Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2888/2017Usnesení NS ze dne 30.01.2018

HeslaCírkev (náboženská společnost)
Obec
Přípustnost dovolání
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2888.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017

§ 243c odst. 1,3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017

§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 0...

více
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1388/18 ze dne 09.10.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2888/2017-152

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Doudleby, se sídlem v Českých Budějovicích 7, Generála Svobody 421/12, IČ 650 50 754, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalovaným 1) obci D., se sídlem Doudleby 6, IČ 002 44 813, zastoupené Mgr. Martinem Caplem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Husova tř. 1847/5, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 358/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. března 2017, č. j. 7 Co 65/2017-128, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 30 C 358/2015-97, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná 2) je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných pozemků, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 3. 2017, č. j. 7 Co 65/2017-128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2).

Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobkyní (právní nástupkyní Římsko-katolického kostela v Doudlebech) podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), odůvodněné zejména tím, že předmětné pozemky jsou částmi původního pozemku parc. č. (les), jenž byl právnímu předchůdci žalobkyně vykoupen bez náhrady rozhodnutím o výkupu vydaným Jednotným národním výborem v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 1949 podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), a že žalovaná 1), která je zapsána jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí, je nabyla v rozporu s § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), jakož i v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“).

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že předmětný pozemek parc. č. (les) se po jeho odnětí původnímu vlastníku podle zákona č. 46/1948 Sb. stal předmětem přídělu, přičemž byl odevzdán do držby k datu jeho faktického převzetí obcí D., tj. ke dni 1. 10. 1949 - viz přídělová listina pro MNV v Doudlebech vydaná Ministerstvem zemědělství dne 2. 3. 1950 podle § 16 odst. 6 zákona č. 46/1948 Sb. a zápis ze dne 29. 9. 1950, sepsaný na MNV Doudleby za přítomnosti zástupců KNV v Českých Budějovicích, ČSSL n. p., lesní závod Dolní Hvozd, Nové Hrady, Lesní správy v Českých Budějovicích, MNV Doudleby a Římskokatolického kostela v Doudlebech. Došlo-li tedy k převzetí pozemků před 31. 12. 1949, staly se vlastnictvím obce Doudleby, neboť podle § 17 zákona č. 46/1948 Sb. přidělená půda přecházela do vlastnictví přídělců dnem převzetí držby; na tom nic nemění skutečnost, že listina o přídělu byla vydána po 1. 1. 1950, tedy po zániku obcí jako samosprávných celků (zákon č. 279/1949 Sb.). Dle § 2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. totiž platí, že nemovitosti, které byly přiděleny obcím jako přídělcům, přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo. V tomto ustanovení zákonodárce podle odvolacího soudu reflektuje obecně známou historickou situaci v letech 1948 a násl., kdy vesměs docházelo pouze k faktickému přídělovému řízení a listiny o tom svědčící byly vydávány až po 1. 1. 1950, tedy v situaci, kdy obce jako subjekty samostatných vlastnických vztahů zanikly. Rozpor přechodu předmětných pozemků na žalovanou 1) s § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. ani s § 29 zákona o půdě odvolací soud s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu neshledal. Žalobkyní namítané nedodržení lhůty uvedené v § 8 zákona č. 172/1991 Sb. nemělo na nabytí vlastnického práva žalované 1) k předmětnému pozemku žádný vliv, neboť tato lhůta byla jen pořádková, a teprve novela tohoto ustanovení stanovila prekluzivní lhůtu do konce března 2013. S ohledem na jednoznačný závěr o přechodu předmětných pozemků do majetku žalované 1) ze zákona č. 172/1991 Sb. se odvolací soud již nezabýval otázkou případného vydržení vlastnického práva žalovanou 1), kterou soud prvního stupně vyřešil kladně.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež pokládá za přípustné a důvodné k řešení otázky, „zda rozhodnutí o přídělu nemovitostí obci, která s nimi nehospodařila, a které bylo vydáno ministerstvem zemědělství nebo národním výborem po 1. 1. 1950, může způsobit právní následek spočívající v tom, že se církevní nemovitosti staly majetkem obce k 31. 12. 1949 a tím i právní následek, že obec nabyla vlastnictví k nemovitostem ve smyslu § 2 nebo 2a z. č. 172/1991 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a která by měla být posouzena tak, že nemovitosti se za této situace vlastnictvím obce stát nemohly“. Dovolatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2906/2011, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2898/12, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí, a má za to, že šlo o analogický případ jako v dané věci a že odvolací soud citované usnesení Ústavního soudu nesprávně interpretoval. Dále vyslovila názor, že žalovaná 1) s nemovitostmi do 31. 12. 1949 nehospodařila, a k tomu citovala část odstavce 4 zápisu ze dne 29. 9. 1950 sepsaného na MNV Doudleby.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V Důvodové zprávě k zákonu č. 114/2000 Sb., na niž dovolatelka poukázala, se uvádí: „Nejvíce problémů pramení paradoxně z jednoduchosti zákona, který konstatuje přechod vlastnictví k obecně určenému okruhu nemovitostí „ze zákona“ při splnění podmínky, že jde o majetek České republiky, který obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949. Zákon však již nestanoví způsob, jak má, resp. musí být prokázáno, že majetek k uvedenému datu obec vlastnila a nestanoví ani termín, do kterého může vlastnictví k majetku podle tohoto zákona přecházet. To má za následek, že mnoho obcí se marně dovolává přechodu vlastnictví k majetku, nabytému podle přídělových zákonů, avšak nezaknihovanému z různých důvodů do 31. 12. 1949. Ustanovení § 2 citovaného zákona sledovalo a sleduje restituci majetku obcí, který byl s účinností od 1. ledna 1950 na základě zákona č. 279/1949 Sb. zestátněn. Zákon hovoří o tom, že se vrací majetek, který obec vlastnila ke dni 31. prosince 1949. Aplikace tohoto ustanovení v právní praxi, zejména ohledně aplikační praxe soudů a katastrálních úřadů, však ohledně některého majetku činí potíže, které obcím a městům znesnadňují, ba neumožňují, vykonávat jejich zákonné právo vlastnit majetek a dovoleným způsobem s ním nakládat. Novelou se mají odstranit pochybnosti, nezakládají se žádné nové právní nároky, ty zde byly již dány zákonem č. 172/1991 Sb. Předložená novela má pouze upřesnit výklad toho, co vše obec vlastnila ke dni 31. 12. 1949 a odstranit pochybnosti při výkladu nabytí vlastnictví (zda byl rozhodující den převzetí přídělu anebo vydání přídělové listiny). Novela nebude ani retroaktivní, nebude zakládat žádná práva zpětně ke dni 24. 5. 1991. Novela jen specifikuje původní zákon zásadou superfluum non nocet (nadbytečnost neškodí), zvláště v případě majetku obcí“.

K výkladu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil Ústavní soud v nálezech ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, tak, že „restituce historického majetku byla v § 2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle § 1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle § 2a zák. č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle § 2 a přechodu podle § 1 (srov. výslovnou dikci § 2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2“)“.

Účelem zákona č. 172/1991 Sb. bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013, či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015). Účelem zákona č. 114/2000 Sb. se stalo - jak patrno i z jeho § 2a odst. 2 - mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku obecního majetku. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že výčet způsobů prokázání přídělu podle § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 450/2004, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015).

Otázka formulovaná žalobkyní přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, a usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, vydaná v obdobných věcech).

Z uvedeného plyne, že poukaz dovolatelky na část odstavce 4 zápisu ze dne 29. 9. 1950, sepsaného na MNV Doudleby, kterou citovala a jež se týká „odúčtování vzájemných nároků“, žádný význam pro posouzení dané věci nemá.

Odkazuje-li dovolatelka na závěry dovozené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003, a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2906/2011, jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. V uvedených sporech žalobce (město) založil své nároky na rozhodnutích, kterými byl podle vládního nařízení č. 90/1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory, svěřen státní majetek do správy národním výborům, a tudíž se nejednalo o přídělová rozhodnutí, pročež nebyla splněna jedna z kumulativních podmínek pro přechod nemovitosti z vlastnictví České republiky na obec.

Protože dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. ledna 2018

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru