Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2844/2017Rozsudek NS ze dne 28.11.2017

HeslaNáhradní pozemek
Rozsudek pro uznání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2844.2017.1
Dotčené předpisy

§ 153a odst. 3 o. s. ř.

§ 114b o. s. ř.

§ 11 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2844/2017-105

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 330/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2017, č. j. 13 Co 65/2017-48, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2017, č. j. 13 Co 65/2017-48, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. prosince 2016, č. j. 10 C 330/2016-21, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 10 C 330/2016-21, výrokem pod bodem I, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku v kat. území B. (dle ustanovení § 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 6. 2018; dále jen „zákon o půdě“) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vycházel z toho, že žalovaná nesplnila povinnost vyjádřit se ve lhůtě 30 dnů k žalobě, jež jí byla v tomto řízení uložena usnesením ze dne 24. 10. 2016, č. j. 10 C 330/2016-17, vydaným dle ustanovení § 114b odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.), pročež nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou (dle § 114b odst. 5 o. s. ř.), kdy soud rozhodne ve věci rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 13 Co 65/2017-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání byly podle odvolacího soudu naplněny, neboť povaha věci (její skutková a právní složitost) umožňovala vydání kvalifikované výzvy podle ustanovení § 114b o. s. ř. a žalovaná se ve stanovené lhůtě ve věci nevyjádřila, ani nesdělila, že ji ve vyjádření brání vážný důvod. Neobstojí námitka žalované o nedostatečném počtu zaměstnanců, kteří by byli schopni na kvalifikovanou výzvu soudu reagovat, ani její námitky k věci samé. K námitkám o vadách žaloby odvolací soud uzavřel, že žaloba je projednatelná, neboť obsahuje rozhodná skutková tvrzení i označení důkazů k jejich prokázání. Konečně, jde-li o požadovaný náhradní pozemek, žaloba nepostrádá způsob jeho ocenění, čili je dle odvolacího soudu seznatelné, že cena pozemku nepřesahuje výši restitučního nároku žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek týkajících se předpokladů pro vydání rozsudku pro fikci uznání, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, resp. otázek, při jejichž řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Konkrétně pak dovolatelka namítá, že žaloba o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku postrádá vylíčení některých podstatných rozhodných skutečností, zejména co do úplného popisu skutečností osvědčujících údajnou liknavost žalované při uspokojování nároku žalobce, omezuje-li se žaloba na tvrzení o nemožnosti uspokojit restituční nárok veřejnými nabídkami toliko na území hlavního města Prahy a na období od roku 2013 do roku 2016 a postrádá-li i tvrzení o tom, byl-li žalobce sám aktivní ve snaze domoci se uspokojení svého nároku. Žaloba – dle názoru dovolatelky – rovněž neobsahuje ani skutečnosti rozhodné pro posouzení převoditelnosti pozemku (jeho vhodnosti) a jeho ocenění, neboť v ní žalobce navrhuje, aby se soud na převoditelnost pozemku dotázal žalované, a neuvádí, jaká je cena k převodu nárokovaného pozemku, nýbrž toliko argumentuje, jak by měl být pozemek oceněn, přičemž ani tuto jeho argumentaci nepovažuje dovolatelka za konformní s judikaturou Nejvyššího soudu. Z žaloby proto nevyplývá, zda cena náhradního pozemku je ekvivalentní hodnotě restitučního nároku žalobce, ač odvolací soud nesprávně uvádí, že tento závěr (jenž je hodnotícím závěrem, nikoliv skutkovým tvrzením) je z žaloby seznatelný. Vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání bránilo podle dovolatelky i to, že již ze samotných žalobních tvrzení plyne závěr, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, uvádí-li se v žalobě, že právní předchůdkyně žalobce restituční nárok postoupila smlouvou ze dne 22. 5. 2003 jiné osobě (L. K.). Konečně pak žalovaná překážku pro vydání rozsudku pro uznání spatřuje i v tom, že z žaloby je zřejmé, že již před zahájením řízení žalovaná výslovně činěným projevem žalobcův nárok neuznávala. Ze všech těchto důvodů, pro něž má napadené rozhodnutí za nesprávné, dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce považuje závěry odvolacího soudu za správné a konformní s ustálenou judikaturou, zastávaje názor, že v dané věci byly naplněny všechny předpoklady pro vydání kvalifikované výzvy k vyjádření ve věci podle ustanovení § 114b o. s. ř., potažmo pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání. Námitky žalované zpochybňující jeho aktivní věcnou legitimaci ve sporu dle názoru žalobce nevystihují přípustné odvolací důvody proti rozsudku pro uznání dle ustanovení § 205b o. s. ř., stejně tak jako žalovanou tvrzené nedostatky žaloby ničeho nezmění na tom, že zákonná fikce uznání nároku nastala. Konečně, s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 798/2003, žalobce uvádí, že obstát nemohou ani tvrzení dovolatelky o tom, že již ze samotných žalobních tvrzení plyne, že žalovaná žalobcem uplatňovaný nárok neuznávala již před zahájením řízení. Proto žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání žalované projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníci řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a má zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky procesního práva (posouzení otázky, zda žalobce vylíčil rozhodující skutečnosti dostatečně pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právních otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).

Podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

Podle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce.

Podle ustanovení § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).

Podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).

Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že v případě vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání jsou formálními předpoklady pro jeho vydání předpoklady, za nichž tato fikce nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011, jež jsou – spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Podmínkou pro vydání kvalifikované výzvy je, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, případně, že bylo o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, anebo nebylo vyhověno výzvě podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání; okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2565/2010).

Základním předpokladem založení fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. je pak okolnost, že se žalovaný ve stanovené lhůtě na výzvu soudu bez vážného důvodu písemně kvalifikovaně nevyjádří, ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3482/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1404/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2837/2011).

Dalšími předpoklady fikce uznání jsou absence takového nedostatku podmínek řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno a absence vad žaloby bránicích pokračování v řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2949/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2245/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004).

Ve vztahu k vadám žaloby ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4414/2016, usnesení Nejvyššího soudu z 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení Nejvyššího soudu z 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002).

Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Jde o ty skutečnosti, které, budou-li v řízení prokázány, povedou k závěru, že požadavek žalobce vyjádřený v žalobním petitu je opodstatněný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2237/2013).

Rozsudkem pro uznání se nahrazuje nespornost skutkových tvrzení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř., tedy namísto skutkových zjištění, která jsou výsledkem dokazování z podnětu účastníků řízení, jsou tu „uznaná“ žalobní tvrzení. S ohledem na účinky právních důsledků fikce uznání nároku je soud povinen dbát o kvalitu žaloby, tak, aby především obsahovala všechna právně významná skutková tvrzení, z nichž se odvíjí uplatněný nárok (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5875/2016; z literatury srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 788).

V případě nároků oprávněných osob na poskytnutí jiného vhodného pozemku za pozemek, jenž jim nebylo lze vydat pro některou ze zákonem stanovených překážek (§ 11 odst. 1, § 11 odst. 2, § 11a zákona o půdě) je pak rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v závěru, že při liknavém, svévolném, či diskriminačním postupu Pozemkového fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 Česká republika, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) se mohou oprávněné osoby domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků, aniž by tyto musely být zahrnuty ve veřejné nabídce (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující judikaturu).

Jednou z podmínek úspěšného uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle je též ekvivalentnost hodnoty restitučního nároku žalobce a ceny vybraného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 905/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013), neboť v opačném případě by se oprávněná osoba bezdůvodně obohatila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015).

Tvrzení o ceně nárokovaného náhradního pozemku (o její výši) je tudíž jednou z rozhodujících skutečností (stejně jako tvrzení o hodnotě neuspokojeného restitučního nároku) a i vylíčení těchto okolností v žalobě je nezbytné k tomu, aby takovou žalobu bylo možno považovat za určitou a úplnou, potažmo k tomu, aby bylo možno vydat usnesení dle § 114b o. s. ř. a následně (při nečinnosti žalovaného) rozhodnout ve věci rozsudkem pro fikci uznání (§ 114b odst. 5, § 153a odst. 3 o. s. ř.). V dané věci ovšem žalobce takto relevantní okolnosti o ceně nárokovaného náhradního pozemku netvrdil, jestliže v žalobě toliko rozvedl – dle jeho mínění – předpokládaný (budoucí) způsob ocenění náhradního pozemku, s tím, že „je připraven nechat na své finanční náklady zpracovat ocenění náhradního pozemku nezávislým soudním znalcem, který jakmile bude mít k dispozici, poskytne soudu.“. Žaloba tak postrádá určité tvrzení o jedné ze základních skutečností, jež jsou nezbytné pro hodnotící úsudek o ekvivalentnosti restitučního nároku a nárokovaného pozemku [kdy odvolacím soudem činěný úsudek, že „je seznatelné, že cena (náhradního pozemku) nepřesahuje nárok žalobců“, ze skutečností vylíčených v žalobě bez dalšího s určitostí neplyne].

Další opodstatněná výtka dovolatelky směřuje vůči žalobním tvrzením ohledně aktivní věcné legitimace žalobce (zda je žalobce nositelem uplatňovaného práva). Jak již bylo výše uvedeno, věcnému projednání žaloby a pokračování v řízení brání též rozpornost vylíčení rozhodujících skutečností. Fikce uznání nároku je proto vyloučena též v případě vnitřního rozporu žalobou uváděných skutečností, jelikož jde o vadu žaloby bránící pokračování v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1197/2004). V projednávané věci dovolatelka důvodně namítá, že takový rozpor žaloba obsahuje, jestliže v ní žalobce uvádí, že restituční nárok nabyl od své právní předchůdkyně (M. Š.) na základě výsledků řízení o dědictví – „usnesení ze dne 29. 2. 2016, č. j. 27 D 1545/2014-262“ (jež ovšem – jde-li o okruh nabývaného majetku – pro třetí osoby závazné není), ačkoliv současně uvádí, že již jeho právní předchůdkyně restituční nárok postoupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 22. 5. 2003 jiné osobě (L. K.). Žalobce sice současně tvrdí, že v mezidobí došlo k „přecenění“ restitučního nároku z částky 61 196,60 Kč na částku 111 593,67 Kč, avšak v případě postoupení celého restitučního nároku (neuvádí-li, že došlo k postoupení toliko částečnému) jde i případné přecenění nároku k prospěchu postupníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2344/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012). Závěr o tom, zda byl postoupen celý restituční nárok, či jenom jeho část je pak závislý na konkrétním obsahu postupní smlouvy, o němž však žalobce taktéž ničeho neuvádí.

Zbylé námitky dovolatelky již opodstatněné nejsou, neboť představují pouhou polemiku s tvrzeními žalobce, zpochybňující tvrzení o liknavosti a svévoli žalované při uspokojování jeho restitučních nároků a poukazující na nedostatečnost a neprůkaznost tvrzení žalobce o převoditelnosti nárokovaného pozemku (kdy v tomto směru dovolatelka toliko předkládá odlišnou skutkovou verzi oproti verzi plynoucí ze žalobních tvrzení). Rozhodující z hlediska splnění náležitostí žaloby nezbytných pro vydání rozsudku pro uznání je však toliko skutečnost, že žaloba vylíčení rozhodujících skutečností obsahuje, nikoliv zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda se jeví jako důvodná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4349/2016, usnesení ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 194/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2622/2007). Významná zpravidla není ani skutečnost, jak se dovolatelka ke vznášeným nárokům stavěla před jejich uplatněním u soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 798/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2674/2010).

Z uvedeného ovšem vyplývá, že jako správný neobstojí závěr odvolacího soudu, že v dané věci byly splněny předpoklady pro vydání usnesení o kvalifikované výzvě k vyjádření (§ 114b odst. 1 o. s. ř.) a že nastala fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) i v situaci, kdy žaloba – jak vidno shora – jinak postrádala řadu právně významných skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí uplatněný nárok na převod konkrétního pozemku (otázka ekvivalentnosti restitučního nároku a nárokovaného pozemku), resp. kdy mezi některými relevantními tvrzeními byl logický rozpor (zejm. co do tvrzení, jež jsou rozhodující pro řešení právní otázky, zda je žalobce nositelem uplatňovaného práva).

Protože napadený rozsudek odvolacího soudu správný není a Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro něž byl zrušen tento rozsudek, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru