Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2899/2020Usnesení NS ze dne 14.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2899.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 2991 odst. 2 o. z.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2899/2020-103

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, proti žalované I. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milošem Vízdalem, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 49/67, o zaplacení částky 152.230,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 289/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. února 2020, č. j. 18 Co 2/2020-74, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Svitavách (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 10 C 289/2018-56, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 152.230,75 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně od 21. 9. 2018 do zaplacení (výrok I.), dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 45.995,62 Kč (výrok II.) a ustanovenému zástupci žalované přiznal náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování ve výši 19.239,- Kč (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků řízení bylo uzavřeno dne 28. 4. 2006 a následně rozvedeno rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 10. 2012, č. j. 6 C 132/2012-9, jenž nabyl právní moci dne 5. 11. 2012. Řízení o vypořádání zaniklého společného jmění účastníků řízení bylo zahájeno žalobou dne 26. 8. 2015, avšak dne 31. 10. 2017 bylo toto řízení pravomocně zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby ze strany žalované. Tím zůstal nevypořádaný dluh z meziúvěru a úvěru stavebního spoření poskytnutého Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., dle smlouvy ze dne 31. 8. 2009, podle níž byli účastníci řízení povinni plnit závazek z poskytnutého úvěru společně a nerozdílně. Dne 26. 10. 2015 žalobce zaplatil ze svých výlučných prostředků uvedený dluh ve zbývající výši, pročež se podanou žalobou domáhá po žalované úhrady jedné poloviny částky, jež vynaložil na vyrovnání daného společného dluhu. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce plnil na společný závazek, náležící v té době do nevypořádaného společného jmění účastníků, čímž plnil i dluh žalované, a to v rozsahu jedné poloviny zaplacené částky. Žalovaná se tudíž na úkor žalobce bezdůvodně obohatila ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), neboť získala majetkový prospěch tím, že za ni bylo plněno to, co měla plnit po právu sama, a proto prvoinstanční soud žalobnímu žádání v celém rozsahu vyhověl.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované (výslovně toliko proti výrokům I. a II.) rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 18 Co 2/2020-74, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 19.549,70 Kč (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, korigoval ovšem právní posouzení věci učiněné soudem prvé instance. Odvolací soud, jenž práva a povinnosti vzniklé z předmětné úvěrové smlouvy ze dne 31. 8. 2009 posuzoval s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 o. z. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), konstatoval, že splnil-li žalobce závazek vyplývající ze zmíněné smlouvy o úvěru sám, ačkoli účastníci řízení byli solidárními dlužníky, je žalovaná povinna uhradit žalobci polovinu tohoto plnění, a to dle ustanovení § 511 odst. 1 a 3 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, následně doplněné advokátem, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), s tím, že „vyřešená právní otázka může být dovolacím soudem posouzena jinak“. Uvádí přitom, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), byla vyřešena otázka, zda vědomí ochuzeného, že nemá povinnost plnit, a fakt, že věřitele nepožádal o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 1936 odst. 2 o. z., vylučují podle ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. povinnost osoby, za niž bylo plněno, k vydání bezdůvodného obohacení. Domnívá se, že na projednávanou věc lze vztáhnout závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5866/2017, a tudíž mezi účastníky řízení nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k tíživé finanční situaci dovolatelky odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně.

Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání žalované splňuje náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (označené stanovisko, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), v němž pod bodem 39. odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“

Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.

Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka – ve světle výše předestřeného – zjevně nedostála. Uvedla-li žalovaná, že „vyřešená právní otázka může být dovolacím soudem posouzena jinak“ (a výslovně tak uplatňuje pouze tento důvod přípustnosti dovolání), pak požadavkem na „odlišné posouzení právní otázky“ žalovaná významově nevystihuje hledisko přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Pro takový případ by šlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatelky, dovolací soud odchýlit (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Bez vlivu na závěr o vadě dovolání (pro absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání – § 237 o. s. ř.) sluší se podotknout, že rozhodnutí odvolacího soudu není v kontradikci ani s dovolatelkou citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, uveřejněným pod číslem 21/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, neboť napadené rozhodnutí

– na rozdíl od věci odkazované – nekvalifikuje žalobcem uplatněné právo jako právo na vydání bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu získaného plněním za jiného, nýbrž jako regresní nárok v souvislosti s dlužnickou solidaritou účastníků. Odvolací soud přitom zcela v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od nichž není důvodu se odchýlit, dovodil, že závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně (§ 145 odst. 3 obč. zák., respektive § 713 odst. 2 o. z.). Byl-li tudíž věřitel uspokojen plněním z majetku žalobce jako solidárního dlužníka, jednalo se o plnění na základě platného právního důvodu, nikoliv o bezdůvodné obohacení (srovnej § 451 a násl. obč. zák., respektive § 2991 a násl. o. z.). Logicky nemůže jít ani o případ naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení tzv. plněním za jiného, jež předpokládá, že ten, kdo plnil jinému (poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomu plnění povinen [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 96/2010; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. V posuzovaném případě žalobce plnil věřiteli dluh vlastní, a to jako jeden ze solidárně zavázaných dlužníků.

Poukazuje-li rovněž dovolatelka – aniž by řádně vymezila některý z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. – na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5866/2017, pak pomíjí, že závěry vyslovené v odkazované věci byly učiněny na základě skutkového stavu zcela odlišného od skutkového stavu aktuálně projednávané kauzy. V odkazované věci žalobce – na rozdíl od skutkových poměrů věci přítomné – poskytl žalované finanční prostředky získané prodejem společné věci.

Protože dovolatelka výslovně neuvedla, že by dovolání směřovalo pouze proti některé části výroku rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované má vady, pro které nemůže být v řízení pokračováno; proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 10. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru