich bylo zapotřebí k plnění specifických funkcí nebo úkolů příslušejících jiným organizačním složkám (§ 9 odst. 1 zákona o majetku státu). Tato pravidla se přitom uplatní bez ohledu na právní důvod, na základě něhož se nemovitosti do vlastnictví státu dostaly.

Pro posouzení, zda jde o zemědělský pozemek, tj. zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, může být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1886/2005, a usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. Konf 32/2004). Striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by v případě zemědělsky využívaných pozemků nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu (jímž je efektivní ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku, umožňujícího zemědělskou produkci, a složky životního prostředí).

Způsob obhospodařování pozemku má přitom v poměrech správního soudnictví za rozhodující kritérium též judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 9 As 246/2016).

Jestliže tedy v řízení před soudy nižších stupňů vyšlo v nyní posuzované věci najevo, že předmětné pozemky jsou zemědělskými nemovitostmi podle § 2 písm. b) bodu 1. zákona o majetkovém vyrovnání (původní pozemky p. č. 454 a 456 v k. ú. Kbel byly v pozemkové knize vedeny jako role a louka, podle katastru nemovitostí jsou i nyní zemědělskými nemovitostmi; charakter pozemků coby zemědělských nebyl v řízení před soudy nižších stupňů ani zpochybňován), pak se odvolací soud od shora uvedené právní úpravy a judikatury odchýlil, nepřisuzoval-li odpovídající význam jejich zemědělskému charakteru a od něj se odvíjející potencialitě příslušnosti hospodaření Státního pozemkového úřadu, a to jak v rovině hmotněprávní (§ 6 a § 7 zákona o majetkovém vyrovnání), tak v rovině procesního práva (srov. shora uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005, a ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003).

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci, a je tím založen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadeném věcném výroku I., a rovněž v akcesorických výrocích II. a III. (o nákladech řízení), zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu

(§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 1. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru