Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2857/2020Usnesení NS ze dne 12.10.2020

HeslaZemědělská půda
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2857.2020.1
Dotčené předpisy

§ 1 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 30 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2857/2020-303

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. V., narozeného XY, bytem XY, b) A. K., narozené XY, bytem XY, a c) A. R., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, za účasti P-D Refractories CZ a.s., identifikační číslo osoby 163 43 409, se sídlem ve Velkých Opatovicích, Nádražní 218, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 215/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, č. j. 29 Co 499/2019-281, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit účastníku řízení (P-D Refractories CZ a.s.) na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Městský soud v Praze změnil ve výrocích I a II rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 7. 2019, č. j. 25 C 215/2015-235, tak, že se zamítá žaloba s návrhem, aby soud nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu, č. j. PÚ 2026/96/2, ze dne 7. 9. 2015, a rozhodl, že žalobci jsou vlastníky budovy XY na pozemku parc. XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – žalobce a) a žalobkyně b) každý s id. podíly o velikosti 7/192 a žalobkyně c) s id. podílem o velikosti 1/96; změněn byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku IV tak, že se účastníku řízení P-D Refractories CZ a.s. neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení (výrok II) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok III).

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci (dále i jen jako „dovolatelé“) v jeho celém rozsahu. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud při řešení relevantní otázky hmotného práva (zda předmětné nemovitosti mají zemědělský charakter a spadá-li řízení o nich do působnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že charakter předmětných nemovitostí je třeba posuzovat ke dni 5. 11. 1949, k němuž byly nárokované nemovitosti postiženy vyvlastňovacím výměrem vydaným podle zákona č. 46/1948 Sb.; k uvedenému datu nemovitosti – dle mínění dovolatelů – byly součástí zemědělské usedlosti, sloužily k zemědělským účelům a pro tento svůj charakter je lze žalobcům vydat postupem podle zákona č. 229/1991 Sb.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro posouzení, zda se na nemovitý majetek vymezený v § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. vztahuje působnost zákona č. 229/1991 Sb., je určující, zda tento majetek měl k rozhodnému datu, kterým je 24. 6. 1991 (den účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.) charakter zemědělského majetku, tj. byl-li součástí zemědělského půdního fondu, či patřil-li k původní zemědělské usedlosti, či sloužil-li k zemědělské výrobě (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1867/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 113/2020, a judikaturu v něm odkazovanou).

Takto vymezenou působnost zákona č. 229/1991 Sb. rozšiřuje pro účely restitučního procesu ustanovení § 30 citovaného zákona, a to na majetek, který nespadá do definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Postačuje přitom, že v době přechodu na stát byl dotčený majetek používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, či ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015). Za zemědělské obhospodařování lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016).

Půdou ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (s přihlédnutím i k ustanovením zákona č. 334/1992 Sb., o zemědělském půdním fondu) se rozumí zejména orná půda, vinice, chmelnice, zahrady, ovocné sady, pastviny a lesní pozemky; může jít také o půdu, která dočasně není obdělána, ale je nepostradatelná pro provozování zemědělské nebo lesní výroby (např. vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu, lesní a polní cesty, průseky v lesích apod.). Budovami a stavbami, patřícími k původní zemědělské usedlosti (jako např. vodárny, betonové hnojiště, silážní žlaby apod.) jsou míněny stavby spojené se zemí pevným základem. Zemědělskou usedlostí je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný komplex (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1095/2005).

Od závěrů shora citované judikatury se odvolací soud při posouzení rozhodného okamžiku pro určení povahy předmětných nemovitostí, jejichž (minoritní) podíly si žalobci pro sebe nárokují, neodchýlil, považoval-li v tomto směru – primárně – za rozhodný stav nemovitostí k 24. 6. 1991 (tj. ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.). Hodnotící závěr o povaze majetku (jako nezemědělského) pak opřel i o zjištění, že předmětné nemovitosti ztratily svůj zemědělský charakter již v souvislosti s vydáním stavebních povolení v roce 1948 (kdy stavba XY na pozemku parc. XY v katastrálním území XY byla v následujících letech užívána jako škola a pozemky k ní přiléhající byly užívány rovněž pro školské účely, a nesloužily tudíž zemědělské výrobě). Na zmiňovaném (nezemědělském) charakteru předmětných nemovitostí se nic nezměnilo ani k 24. 6. 1991.

Bylo-li v řízení prokázáno, že předmětné nemovitosti již v době přechodu na stát (tj. ke dni 5. 11. 1949) nesloužily zemědělskému hospodaření, resp. s ním nijak nesouvisely, a jestliže stejně tak tomu bylo i k rozhodnému dni (tj. k 24. 6. 1991), nemohou nárokované nemovitosti představovat nemovitosti ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ani majetek odpovídající ustanovení § 30 téhož zákona. Z uvedeného pak rezultujícímu závěru odvolacího soudu, že žalobci nárokované nemovitosti (resp. jejich spoluvlastnický podíl), jenž neměly ani v době odnětí státem a ani později zemědělský charakter a tudíž nepodléhají režimu zákonu č. 229/1991 Sb., nelze ani z pohledu odkazované judikatury nic vytknout.

Usuzují-li dovolatelé na jiné právní posouzení věci v otázce aplikovatelnosti ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. na nyní projednávanou věc v závislosti na charakteru předmětných nemovitostí ke dni jejich odnětí státem, činí tak na podkladě jiného skutkového stavu, než který měl za prokázaný odvolací soud (zpochybňují-li závěry odvolacího soudu o nezemědělském charakteru sporných nemovitostí). Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) nemovitostí jejich tehdejšími vlastníky je věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2842/2012). Proto tyto skutkové námitky způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. nenaplňují a nemohou proto ani založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odkaz dovolatelů na závěry z „nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 186/96“ (coby jediné jimi v dovolání označené rozhodnutí, kdy tímto odkazem – patrně – míří na nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 186/95) je ve skutkových a právních poměrech nyní projednávané věci zjevně nepřípadný, jestliže v odkazované věci soudy nevydaly oprávněné osobě jí nárokované nemovitosti s akcentem na překážky dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) a § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a kdy Ústavní soud následně označil soudy takto učiněné závěry jednak za nepřezkoumatelné (ve vztahu k překážce dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), dílem pak za vybočující z mezí ústavnosti (ve vztahu k aplikaci ustanovení § 11 odst. 4 citovaného zákona). I z toho je zřejmé, že jde o problematiku zcela odlišnou oproti té, jež je relevantní v nyní posuzované věci.

Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu i to, že „jen formalisticky převzal pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 437/94“, jde o kritiku nikoliv zcela korektní, poměřováno všemi důvody napadeného rozhodnutí, z nichž se podává mimo jiné, že k závěru o (nezemědělském) charakteru předmětných nemovitostí odvolací soud v dané věci dospěl na základě vlastních skutkových zjištění (viz bod 14 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a právního posouzení a kdy – nad rámec a spíše již jen na podporu jím učiněných závěrů (jež v tomto směru naplňují i princip legitimního očekávání, tj. že projednávaný případ bude soudem rozhodnut obdobně jako případy již projednané a rozhodnuté) současně připomněl, že stejný závěr o nezemědělském charakteru předmětných nemovitostí učinily soudy již dříve i v jiné věci (v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Ca 437/94, v níž si většinové spoluvlastnické podíly k předmětným nemovitostem – neúspěšně – nárokovaly jiné osoby).

Z výše uvedeného vyplývá, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje (že otázky vymezené dovoláním odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek).

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádí-li dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu napadají „v celém rozsahu“) a proti rozhodnutí (usnesení), jímž bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek (jež se nadto poměrů žalobců ani nedotýká) je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h), resp. § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady (oprávněné) účastnice řízení představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 10. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru