Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 284/2020Rozsudek NS ze dne 10.03.2020

HeslaPřechod majetku státu na obce
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.284.2020.1
Dotčené předpisy

§ 2a předpisu č. 172/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 284/2020-365

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Nekoř, identifikační číslo osoby 493 12 138, se sídlem Nekoř č. 1, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným: 1) obci Nekoř, identifikační číslo osoby 002 79 269, se sídlem Nekoř č. 330, zastoupené JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 176/2015, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 9. 2019, č. j. 18 Co 126/2019-334, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 9. 2019, č. j. 18 Co 126/2019-334, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č. j. 7 C 176/2015-294, výrokem pod bodem I, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně [s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] domáhala určení, že vlastnicí pozemků parc. č. 1748, 1756/3 a 1779/8 v katastrálním území Nekoř (dále jen jako „předmětné pozemky“ či jen „pozemky“) je Česká republika; současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky (v pozemkových knihách dříve vedené jako pozemky parc. č. 1748 a 1756/1) jsou historickým církevním majetkem a přešly na stát v rozhodné době na základě rozhodnutí o výkupu dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), vydaného dne 17. 5. 1949 Okresním národním výborem v Žamberku. Dále vzal soud za prokázané, že dílčí přídělovou listinou ze dne 24. 2. 1964 byly pozemky přiděleny Místnímu národnímu výboru v Nekoři, kdy jako den převzetí přídělu byl uveden 17. listopad 1949; přitom soud prvního stupně zjistil, že předmětné pozemky byly Místnímu národnímu výboru v Nekoři již dříve přiděleny i výměrem (rozhodnutím) o přídělu ze dne 20. 1. 1958, vydaným Odborem zemědělství a lesního hospodářství rady ONV v Žamberku. Vlastnické právo obce Nekoř (první žalované) bylo v katastru nemovitostí vyznačeno na základě jí podaných návrhů z 19. 2. 1996 a 31. 8. 1999, jež byly odůvodněny tvrzením o splnění podmínek pro nabytí majetku obcí dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“).

S ohledem na předchozí průběh řízení (jehož výsledky dle soudu vylučují závěr o nabytí vlastnického práva obcí Nekoř na základě ustanovení § 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb.) se soud prvního stupně soustředil na řešení otázky, mohla-li první žalovaná vlastnické právo k pozemkům nabýt podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., případně vydržením. Uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by do 31. 12. 1949 byl pro první žalovanou jako přídělce schválen přídělový plán či zahájeno přídělové řízení a jako nepostačující a nerelevantní pak označil i vydání přídělové listiny ve prospěch příslušného národního výboru z doby až po 31. 12. 1949. Podle soudem prvního stupně současně učiněného závěru však první žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, neboť na základě omluvitelného právního omylu (že jsou splněny podmínky pro přechod vlastnického práva dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se chopila držby nemovitostí, kdy požádala o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, čemuž bylo vyhověno; nejpozději k 31. 12. 2000 pozemky také „účetně evidovala“ (jako svůj majetek) a nakládala s nimi (pronajímala je). K předmětným pozemkům se tedy chovala jako jejich vlastník po zákonem stanovenou desetiletou vydržecí dobu (§ 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 1. 2013 – dále jen „obč. zák.“), a její dobrou víru (oprávněnost držby; § 130 odst. 1 obč. zák.) nemůže zpochybnit ani pozdější judikaturní vývoj směřující k takovému výkladu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dle nějž obec musí s příslušným majetkem fakticky hospodařit; v tomto směru soud prvního stupně poukázal i na postavení první žalované jako malé obce bez odborného (právnického) personálního vybavení a na pasivitu orgánů státu (České republiky) na straně druhé.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 18 Co 126/2019-334, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že vlastnicí předmětných pozemků je Česká republika (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky II, III a IV).

Odvolací soud jako správný přijal závěr soudu prvního stupně, že předmětné pozemky nepřešly z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce ani podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb.; argumentačně přitom dodal, že jde o ustanovení směřující k nabytí vlastnického práva obcemi, jestliže přídělové řízení bylo zahájeno (ale neukončeno) před 31. 12. 1949, avšak obce s daným majetkem již před 31. 12. 1949 fakticky hospodařily. V posuzované věci však skutečnosti nasvědčující zahájení přídělového řízení před 31. 12. 1949 prokázány nebyly a ani nevyšlo najevo, že by v době před 31. 12. 1949 docházelo k výkonu vlastnického práva (faktickému hospodaření) obcí na předmětných pozemcích. Již ze samotných dat přídělových listin (1958 a 1964) je dle odvolacího soudu patrno, že příděl byl realizován až mnoho let po účinnosti zákona č. 46/1948 Sb., kdy již obec ani nemohla pozemky nabýt do svého vlastnictví, jelikož „neexistovala“, nehledě na to, že jde o listiny vystavené nikoliv ve prospěch obce, nýbrž Místního národního výboru v Nekoři.

Jako nesprávné pak odvolací soud odmítl soudem prvního stupně současně učiněné závěry, že první žalovaná nabyla předmětné pozemky vydržením. Uvedl, že předpokladem vydržení (oprávněné držby) je dobrá víra se zřetelem ke všem okolnostem po celou vydržecí dobu, přičemž je třeba dobrou víru hodnotit nikoli subjektivně, nýbrž objektivně. Přitom předpokladem nabytí vlastnického práva dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. byla existence práva hospodaření právního předchůdce první žalované ke dni 23. 11. 1990 a faktické hospodaření s předmětnými pozemky obcí ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991). Ani jeden z těchto předpokladů nepovažuje odvolací soud za naplněný, dodávaje, že jejich absence si musela být první žalovaná vědoma, a ani z jí podaných návrhů v letech 1996, resp. 1999 (jimiž se domáhala záznamu vlastnického práva k předmětným pozemkům z titulu naplnění podmínek ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) nelze usuzovat, že byla v dobré víře.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly (samostatná) dovolání obě žalované.

První žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje argumentací, že i přídělová listina (rozhodnutí o přídělu) vydaná ve prospěch příslušného národního výboru až po 31. 12. 1949 naplňuje esenciální podmínku pro přechod vlastnického práva podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. a je dostatečným průkazem přídělu podle odstavce 3 tohoto ustanovení; proto není opodstatněný požadavek na další dokládání přídělu či zahájení přídělového řízení. Vydanou přídělovou listinu přitom nediskvalifikuje ani to, že byla vydána ve prospěch místního národního výboru. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak podmínkou pro přechod vlastnického práva dle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. není faktické hospodaření obce s dotčeným majetkem před 31. 12. 1949. První žalovaná má za to, že k prokázání existence přídělu postačovala dle § 2a odst. 3 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. předložená přídělová listina, jejíž autenticita ani v ní uvedené datum převzetí přídělu

(17. 11. 1949) nebyly zpochybněny; poukazuje i na presumpci správnosti správního aktu. Dále napadá i závěr odvolacího soudu o (ne)vydržení vlastnického práva, kdy nastoluje otázku, zdali podání návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí v letech 1996 a 1999, aniž by byly splněny podmínky ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., bez dalšího vylučuje její dobrou víru; sama přitom zastává závěr opačný (dodávajíc, že bylo-li by vlastnické právo do katastru nemovitostí zapsáno oprávněně, nebylo by třeba řešit ani otázku vydržení). Dle názoru první žalované se zde odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované například i v daném věci naposled vydaným kasačním rozhodnutím (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017) i dalšími rozhodnutími (22 Cdo 3652/2016, 28 Cdo 2818/2018); z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak odkazuje na nález ze dne 23. 5. 2017,

sp. zn. II. ÚS 2599/16. Navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, event. aby byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Také druhá žalovaná spatřuje přípustnost svého dovolání v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Obdobně jako první žalovaná i tato dovolatelka nastoluje otázku, zda i v případě, kdy obec disponuje přídělovou listinou vydanou po 31. 12. 1949, lze požadovat prokazování dalších skutečností o schválení přídělového plánu či zahájení přídělového řízení před 31. 12. 1949; takový požadavek dle názoru druhé žalované nemá oporu v ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. a je v rozporu i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přitom dovolatelka poukazuje i na skutečnost, že v přídělové listině z roku 1964 je jako datum převzetí přídělu uveden 17. 11. 1949, přičemž jde o správní akt, u něhož se uplatní presumpce jeho správnosti. Také přídělová listina z roku 1958, byť by byla vydána nikoliv příslušným orgánem, podpůrně dokládá realizaci přídělu ve prospěch první žalované. Proto se navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovoláním nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), resp. jednající pověřenou osobou s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř.

Dovolání jsou přípustná podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na obec dle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v rozsahu dotčeném dovoláními, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání jsou opodstatněná.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláními zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2 (odstavec 1). Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (odstavec 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (odstavec 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (odstavec 4).

Smyslem a účelem zákona č. 114/2000 Sb., jímž bylo s účinností od 1. 7. 2000 do zákona č. 172/1991 Sb. včleněno ustanovení § 2a, bylo krom jiného vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí až po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku majetkové samostatnosti obcí (jak je patrno i z dikce odstavce 2 tohoto usnesení) a také současně nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, tedy zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949. V této souvislosti lze pak zmínit i ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž výčet způsobů prokázání přídělu v ustanovení § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je toliko demonstrativní a závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2960/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4119/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4764/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 415/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3868/2013).

Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl opakovaně artikulován i závěr, že nemovitosti vyjmenované v § 2a zákona č. 172/1991 Sb. vykazují jiné znaky než nemovitosti uvedené v ustanovení § 2 (dle nějž je třeba vzniku obecního vlastnictví

do 31. 12. 1949), totiž že jde o nemovitosti, jež byly obcím jako přídělcům přiděleny nebo byly pro obec jako přídělce schváleny, a že ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. tak představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, pro který není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž toto ustanovení spojuje přechod vlastnického práva státu na obec; ani podmínka převzetí držby (jíž bylo v některých případech třeba právě k nabytí vlastnictví k zemědělskému přídělovému majetku) či snad faktické užívání (obhospodařování) nemovitostí, ustanovením § 2a vyžadována není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 415/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4390/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019,

sp. zn. 28 Cdo 1023/2019).

Na tomto místě sluší se připomenout i závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu prezentované zejména nálezem ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, v němž Ústavní soud – k otázkám výkladu a aplikace ustanovení § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb. – uzavírá, že „restituce historického majetku byla v § 2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle § 1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle § 2a zák. č. 172/1991 Sb. je pak pouhým doplňkem restituce podle § 2 a přechodu podle § 1 (srov. výslovnou dikci § 2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2“)“. K těmto závěrům se Ústavní soud později přihlásil např. i v nálezech ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12.

Právní posouzení věci odvolacím soudem není s výše uvedenými závěry bezezbytku konformní, jestliže za jednu z podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na obec v režimu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. považuje nabytí vlastnického práva obcí nebo jeho reálný výkon (faktické hospodaření na pozemcích) před 31. 12. 1949. Také závěr odvolacího soudu, že „již ze samotných dat“ přídělových listin (vydaných po roce 1949) vyplývá, že „příděl se měl uskutečnit mnoho let po účinnosti zákona č. 46/1948 Sb.“, pročež obec nemohla nabýt pozemky do svého vlastnictví, je v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí, podle níž účelem ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. bylo řešit právě ty případy, kdy majetek byl formálně přidělen až po 31. 12. 1949. Poukazuje-li odvolací soud na skutečnost, že přídělová listina byla vydána ve prospěch Místního národního výboru v Nekoři, nikoli ve prospěch obce Nekoř, přehlíží ustanovení § 2a odst. 3 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., jehož výslovné znění předpokládá, že přídělová listina, jíž lze prokázat příděl, může svědčit i příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce (logicky, jestliže právě k 31. 12. 1949 obce ztratily majetkovou samostatnost). Výše citovaná rozhodovací praxe, dle níž výčet způsobů prokázání přídělu v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je toliko demonstrativní a závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu, zpravidla neopravňuje soud k tomu, aby i v případě předložení některé z listin uvedených v tomto ustanovení vyžadoval další dokazování existence přídělu (neuzavřel-li ovšem, že předložená listina není rozhodnutím o přídělu – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 231/2009; takový závěr ovšem odvolací soud v posuzované věci nečiní); takový postup mohl by být ostatně i v kolizi se smyslem § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jímž bylo umožnit přechod majetku státu na obce také v případě sporných přídělů (pročež demonstrativní povaha výčtu v § 2a odst. 3 zákona umožňuje prokázat existenci přídělu i jinak, než některou z listin zde vyčtených; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013). Opačnou úvahu nelze bez dalšího dovodit ani z odvolacím soudem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010, v němž byl vysloven závěr, že ustanovení

§ 2a zákona č. 172/1991 Sb. směřuje k nabytí nemovitostí obcemi i (nikoli však pouze!) tehdy, kdy – byť bez některých formálních podkladů – obce na zemědělských, resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy hospodařily (byl pro ně schválen přídělový plán, ale k přídělu došlo až po 31. 12. 1949).

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o primárně učiněný závěr o absenci podmínek přechodu předmětných pozemků z majetku České republiky (druhá žalovaná) do vlastnictví obce (první žalovaná) v režimu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., správné není a že odvolacím soudem vyslovený závěr, že k nabytí vlastnického práva obcí dle odkazovaného ustanovení nedošlo (opřený o požadavky, jež z platné právní úpravy nevyplývají, a naproti tomu zpochybňující význam předložených listin o přídělu pozemků), je proto přinejmenším předčasný. Uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl tudíž naplněn.

V takovém případě – může-li být výsledkem dalšího řízení i ten závěr, že obec vlastnické právo nabyla ex lege podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. – pozbývá své aktuálnosti a závažnosti i další otázka případného nabytí vlastnického práva obcí vydržením. K ní v rovině právního posouzení postačí snad znovu odkázat na závěry vyslovené Nejvyšším soudem již v předchozím (kasačním) rozhodnutí – rozsudku ze dne 16. 5. 2018, č. j. 28 Cdo 4210/2017-227, včetně v něm obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, když samotnou otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, by v dovolacím řízení bylo lze přezkoumat toliko v případě zjevné nepřiměřenosti úvahy soudu v nalézacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4822/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1339/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019,

sp. zn. 28 Cdo 728/2019).

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 3. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru