Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2833/2020Rozsudek NS ze dne 23.09.2020

HeslaNáhradní pozemek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2833.2020.2
Dotčené předpisy

§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2833/2020-592

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) A. R., narozené dne XY, bytem XY, b) J. V., narozeného dne XY, bytem XY, c) A. K., narozené dne XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 3704, Praha 8, o nahrazení projevu vůle žalované, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 82/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2020, č.j. 20 Co 46/2020 - 568, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2020, č.j. 20 Co 46/2020 – 568, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 11. 2019, č.j. 7 C 8/2018 – 490, ve výrocích I. a III. se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č.j. 7 C 8/2018 – 490, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví České republiky podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), konkrétně pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I.), částečně řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

K odvolání žalované proti výrokům I. a III. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č.j. 20 Co 46/2020 – 568, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, je odůvodněno závěrem, že žalobci se uzavření smlouvy o vydání jimi zvolených pozemků coby náhrady za pozemky nevydané podle § 11a odst. 1 zákona o půdě domáhali důvodně, neboť žalovaná si počínala při saturaci nároku žalobců na vydání pozemků liknavě. Závěr o liknavosti byl dovozen z toho, že ačkoli nároky žalobců byly uplatněny již v roce 1992, dosud nebyly vypořádány, o samotných nárocích bylo přitom rozhodnuto až v letech 2015 (rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu č.j. PÚ 1748/92/5 a č.j. PÚ 1748/92/6 ze dne 2. 9. 2015) a 2016 (rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu č.j. PÚ 1748/92/8 ze dne 16. 2. 2016 a č.j. PÚ 1748/92/10 ze dne 11. 8. 2016), a tedy žalovaná svojí nečinností v období od roku 1992 do roku 2015 způsobila, že v té době se žalobci nemohli účastnit veřejných nabídek, v rámci nichž by jinak mohli svůj nárok uspokojit. Případná liknavost nemůže být posuzována v období od roku 2015; prvostupňový soud ji proto posoudil ve vztahu k období od roku 1992 do roku 2015, „minimálně“ ve vztahu k tomuto období ji dovodil a za tohoto stavu považoval za nerozhodné, kolika veřejných nabídek se pak žalobci účastnili od roku 2015. Odvolací soud měl navíc za prokázané, že žalobci se opakovaně účastnili veřejných nabídek a dokonce i sami obstarávali podklady k jednotlivým pozemkům, a proto byly z jejich strany uskutečňovány veškeré kroky k naplnění restitučních nároků, naopak ze strany žalované nebyly uskutečněny včas a řádně žádné kroky, a proto byla liknavá.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil otázku její liknavosti (a svévole) nesprávně, protože se odchýlil od ustálené judikatury, a zjevně nepřiměřeně ve vztahu ke skutkovým okolnostem, nezkoumal konkrétně situaci žalobců, otázkou liknavosti a svévole se zabýval velmi okrajově a nedostatečně. Závěr o liknavosti byl vystavěn pouze na zjištění, že od roku 1992 nedošlo k vypořádání restitučního nároku žalobců, bez ohledu na to, že žalobci, byť se (po roce 2015) účastnili veřejných nabídek pouze v relativně krátkém rozmezí cca 1,5 roku, z podstatné části byli se svým restitučním nárokem (i co do žalobci tvrzené výše) uspokojeni. Podle žalované je tedy aktuálně (od roku 2015) postup směřující k uspokojení žalobců postupem efektivním. Samotná celková doba neuspokojení nároku žalobců (od roku 1992) pak podle žalované k závěru o liknavosti či svévoli nepostačuje. V poměrech nyní posuzované věci tedy není dán žádný důvod k tomu, aby se žalobci úspěšně domáhali bezúplatného převodu náhradních pozemků takto mimořádným způsobem namísto uspokojování v rámci veřejné nabídky. Žalovaná navrhuje napadené rozhodnutí změnit v napadených výrocích tak, že se žaloba zamítá, eventuálně napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit.

Žalobci považují dovolání za nepřípustné, eventuálně nedůvodné, setrvávají na svém procesním postoji shodně jako v řízení před soudem prvostupňovým i odvolacím a navrhují dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou za splnění podmínek podle § 241 odst. 1 o. s. ř., ve lhůtě podle § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Ohlašován je dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vycházející z přesvědčení žalované o nedostatcích při posuzování klíčové otázky její liknavosti vedoucí nakonec k závěru zcela zjevně nepřiměřenému učiněným skutkovým zjištěním.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze přitom podat pouze z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud shledal dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustným a po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež bylo provedeno bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích vymezených podaným dovoláním, dospěl k závěru, že dovolání je rovněž opodstatněné.

Podle § 11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v § 4 téhož zákona, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2 téhož zákona, převádí žalovaná jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, rovněž přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz).

K tomuto výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku lze přistoupit tehdy, jsou-li prokázány konkrétní okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (a dříve rovněž jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020,

sp. zn. 28 Cdo 71/2020). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, není-li nárok podle zákona o půdě dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných soudů zkoumat, zda se ze strany žalované nejedná o libovůli či dokonce svévoli.

Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby i postupu žalované (eventuálně jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015,

a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jež však zahrnuje i zhodnocení, zda úvahy nalézacích soudů jsou přiměřené, zda zohledňují všechny podstatné skutkové okolnosti případu a zda nahlížejí na věc prostřednictvím relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).

V posuzované věci nalézací soudy dovodily liknavost žalované. Prvostupňový soud ji dovozoval výlučně z toho, že nároky žalobců byly uplatněny v roce 1992 a rozhodnuto o nich bylo v letech 2015 a 2016, tedy po 23 letech, a během této doby byla žalobcům znemožněna účast ve veřejných nabídkách. Výslovně prvostupňový soud odmítl přiznat jakýkoli význam počtu veřejných nabídek, jichž se žalobci od roku 2015 zúčastnili. Závěr o liknavosti byl tedy vystavěn výlučně na historické nečinnosti žalované (jejího právního předchůdce) do roku 2015. Odvolací soud sice obecně prohlásil, že zcela sdílí správné skutkové i právní závěry prvostupňového soudu, závěr o liknavosti žalované však odlišně od soudu prvostupňového opřel o konstatování, že žalobci se opakovaně účastnili veřejných nabídek a dokonce i sami obstarávali podklady k jednotlivým pozemkům, avšak ze strany žalované nebyly uskutečněny žádné kroky.

Pouze o dobu, po kterou nebyl nárok žalobců uspokojen před vydáním jednotlivých rozhodnutí žalované (od roku 1992 do roku 2015, resp. 2016), závěr o liknavosti žalované opřít nelze. Obdobím poté, co žalobcům vznikl nárok (po rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu, ze dne 2. 9. 2015, ze dne 16. 2. 2016 a ze dne 11. 8. 2016), se soudy nižších stupňů nezabývaly. Celková délka tohoto období by sice sama o sobě nemohla být jediným argumentem pro závěr o liknavosti žalované (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, č.j. 28 Cdo 1807/2013), nutně by se však stala základem úvah ohledně důvodnosti podané žaloby.

Kromě délky tohoto období se soudy nižších stupňů musely zabývat konkrétními okolnostmi, za nichž nároky žalobců dosud vypořádány nebyly. Prvostupňový soud tak neučinil vůbec a odvolací soud zohlednil výlučně – a nedostatečně, toliko jednou obecnou větou – skutečnost, že žalobci se veřejných nabídek účastnili, a naproti tomu konstatoval, že ze strany žalované údajně nebyly uskutečněny žádné kroky ke splnění povinnosti vůči žalobcům. Účast žalobců ve veřejných nabídkách do roku 2015 odvolací soud nepochybně ani nemohl mít na mysli, souhlasil-li se soudem prvostupňovým, že těch se žalobci účastnit nemohli. Ve vztahu k účasti žalobců ve veřejných nabídkách od roku 2015 (nepochybně za podstatně změněné skutkové situace ohledně možnosti žalobců účastnit se veřejných nabídek vyvolané rozhodnutími žalované ze dne 2. 9. 2015, ze dne 16. 2. 2016

a ze dne 11. 8. 2016) se odvolací soud nezabýval žádnými konkrétními okolnostmi této účasti, především rozsahem veřejných nabídek, jichž se žalobci mohli účastnit a také účastnili, způsobem, jakým v nich postupovali žalobci a žalovaná, výsledkem, jakého žalobci účastí v těchto veřejných nabídkách již dosáhli, tj. zda vůbec a zda i ve tvrzené výši byl jejich nárok již uspokojen a do jaké míry, jaké byly důvody jeho (částečného) neuspokojení i přes účast žalobců ve veřejných nabídkách a v jaké míře dosud k jejich uspokojení nedošlo. Nic z toho se nestalo základem úvah soudů nižších stupňů, přestože žalobci i žalovaná předestřeli v kontradikci argumenty ohledně kvality veřejných nabídek (ohledně toho, zda veřejné nabídky odpovídaly svými kvalitativními i kvantitativními parametry nároku žalobců), ohledně počtu veřejných nabídek a míře, v jaké se jich žalobci účastnili (včetně otázek odkdy se jich mohli účastnit, odkdy se jich účastnili a proč se jich neúčastnili), ohledně samotného ocenění nároku žalobců i ohledně míry, v níž již byli žalobci uspokojeni (to se dokonce stalo důvodem odročení jednání před prvostupňovým soudem). Bez toho, že by se soudy nižších stupňů – byť jen náznakem – těmito okolnostmi zabývaly, nemohl odvolací soud stručně konstatovat, že v situaci, kdy se žalobci veřejných nabídek účastnili, nebyly ze strany žalované uskutečněny žádné kroky; odvolací soud nemohl ani uvážit v tom směru, zda v mezidobí, tj. od doby, kdy žalobcům nárok na bezúplatné vydání náhradních pozemků vznikl, nedochází, byť postupně, k efektivnímu nastolení právě takových podmínek, za jejichž využití by žalobci byli schopni dosáhnout na své nároky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017).

Za této situace je právní závěr soudů nižších stupňů, že byly splněny předpoklady pro nahrazení projevu vůle žalované k bezúplatnému převodu žalobci vybraných pozemků, nesprávný, neboť v řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti (vyjma toho, že od roku 1992 do roku 2015 se žalobci veřejných nabídek účastnit nemohli a od roku 2015 do rozhodnutí prvostupňového soudu se jich účastnili, ale nedosáhli plného uspokojení svých nároků), jež by mohly vést k závěru, že ze strany žalované se jednalo ve vztahu k vypořádání nároků žalobců o libovůli (liknavost) či dokonce svévoli, a tedy o postup v rozporu se zákonem o půdě; na žádných konkrétních okolnostech v tom směru, že by žalovaná i přes aktivní postup žalobců jim dlouhodobě znemožňovala domoci se práv, nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů založena.

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím založen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.), a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadeném věcném výroku I., a rovněž v akcesorickém výroku II. (o nákladech odvolacího řízení), zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., a rovněž v akcesorickém výroku III., Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek v uvedených výrocích a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 9. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru