Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 287/2021Rozsudek NS ze dne 24.02.2021

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Náhradní pozemek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.287.2021.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243e odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 96 odst. 6 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 153 odst. 2 o. s. ř...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 287/2021-352

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) S. R. H., narozeného dne XY, bytem XY, b) M. H., narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, o převod náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 39/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2020, č. j. 30 Co 215/2018-335, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. září 2020, č. j. 30 Co 215/2018-335, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 3 C 39/2018-52, nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v obci a kat. území XY dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), do jejich podílového spoluvlastnictví o velikosti podílu každého z nich id. ½ z celku, za pozemky, které jim nebylo možno pro zákonné překážky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě možno vydat (výroky I. a II.), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení částku 23.595 Kč k rukám jejich zástupce.

Poté, co žalovaná podala proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž namítala, že vůči žalobcům nepostupovala při uspokojování jejich restitučních nároků na převod náhradních pozemků liknavě či svévolně, žalobci podáním doručeným Krajskému soudu v Praze dne 13. 11. 2018 sdělili, že v mezidobí po vydání rozsudku soudu prvního stupně došlo ke změně vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY v k. ú. XY, neboť žalovaná již není vlastníkem žádného z nich, a nelze je tudíž žalobcům převést jako pozemky náhradní. S ohledem na to žalobci učinili předmětem odvolacího řízení postupně několik jiných pozemků, jež však nebyly způsobilé k převodu do jejich podílového spoluvlastnictví, přičemž v posledku požadovali převod pozemku parc. XY v kat. území XY, jakožto pozemku náhradního.

Krajský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 31. 7. 2019, č. j. 30 Co 215/2018-211, změnil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ve výrocích I. a II. tak, že „jde pouze o pozemek parc. XY v katastrálním území XY“, a ve zbývající části výroků I. a II. jej potvrdil; dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 23.595 Kč a odvolacího řízení ve výši 26.015 Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Martina Kölbla (výroky II. a III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobci jsou oprávněnými osobami dle § 4 zákona o půdě (správně dle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, ve spojení se zákonem o půdě), a domáhají se převodu náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě), že o jejich restitučních nárocích na vydání odňatých pozemků v k. ú. XY bylo rozhodnuto specifikovanými rozhodnutími Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu, z nichž první bylo vydáno dne 8. 10. 2015 pod č. j. PÚ 1854/01/7, že žalobci se žádných veřejných nabídek pozemků nezúčastnili, přičemž v odvolacím řízení účastníci učinili nesporným, že žalovaná eviduje aktuálně nárok každého z nich ve výši 49.667,42 Kč. Nabídkou pozemků vyhlášenou žalovanou na území České republiky bylo v odvolacím řízení dále prokázáno, že v období od 13. 10. 2015 do 25. 4. 2018, tedy do podání žaloby, zařadila žalovaná do veřejné nabídky 6.030 pozemků s cenou do 33.240 Kč, včetně pozemků na území hl. m. Prahy. Spornou mezi účastníky zůstala před soudy obou stupňů jen otázka, zda žalovaná postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobců liknavě či svévolně. Odvolací soud dovodil, že uplatnili-li žalobci restituční nárok na vydání odňatých pozemků v roce 1991 (správně zřejmě v roce 2001), přičemž však o tomto nároku bylo rozhodnuto poprvé až v roce 2015, a to pouze o jeho menší části, nemohli se žalobci veřejných nabídek konaných „do přibližně poloviny roku 2015“ vůbec účastnit, čímž byla jejich možnost domoci se vydání odpovídajícího náhradního pozemku dosti omezena. Byť žalovaná o dalších částech restitučního nároku žalobců rozhodla v letech 2016 až 2018, je nesporné, že o přibližně polovině těchto nároků dosud nerozhodla. Tímto postupným rozhodováním o restitučních nárocích žalobců a tím, že o jejich podstatné části nebylo dosud rozhodnuto, byla žalobcům ztížena možnost domoci se ve veřejných nabídkách takových náhradních pozemků, které by svou rozlohou a kvalitou odpovídaly pozemkům nevydaným, zejména pozemkům o větší rozloze nebo pozemkům, jež spolu územně souvisí. Za takového stavu nelze dle odvolacího soudu po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se veřejných nabídek účastnili, neboť s evidovanou výší nároku by se mohli postupně ucházet jen o pozemky, které hodnotě ani rozloze odňatých pozemků neodpovídají, a možnost dosáhnout odpovídající náhrady poté, co bude rozhodnuto o celém jejich nároku, by si převodem takových pozemků fakticky ztížili či zcela znemožnili. Odvolací soud uzavřel, že „chování“ žalované při vyřizování restitučního nároku považuje shodně se soudem prvního stupně nejen za liknavé, ale „rovněž za jednání nesoucí znaky libovůle“, a že „soud prvního stupně rozhodl správně, když žalobě na nahrazení projevu vůle žalované o převodu náhradních pozemků vyhověl“. Žalobci v odvolacím řízení nárokovaný náhradní pozemek parc. XY o výměře 47 m2 v k. ú. XY, vedený jako trvalý travní porost je podle zjištění odvolacího soudu ve vlastnictví České republiky s příslušností Státního pozemkového úřadu s ním hospodařit, není zatížen věcnými právy ani plombami, přičemž jeho cena dle znaleckého posudku činí 940 Kč, a je tudíž k převodu vhodný.

Na základě dovolání podaného žalovanou Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 28 Cdo 71/2020-241, rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé ohledně pozemku parc. XY v k. ú. XY a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť nepřisvědčil jeho závěru, považoval-li „chování žalované při vyřizování restitučního nároku žalobců“ shodně se soudem prvního stupně nejenom za liknavé, ale i za jednání nesoucí znaky libovůle. Dovolací soud - s odkazem na příslušná ustanovení relevantních právních předpisů, z nichž vyplývá, že od okamžiku, kdy žalobci uplatnili v roce 2001 nárok na vydání původních pozemků, rozhodovaly o uplatněných nárocích oprávněných osob na vydání odňatých pozemků pozemkové úřady (do 31. 12. 2012), a že Státní pozemkový úřad, jakožto organizační složka státu, byl zákonem č. 503/2012 Sb. zřízen od 1. 1. 2013 - odvolacímu soudu především vytkl, že zcela přehlédl a nerozlišil, že rozhodnutí o nároku oprávněných osob na vydání odňatého majetku způsobem uvedeným v § 6 zákona o půdě a vzniklém podle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., bylo až do 31. 12. 2012 v působnosti příslušného pozemkového úřadu, jakožto správního orgánu, který v soukromoprávní věci rozhodoval podle správního řádu (dle zákona č. 71/1967 Sb.), že do 31. 12. 2012 měl zákonnou povinnost nároky na převod náhradních pozemků uspokojovat Pozemkový fond České republiky, který byl dle § 1 zákona č. 569/1991 Sb. právnickou osobou, tedy zcela odlišný subjekt od pozemkových úřadů, a že Státní pozemkový úřad vznikl sloučením Pozemkového fondu České republiky a struktury Pozemkových úřadů, přičemž na něj ze soustavy pozemkových úřadů přešlo i rozhodování o uplatněných nárocích oprávněných osob na vydání odňatých pozemků, a jeho povinností je mimo jiné i převádět náhradní pozemky dle zákona o půdě. Dále Nejvyšší soud s poukazem na jeho ustálenou rozhodovací praxi a judikaturu Ústavního soudu znovu zopakoval a zdůraznil závěr, že k výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby (jíž vznikl nárok na náhradu - na náhradní pozemek za pozemky, které jí nebo jejímu právnímu předchůdci nebyly pro zákonnou překážku uvedenou v § 11 odst. 1 zákona o půdě vydány) mimo veřejnou nabídku lze přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované kvalifikovat jako liknavý (svévolný či diskriminační), a nemůže-li se oprávněná osoba (v daném případě každý ze žalobců, jejichž nárok je třeba posuzovat samostatně) i přes své aktivní přičinění dlouhodobě domoci svých práv. V dané věci je ovšem jednoznačné, že k takovému závěru dospět nelze, když v řízení bylo jednak zjištěno, že žalobci žádnou aktivitu při uspokojování jejich restitučních nároků (vyjma podání žaloby v této věci dne 26. 1. 2018) ve shora uvedeném období od 13. 10. 2015 do rozhodnutí odvolacího soudu, nevyvinuli, a dále že v období od 13. 10. 2015 do 25. 4. 2018 bylo do veřejných nabídek pozemků dle § 11a odst. 2 zákona o půdě, do nichž se žalobci mohli přihlásit, zařazeno 6.030 pozemků s cenou do 33.240 Kč, včetně pozemků na území hl. m. Prahy. V řízení tudíž nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, jež by mohly vést k závěru, že ze strany žalované se (ve shora uvedeném období) jednalo ve vztahu k vypořádání nároků žalobců na převod náhradního pozemku o liknavost (libovůli), tedy o postup v rozporu se zákonem o půdě. Ostatně žalobci sami v odvolacím řízení navrhli, aby jim byl bezúplatně převeden pozemek parc. XY v k. ú. XY o výměře 47 m2, jehož hodnota činí 940 Kč a který již do veřejné nabídky zařazen byl. Dovolací soud uzavřel, že ze samotné délky správního řízení o nároku žalobců, jakožto oprávněných osob, na vydání původních pozemků před příslušným pozemkovým úřadem od roku 2001 a posléze před Státním pozemkovým úřadem vedeným (dle správního řádu) do 13. 10. 2015, kdy bylo vydáno správní rozhodnutí, nelze liknavý postup žalované dovozovat, jelikož do tohoto data žalobcům nárok na převod náhradních pozemků ještě ani nevznikl. Na liknavý postup žalované pak nelze usuzovat ani z okolnosti, že o uplatněném nároku žalobců na vydání odňatých pozemků žalovaná rozhodovala postupně v letech 2015 až 2018 a že nerozhodla o celém jejich uplatněném nároku, neboť tak činila v postavení správního orgánu rozhodujícího podle správního řádu, a nikoli v postavení subjektu povinného k uspokojení nároků žalobců na převod náhradního pozemku (náhradních pozemků).

Krajský soud v Praze ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 8. 9. 2020, č. j. 30 Co 215/2018-335, jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY v katastrálním území XY „ve vlastnictví státu“ k uspokojení restitučního nároku žalobců zamítl (výrok I.), a dále rozhodl, že žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 7.500 Kč (výrok II.). Poukázal na to, že účastníci učinili nesporným, že žalovaná eviduje v současné době nárok každého ze žalobců ve výši přibližně 60.000 Kč a že v období od 13. 10. 2015 do 25. 4. 2018 bylo do veřejné nabídky žalované zařazeno 6.030 pozemků s cenou do 33.240 Kč, včetně 41 pozemků v okrese Praha-město, přičemž mezi nimi byly i následující pozemky: pozemek o výměře 1.561 m2 v k. ú. XY v ceně 7.738 Kč, pozemek o výměře 504 m2 v k. ú. XY v ceně 5.191 Kč, pozemek o výměře 7.862 m2 v k. ú. XY v ceně 31.465 Kč, pozemek o výměře 3.655 m2 v k. ú. XY v ceně 13.889 Kč, pozemek o výměře 3.806 m2 v k. ú. XY v ceně 14.277 Kč a pozemek o výměře 950 m2 v k. ú. XY v ceně 7.315 Kč, tedy v katastrálních územích blízkých XY nebo XY. Dále zjistil, že žalobce b), zastoupený JUDr. Kölblem, požádal dne 30. 3. 2020 o převod pozemku o výměře 5.605 m2 v k. ú. XY nabízený ve veřejné nabídce za 57.731,50 Kč, že byl vyzván k podání návrhu nabídky s tím, že o něj projevilo zájem více osob, a že následně byl vyrozuměn o stažení tohoto pozemku z veřejné nabídky s ohledem na nařízení předběžného opatření o zákazu dispozice s ním. Odvolací soud především připomněl závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho předchozím kasačním rozsudku, že skutečnosti tvrzené žalobci - že do roku 2015 se nemohli veřejných nabídek pozemků vůbec zúčastnit a že bylo-li o jejich restitučních nárocích rozhodováno postupně (a dosud o všech nebylo rozhodnuto), nemohli se ucházet o pozemky, které by svou rozlohou a kvalitou odpovídaly pozemkům nevydaným (celé jejich hodnotě) - nelze považovat za okolnosti, které by umožnily kvalifikovat postup žalované jako liknavý (svévolný či diskriminační), že do prvního rozhodnutí v roce 2015 žalobcům nárok na převod náhradních pozemků ještě ani nevznikl, a že další rozhodování činila žalovaná v postavení správního orgánu rozhodujícího podle správního řádu, nikoliv v postavení subjektu povinného k uspokojení nároků žalobců na převod náhradního pozemku. S tvrzením žalobců, že pozemky zařazené od roku 2015 do veřejné nabídky pozemků nejsou adekvátní pozemkům nevydaným a že se proto těchto nabídek neúčastnili, se vypořádal závěrem, že jejich požadavek na převod pozemků určených k zastavění či podobné realizaci neodpovídá smyslu a účelu zákona o půdě vyjádřenému v jeho preambuli ani povaze nevydaných pozemků, jelikož platí zásada ekvivalence pozemku odňatého a pozemku náhradního, jak dovodila ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu a judikatura Ústavního soudu. Bylo-li v dané věci prokázáno, že žalovaná nabízela v období od 13. 10. 2015 do 25. 4. 2018 dostatek pozemků v nabídkové ceně, která restituční nároky žalobců nepřesahovala, a to i na území hl. m. Prahy, mohly být jejich nároky uspokojeny. Žalobci se ovšem žádných veřejných nabídek nezúčastnili a jejich jedinou aktivitou - kromě podání žaloby - byla účast jednoho z nich ve veřejné nabídce v době po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu; nejedná se tedy o trvalou snahu a součinnost při uspokojení restitučních nároků zákonem předvídaným způsobem, přičemž legitimní důvod pro pasivitu žalobců ve vztahu k účasti ve veřejných nabídkách není dán, a to i s ohledem na jejich požadavky na kvalitu náhradních pozemků, které nelze posoudit jako oprávněné. Žalobci proto nemohou úspěšně poukazovat na nepoměr mezi počtem vhodných nabízených pozemků a počtem restituentů, na skutečnost, že v době do roku 2015 vhodné pozemky nabízeny byly, ani na pochybení žalované při uspokojování restitučních nároků jiných osob anebo na převod pozemků na území hl. m. Prahy dle zákona č. 95/1999 Sb., neboť negativní vliv tvrzených pochybení žalované na uspokojení jejich konkrétního nároku nelze dovodit. Ohledně žalobci tvrzeného „porušení blokačních ustanovení zákona o půdě“ poukázal odvolací soud na to, že „žalobci se nápravy tvrzených pochybení domáhají jiným způsobem, který by následně nárok na převod náhradního pozemku vyloučil“. Odvolací soud uzavřel, že v dané věci nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly odklon od zákonem stanoveného postupu při uspokojování restitučního nároku žalobců.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu jimi tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a tato je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (§ 237 o. s. ř.)“. Dovolatelé jsou nadále přesvědčeni o tom, že „se na nich žalovaná dopustila jak liknavosti, tak svévole, tak i diskriminace oproti ostatním oprávněným osobám, a to tak podstatným způsobem, že je postup žalobců prostřednictvím zdejšího řízení oprávněný a důvodný“. Liknavostí žalované nepochybně je, „pokud od vydání prvého rozhodnutí v roce 2015 dosud nerozhodla o celém nároku“, naopak vydala více než 30 správních rozhodnutí, jimiž „žalobcům vydala, či částečně vydala anebo jim nevydala spoluvlastnické podíly k pozemkům“ odňatým jejich právní předchůdkyni, přičemž mnohá z nich jsou žalobci či dalším účastníkem správního řízení (hl. m. Prahou) napadena žalobami podle části páté občanského soudního řádu; v důsledku toho se od roku 2015 nemohou účastnit veřejných nabídek či jen těch, které se týkají pozemků s nižší cenou. Liknavostí a svévolí je pak podle dovolatelů i jednání žalované, coby osoby povinné, a to v době do rozhodnutí o nárocích žalobců, spočívající v nerespektování jejich práv, resp. v porušování blokačního ustanovení zákona o půdě, když spoluvlastnické podíly na pozemcích, k nimž řádně uplatnili v červnu 2001 restituční nároky, převedla v letech 2001 až 2009, resp. 2013, na třetí osoby. Postup žalované lze považovat za liknavý i tehdy, jestliže vhodné pozemky v lokalitě, o níž projevila oprávněná osoba zájem, nabízela v režimu zákona č. 95/1999 Sb. a nikoliv dle zákona o půdě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013), či upřednostňovala převody pozemků na osoby, které se o ně ucházely cestou neveřejnou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009). Dále dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2455/2019, a dalšími rozhodnutími v něm citovanými, že žalovaná dlouhodobě nabízí velmi málo vhodných pozemků k náhradám, a „důrazně“ se ohradili proti tomu (jak uvedl odvolací soud), že očekávají pozemky stavební a nikoliv zemědělské. Poukázali též na to, že do podání dovolání se neúspěšně zúčastnili nejméně 3 veřejných nabídek. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání (jež posoudil podle jeho obsahu) projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval tím, zda je dovolání žalobců přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Předmětem řízení před odvolacím soudem bylo - poté, co jeho dřívější rozsudek v této věci byl kasačním rozsudkem dovolacího soudu zrušen se závaznými právními názory - posouzení, zda je důvodná žaloba žalobců, jakožto oprávněných osob, jimž v restitučním řízení nebyly vydány pozemky odňaté jejich právní předchůdkyni z důvodu výluk uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě, na převod náhradního pozemku č. parc. XY v kat. území XY mimo veřejné nabídky, odůvodněná tvrzením, že žalovaná vůči nim postupovala liknavě a svévolně.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda soud může zamítnout žalobu o převod původně žalobcem požadovaného pozemku jako náhradního v situaci, kdy nárok žalobce byl uspokojen převodem jiného pozemku než původně žalobcem požadovaného na základě rozhodnutí soudu, jež bylo dovolacím soudem zrušeno proto, že skutečnosti tvrzené žalobcem nelze považovat za okolnosti, které by umožňovaly kvalifikovat postup žalované jako liknavý či svévolný, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jinak dovolání přípustné není.

V posuzované věci z výpisu z katastru nemovitostí založeného ve spisu (viz čl. 275), vyplývá, že žalobci byli na základě dřívějšího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, č. j. 30 Co 215/2018-211 (který byl zrušen citovaným kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu) zapsáni v katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci pozemku parc. XY o výměře 47 m2 v kat. území XY, každý co do id. 1/2 (právní účinky zápisu nastaly ke dni 27. 9. 2019).

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že ustanovení § 96 odst. 6 o. s. ř., které bylo do občanského soudního řádu vloženo účinností zákona č. 296/2017 Sb., neumožňuje žalobci poté, co rozhodnutí odvolacího soudu o věci, případně též soudu prvního stupně, bylo dovolacím soudem zrušeno, vzít žalobu účinně zpět. Soud je tak povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, vydané v řízení o uložení platební povinnosti; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1252/20). „Zjistí-li soud, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost, a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil. Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení (srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 804/08) i případného nároku na vrácení plnění poskytnutého žalovaným (k otázce závaznosti zamítavého výroku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“.

Ústavní soud v aktuálním nálezu pléna ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, jímž zamítl návrh (taktéž v řízení o uložení platební povinnosti žalovanému) na zrušení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., v jeho bodu 33. vyslovil následující závěry: „Napadené ustanovení umožňuje po vrácení věci soudu nižšího stupně (dovolacím soudem) pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný žalobci plnil. Soud může vycházet z již provedených důkazů a provede již jen takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Na základě před ním provedených důkazů a vycházeje z právního názoru dovolacího soudu (který je závazný pouze v této konkrétní věci), soud znovu o žalobě rozhodne. Stěží jinak, než že žalobu zamítne. V prvním případě proto, že se nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl). Ve druhém případě proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, a na tomto základě byl uplatněný nárok uspokojen. V obou případech se ovšem - jako zásadní - uplatní, že výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu, pročež rozsudek v prvním případě (druhý není třeba řešit) představuje úplnou prejudici (viz § 135 odst. 2, § 159a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže žalobce přijaté plnění nevydá dobrovolně, postačí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení provést důkaz rozsudkem z původního sporu. Odpadá tak potřeba „skutečného“ sporu o bezdůvodné obohacení, k němuž by muselo dojít, jestliže by řízení po zpětvzetí žaloby bylo zastaveno. Takové řízení by muselo být vedeno - ve vztahu k řízení původnímu - znovu se vším všudy, neboť důkazy dříve provedené by nemohly být do řízení nového „jen tak přeneseny“, nýbrž by musely být provedeny znovu. Neobstojí ani námitka navrhovatele stran nákladů řízení. Mělo by být rozhodováno podle úspěchu ve věci. V prvním případě by měl úspěch žalovaný. Ve druhém případě je úspěch žalobce zprostředkovaný úsudkem o „úspěchu“ žalobcovy pohledávky. Zamítnutí žaloby pro plnění žalovaného na tom nic nemění. V situaci, kdy ani žalovaný nemá zájem na dalším vedení řízení, lze postupovat odklonem od speciálního pravidla upraveného v § 96 odst. 6 o. s. ř. k pravidlu obecnému upravenému v § 96 odst. 3 o. s. ř.“.

Shora uvedené závěry aplikoval Nejvyšší soud např. i v jeho usnesení ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1797/2020, v řízení o převod náhradního pozemku oprávněným osobám.

Dovolací soud znovu opakuje, že žaloba na převod pozemku parc. č. 228/1 v kat. území Ondřejov u Prahy do podílového spoluvlastnictví žalobců každému co do id. 1/2, jakožto náhradního pozemku za pozemky, které jim nebyly v restitučním řízení vydány, nebyla podána důvodně [jelikož skutečnosti tvrzené žalobci nelze považovat za okolnosti, jež by umožňovaly kvalifikovat postup žalované jako liknavý či svévolný (natož diskriminační)], kterýžto závěr vyslovený v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu (na němž není důvodu cokoliv měnit) byl pro odvolací soud závazný, a dovoláním napadeným rozsudkem se od něj nikterak neodchýlil, a tento rozsudek není ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přitom závěry Nejvyššího soudu vyslovené v tomto kasačním rozsudku, jak jsou uvedeny shora, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit, odvolací soud při svém novém rozhodnutí plně respektoval a vycházel z nich, přičemž i náležitě vysvětlil, že na danou věc se nevztahují závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2455/2019, a v dalších v něm odkazovaných rozhodnutích, neboť se jednalo o skutkově odlišné případy. Námitkami v dovolání tudíž žalobci jen zpochybňují závěry, k nimž dovolací soud dospěl v předchozím kasačním rozsudku a jimiž byl odvolací soud v novém rozhodnutí vázán (srov. § 243g odst. 1 část věty za středníkem a § 226 o. s. ř.).

Na shora uvedeném pak nic nemění ani námitka žalobců, že „liknavostí a svévolí je i jednání žalované“, coby osoby povinné v době do rozhodnutí o jejich nárocích, spočívající v nerespektování jejich práv, resp. v porušování blokačního ustanovení zákona o půdě, když spoluvlastnické podíly na pozemcích, k nimž řádně uplatnili v červnu 2001 restituční nároky, převedla na třetí osoby v letech 2001 až 2009, resp. v roce 2013, neboť tato námitka se netýká postupu žalované při uspokojování nároků žalobců na převod náhradních pozemků.

Jejich další námitkou, že do podání dovolání se zúčastnili „nejméně“ třech veřejných nabídek, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.).

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena i v závěru, že řízení o převod náhradního pozemku podle § 11a zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud žalobním návrhem - jde-li o určení okruhu převáděných pozemků - vázán, a nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016). S tímto právním názorem se ztotožnil i Ústavní soud v aktuálním nálezu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20, v němž - vycházeje z citované judikatury Nejvyššího soudu - dále vyslovil, že „v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dojde k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nevyzve-li obecný soud neúspěšného žadatele k označení jiných vhodných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok“.

Z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom nevyplývá, že by o uspokojení skrze jiné než původně v žalobě označené pozemky mohlo být uvažováno toliko v řízení před soudem prvního stupně, naopak, v judikatuře Nejvyššího soudu se lze setkat s případy, v nichž se tak stalo právě v řízení odvolacím, byly-li původně požadované pozemky shledány k vydání nevhodnými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, či ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4207/2019).

Právě o takovou situaci se jednalo v dané věci, neboť žalobci již v podání doručeném odvolacímu soudu dne 13. 11. 2018 sdělili, že v mezidobí po vydání rozsudku soudu prvního stupně došlo ke změně vlastnického práva k pozemkům parc. XY v k. ú. XY, ohledně nichž bylo jejich žalobě vyhověno, neboť žalovaná již není vlastníkem žádného z nich, a nelze je tudíž žalobcům převést jako pozemky náhradní; v řízení u odvolacího soudu pak v posledku navrhli, aby jim byl do jejich podílového spoluvlastnictví převeden pozemek parc. XY v kat. území XY, jakožto pozemek náhradní, a to namísto původně nárokovaných pozemků (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4207/2019). Jestliže odvolací soud tomuto jejich návrhu vyhověl dřívějším rozsudkem ze dne 31. 7. 2019, č. j. 30 Co 215/2018-211, na jehož základě byli žalobci zapsáni v katastru nemovitostí jako jeho podíloví spoluvlastníci, který však byl kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu zrušen, mohl odvolací soud žalobu zamítnout jen ve vztahu k požadavku žalobců na převod pozemku XY v kat. území XY, a nikoliv ve vztahu k původně nárokovaným pozemkům parc. XY v k. ú. XY, o jejichž převod jako náhradních již žalobci v odvolacím řízení neusilovali, a to právě z důvodu, že žalovaná od roku 2018 není jejich vlastníkem, a k převodu tudíž nejsou vhodné, jelikož jsou zatíženy právy třetích osob, což platí i v případě, jsou-li ve vlastnictví třetích subjektů (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011, a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2322/2020).

Dospěl-li odvolací soud v napadeném rozsudku k závěru, že žalovaná nepostupovala při uspokojování nároku žalobců na převod náhradního pozemku liknavě či svévolně (natož diskriminačně), pak bylo namístě zamítnout žalobu o převod pozemku parc. XY v kat. území XY do podílového spoluvlastnictví žalobců proto, že žalobci na převod náhradního pozemku (náhradních pozemků) mimo veřejné nabídky nemají nárok, a žaloba není tudíž důvodná, a nikoliv zamítnout žalobu o převod pozemků parc. XY v k. ú. XY.

Protože rozsudek odvolacího soudu, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY v katastrálním území XY „ve vlastnictví státu“ k uspokojení restitučního nároku žalobců, není správný, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, přičemž odvolací soud neopomene rozhodnout i o nákladech obou dovolacích řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 2. 2021

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru