Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 283/2002Rozsudek NS ze dne 03.09.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.283.2002.1
Dotčené předpisy

§ 243d odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 283/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání E. J., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 9.10.2001, sp. zn. 1 Co 55/2001, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 9/94 (žalobce M. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému E. J., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti), takto:

I. Zrušují se rozsudek Vrchního soudu v Praze z 9.10.2001, sp. zn. 1 Co 55/2001 (v odstavci prvním před středníkem a v odstavci druhém výroku rozsudku); i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 30.3.1998, čj. 12 C 9/94-91 (pokud jím bylo rozhodnuto o žalobním návrhu na zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích a o soudním poplatku).

II. Věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení v rozsahu uvedeném v prvním odstavci tohoto rozsudku dovolacího soudu.

Odůvodnění:

O žalobě žalobce, podané u soudu 24.2.1994, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 30.3.1998, čj. 12 C 9/94-91, jímž byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovanému bylo uloženo uveřejnit v H. n., v L. n. avM. f. D. i v televizním vysílání televize N. a v rozhlase H. K. omluvu vůči žalobci za výroky žalovaného v souvislosti se zveřejněním informací o fyzickém napadení osoby žalovaného neznámým pachatelem dne 16.2.1994. Byl zamítnut také žalobní návrh, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 1 milion Kč na náhradu vzniklé nemajetkové újmy. Rozhodnuto bylo také o náhradě nákladů řízení, o povinnosti zaplatit soudní poplatek za toto řízení a o vrácení přeplatku zálohy na náklady řízení.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 29.10.1998, sp. zn. 1 Co 110/98. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen citovaný rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku týkajícím se omluvy žalovaného vůči žalobci, a to ve znění výroku, že se zamítá žaloba, aby žalovaný do 14 dnů od právní moci rozsudku uveřejnil v žalobcem požadovaných denících, rozhlasovém a televizním vysílání omluvu ve znění: „Odvolávám své tvrzení o tom, že útočník, který mne dne 16.2.1994 napadl, byl pravděpodobně najat majitelem domu čp. 907 v H. K. panem M. B. a panu B. se tímto omlouvám E. J.“. Odvolací soud změnil také výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci 80.000 Kč. Dále rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení, o povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení a o vrácení přeplatku zálohy na náklady řízení.

K odvolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem z 20.12.2000, 30 Cdo 299/2000, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze z 29.10.1998, sp. zn. 1 Co 110/98 (ve výroku označeném II.), pokud jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a ve výrocích o povinnosti zaplatit soudní poplatek a ve všech výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo vytknuto odvolacímu soudu, že „plně nedocenil skutečnost, že neoprávněný zásah ze strany žalovaného vůči žalobci nelze za daného stavu řízení považovat za zcela jednoznačně vyplývající z provedených důkazů“. Podle názoru dovolacího soudu vycházel odvolací soud především z výpovědi svědkyně J. Š. z 27.1.1998 o výrocích žalovaného na adresu žalobce; při výslechu této svědkyně u dožádaného soudu nebyl však žalovaný přítomen a nebylo doloženo, že by byl o tomto výslechu svědkyně řádně vyrozuměn; tato svědkyně také uvedla ve své výpovědi, že „neví, zda žalovaný uvedl jméno žalobce v té souvislosti, že by žalobce najal útočníka vůči žalovanému“. Nebyl tedy, podle názoru dovolacího soudu, „náležitě ověřen žalobcem tvrzený fakt konkrétního neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce ze strany žalovaného, takže nebyl zatím dán předpoklad pro úvahy odvolacího soudu o naplnění předpokladů pro případné přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku“.

V dalším průběhu odvolacího řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu Vrchní soud v Praze vynesl rozsudek z 9.10.2001, sp. zn. 1 Co 55/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se náhrady nemajetkové újmy v penězích tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 80.000 Kč; jinak byl výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. Ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek z návrhu (ve výši 4.000 Kč) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci tato povinnost nebyla uložena. Byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti vrátit přeplatek zálohy 358,50 Kč a výrok tohoto rozsudku o nákladech mezi účastníky řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému 1.822,60 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se zamítá návrh na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud zabýval především tím, zda žalovaný byl vyrozuměn o výslechu svědkyně J. Š. u dožádaného soudu (Obvodního soudu pro Prahu 1) dne 27.1.1998 a v této souvislosti poukazoval na to, že žalovaný už při jednání u soudu prvního stupně dne 20.3.1988 po přečtení protokolu o výpovědi uvedené svědkyně se vyjádřil, že „pro pracovní zaneprázdnění a krátkou lhůtu od předvolání se výslechu v P. nezúčastnil“, takže vyrozumění o výslechu obdržel.

Dále se odvolací soud zabýval znovu posuzováním toho, zda lze mít za prokázané, že žalovaný v souvislosti s výroky, vyslovujícími podezření o najmutí útočníka proti jeho osobě při napadení dne 16.2.1994 majitelem domu, v němž žalovaný bydlí, uvedl či neuvedl jméno a příjmení žalobce. Přitom odvolací soud vycházel z výpovědi svědkyně J. Š. a z toho, co tato svědkyně uvedla, že jméno žalobce bylo před novináři ze strany žalovaného proneseno a že informaci pro článek této svědkyně v L. n. ze 17.2.1994 čerpala výlučně od žalovaného, od něhož se dověděla i jméno žalobce, které dříve neznala. Byl proto odvolací soud nadále toho názoru, že tu je doložena existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit práva žalobce chráněná ustanoveními § 11 a násl. občanského zákoníku a že je tu proto splněn základní předpoklad vzniku občanskoprávní odpovědnosti žalovaného podle ustanovení § 13 občanského zákoníku.

Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal odvolací soud opodstatněným návrh žalobce na přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Újma na osobnosti žalobce způsobená mu zveřejněním difamujícího tvrzení o žalobci v televizi a v tisku, a to i s celostátní působností, je újmou závažnou, k jejíž nápravě nepostačuje jen morální zadostiučinění a je na místě přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací soud byl totiž toho názoru, že z výsledků provedeného dokazování v tomto řízení vyplynulo, že na straně žalobce došlo ke značné újmě na rodinných i obchodních vztazích žalobce a vztazích v okolí, v němž žije, když výrokům žalovaného jako poslance Parlamentu ČR, zprostředkovaným celostátními sdělovacími prostředky, byla přikládána věrohodnost. Za přiměřenou z hlediska ustanovení § 13 odst. 3 občanského zákoníku považoval odvolací soud částku 80.000 Kč, odpovídající zjištěným okolnostem neoprávněného zásahu v daném případě. Proto odvolací soud v tomto smyslu výrok rozsudku odvolacího soudu změnil podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu.

Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 147 odst. 1 občanského soudního řádu.

Výrok o zamítnutí návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku učinil odvolací soud s odůvodněním, že tu nejde o otázku zásadního právního významu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 12.11.2001 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Krajského soudu v Hradci Králové dne 26.11.2001, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

V dovolání žalovaného bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatel poukazoval na to, že jeho dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel zdůrazňoval, že v dalším průběhu dovolacího řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu postupoval odvolací soud tak, že neopakoval žádný z provedených důkazů, ani neprovedl žádný nový důkaz. Zabýval se tedy tento soud pouze opakovaným hodnocením a posuzováním té okolnosti, zda bylo žalobci všas doručeno vyrozumění o konání výslechu svědkyně J. Š., dále opakovaným hodnocením a posuzováním toho, zda tu došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, jmenovitě zda při tomto žalobcem tvrzeném slovním zásahu došlo k výslovnému jmenování žalobce, a posléze opakovaným hodnocením a posuzováním toho, zda žalobcem tvrzený zásah byl způsobilý přivodit nemajetkovou újmu, za niž by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku, takže je tu na místě poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích. Dovolatel proto poukazoval na to, že přesto, že dovolací soud neshledal jednoznačnými závěry o existenci neoprávněného zásahu žalovaného do osobnostních práv žalobce, odvolací soud v dalším průběhu řízení bez opakování či doplnění dokazování takovýto jednoznačný závěr o existenci neoprávněného zásahu ze strany žalovaného učinil. Převzal však jako podklad pro takový závěr pouze nekriticky tvrzení žalobce a dospěl k závěru, že to postačuje ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.

Také odvolacím soudům je v bodu 15 citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákona č. 30/2000 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (v již citovaném znění), pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.

Zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) tu dány nebyly, protože výrok o zamítnutí návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání byl učiněn na základě návrhu podaného žalobcem, který však svá dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepodal. Žalovaný pak zase nepodal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením výroku potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, jak to výslovně požadovalo ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

V daném případě bylo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 30.3.1998, čj. 12 C 9/94-100, rozhodnuto o zamítnutí žalobního návrhu na uložení povinnosti žalovanému E. J. zveřejnit v 10 konkrétně navržených denících, v televizním vysílání televize N. a ve vysílání rozhlasu H. K. omluvu žalobci M. B., a to v žalobcem požadovaném znění, jakož i o zamítnutí žalobního návrhu na uložení povinnosti žalovanému E. J. zaplatit žalobci M. B. 1 milion Kč. Výrokem rozsudku Vrchního soudu v Praze z 9.10.2001, sp. zn. 1 Co 55/2001, bylo o odvolání žalobce v souvislosti s uvedenými výroky rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto tak, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku týkajícím se náhrady nemajetkové újmy v penězích mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 80.000 Kč; jinak se tento rozsudek potvrzuje“.

Uváděný rozsudek odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze z 9.10.2001, sp. zn. 1 Co 55/2001) byl vynesen v průběhu pokračujícího odvolacího řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu (z 20.12.2000, 20 Cdo 299/2000 Nejvyššího soudu), v němž bylo vysloveno: „Jestliže dosud provedenými důkazy nebyl náležitě ověřen žalobcem tvrzený fakt konkrétního neoprávněného zásahu do jeho osobnostního práva ze strany žalovaného, nebyl zatím dán předpoklad pro úvahy odvolacího soudu o naplnění předpokladů pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku“.

Ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) stanovilo, že právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.

Jestliže dovolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k právnímu závěru, že „nebyl náležitě ověřen žalobcem tvrzený fakt neoprávněného zásahu do jeho osobnostního práva ze strany žalovaného“, bylo nutno v dalším průběhu odvolacího řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu tento nedostatek v řízení odstranit postupem podle ustanovení § 220 odst. 2 občanského soudního řádu („doplnění dokazování“) anebo postupem podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.)., tj. zrušením rozsudku soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení.

Při úvaze o změně rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo třeba mít na zřeteli i závěry uveřejněné judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek k výkladu ustanovení § 213 odst. 2 občanského soudního řádu („Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahu“).

Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: „Chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného dokazování, je nutno, aby svědecké důkazy sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení“.

„Odvolací soud se nemůže bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit. To platí v případě výpovědí účastníků řízení a svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na hodnocení – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání“ (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).

Odvolací soud v daném případě takto v řízení a při svém rozhodování nepostupoval. Proto je dovolací soud (který naopak má citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů za použitelné i v daném případě) toho názoru, že tu je odvolací řízení postiženo jinou vadou (než některou z vad, jež byly uvedeny v § 237 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu v již citovaném znění).

Shledal proto dovolací soud dovolání dovolatele přípustným, pokud směřovalo (ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu v již citovaném znění) proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (a souvisící výrok o soudním poplatku), ale také důvodným vzhledem k ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu (v tomtéž již citovaném znění).

Přikročil tedy dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to (vzhledem k rozsahu přípustnosti dovolání), pokud šlo o výroky rozsudku odvolacího soudu měnící výroky rozsudku soudu prvního stupně (tj. o výrok uvedený v prvním odstavci před středníkem a výrok uvedený v třetím odstavci).

Protože i na rozhodnutí soudu prvního stupně platí (ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu ve zmíněných výrocích (srov. k tomu to, co bylo uvedeno v předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu z 20.12.2000, 30 Cdo 299/2000 Nejvyššího soudu: „…dosud provedenými důkazy nebyl náležitě ověřen žalobcem tvrzený fakt konkrétního neoprávněného zásahu“), zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení; dovolací soud tu měl na zřeteli i urychlení průběhu dalšího řízení v této právní věci (probíhající od 24.2.1994), jež by mohlo co do doby trvání řízení ještě narůst případným možným postupem odvolacího soudu podle ustanovení § 221 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

V dalším řízení bude soud prvního stupně vycházet zejména z toho, co bylo uvedeno v předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu z 20.12.2000 (30 Cdo 299/2000 Nejvyššího soudu) a bude mít na zřeteli i právní závěry z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/1967, č. 21/1995 a č. 15/1996).

V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení (pokud již nebylo o nich pravomocně rozhodnuto), a to i včetně řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 3. září 2002

JUDr. Milan Pokorný, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru