Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 282/2020Usnesení NS ze dne 26.02.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Náhradní pozemek
Pozemkový úřad
Oceňování majetku
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.282.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 282/2020-210

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně H. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze -Vinohradech, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 198/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2019, č. j. 10 Co 254/2019-176, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Plzni k odvolání žalované výrokem I. rozsudku ze dne 10. 10. 2019, č. j. 10 Co 254/2019-176, potvrdil ve výroku I. a II. rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 24. 5. 2019, č. j. 8 C 198/2018-126 [jimiž bylo rozhodnuto o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu, a to parc. č. XY v obci a k. ú. XY, a parc. č. XY v obci a k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“), podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), s tím, že žalobkyni byly převedeny pozemky v celkové hodnotě 5.843,60 Kč], ve výroku III. jej změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 25.110 Kč k rukám jeho zástupce, a dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 6.453 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobkyně je oprávněnou osobou (dědičkou po oprávněné osobě) dle § 4 zákona o půdě, že o restitučním nároku na vydání odňatých pozemků uplatněným jejím otcem V. Č., který dne 16. 6. 2005 zemřel, bylo rozhodnuto v letech 1994 až 2002 tak, že nebyly pro zákonné překážky vydány (§ 11a odst. 1 zákona o půdě), že žalobkyně se v období od července 2012 do října 2015 aktivně účastnila veřejných nabídek náhradních pozemků, že žalovaná její nárok ocenila celkem na částku 130.142,61 Kč, přičemž po převedení dvou náhradních pozemků (odlišných od předmětných) na žalobkyni v celkové hodnotě

130.086 Kč, evidovala zbývající nárok žalobkyně ve výši 56,61 Kč, že žalobkyně v roce 2018 požádala žalovanou o přecenění jejího nároku, což žalovaná odmítala až do posledního jednání v této věci před soudem prvního stupně, kdy zbývající nárok žalobkyně přecenila na částku 1.890.073,68 Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že s ohledem na výši původně evidovaného zůstatku restitučního nároku žalobkyně ve výši 57 Kč je zřejmé, že dosavadní přístup žalované při uspokojování nároku žalobkyně byl svévolný, když žalobkyni bránila v získání náhradních pozemků ve veřejných nabídkách žalované, neboť žalobkyně nemohla být se žádostí o převod náhradních pozemku nadále úspěšná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017). I když na straně žalované odpadla překážka spočívající v chybném ocenění restitučního nároku žalobkyně v důsledku jeho přecenění při posledním jednání ve věci před soudem prvního stupně a žalobkyně se tak může zúčastňovat výběrových řízení žalované, pak s ohledem na předchozí přístup žalované a vhodnost předmětných pozemků k převodu (namítané překážky dle § 11 odst. 1 zákona o půdě či § 6 zákona č. 503/2012 Sb. nejsou dány) bylo namístě žalobě vyhovět. Námitku žalované, že žalobkyně požadovala přecenění nevydaných odňatých pozemků až poté, co byl její původně vypočtený restituční nárok téměř celý vyčerpán, nepovažoval odvolací soud pro posouzení dané věci za jakkoliv relevantní. Dále podotkl, že i po aktuálním přecenění restitučního nároku žalobkyně jej žalovaná eviduje (sporuje) v částce řádově o 600.000 Kč nižší (jak to vyplývá z podání žalované doručeného odvolacímu soudu dne 7. 10. 2019).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má ve smyslu § 237 o. s. ř. za přípustné k řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, „zdali restituent, který podal proti žalovanému žalobu o nahrazení projevu vůle na základě závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, se může domáhat vydání rozsudku ve věci i poté, co žalovaný v průběhu soudního řízení přecenil restituční nárok restituenta, takže restituent může svůj restituční nárok bez dalšího uspokojit zákonem předvídaným způsobem, tj. prostřednictvím účasti ve veřejných nabídkách“. Dovolatelka namítá, že vedení soudního řízení za současného skutkového stavu „odporuje ultima ratio povaze podání žaloby o nahrazení projevu vůle“, jelikož po „částečném přecenění“ restitučního nároku žalobkyně žalovanou se ta již nemůže domáhat vydání požadovaných náhradních pozemků prostřednictvím žalob o nahrazení projevu vůle, ale musí být civilními soudy odkázána na účast ve veřejných nabídkách (jak to zákon o půdě předvídá). Dále má za to, že „nejednala nijak svévolně, nijak liknavě, nijak diskriminačně, ani nijak předpojatě, a byla to právě žalobkyně, kdo bez vážného důvodu smlouvu o převodu pozemku (parc. č. XY, k. ú. XY, v hodnotě 1.389.643,20 Kč), který si sama vybrala ve veřejné nabídce, odmítla podepsat“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a dále aby odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku.

Žalobkyně v podrobném písemném vyjádření k dovolání - s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu (sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017,

sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, sp. zn. 28 Cdo 3576/2016, sp. zn. 28 Cdo 4078/2015, sp. zn. 28 Cdo 2914/2017, sp. zn. 28 Cdo 2119/2017, sp. zn. 28 Cdo 3108/2017, sp. zn. 28 Cdo 3313/2017, sp. zn. 28 Cdo 4200/2016 a sp. zn. I. ÚS 1895/14) - navrhla, aby bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto. Zdůraznila, že rozdíl v ocenění jejího restitučního nároku dle znaleckého posudku ze dne 15. 6. 2018, č. 499/7/2018 (který si nechala na vlastní náklady vypracovat doc. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D.) oproti evidenci žalované činí i nadále částku ve výši 623.861,30 Kč. Dále uvedla, že ji nelze vinit z toho, že se rozhodla odmítnout návrh smlouvy o převodu pozemku parc. č. XY

v k. ú. XY, když se až z návrhu smlouvy dozvěděla o vadách předmětu převodu, které jí žalovaná jako prodávající „předtím zatajila“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) jen oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky [či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR (dále jen „Fond“)] se oprávněné osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Fondu, resp. žalované, která je od 1. 1. 2013 jeho nástupkyní, uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující [k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky (Fondu) lze označit za liknavý a svévolný, není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobkyně bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jejího nároku na převod náhradních pozemků zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (cena odňatých pozemků dle závěrů soudů nižších stupňů mnohonásobně převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016,

sp. zn. 28 Cdo 155/2016, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, nebo ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1278/2019), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení, přičemž žádost žalobkyně o přecenění výše jejího restitučního nároku podanou v roce 2018 žalovaná odmítala až do posledního jednání v této věci před soudem prvního stupně, kdy zbývající nárok žalobkyně přecenila na částku 1.890.073,68 Kč, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého a svévolného postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.

Žalovanou namítaná okolnost, že restituční nárok žalobkyně byl při posledním jednání ve věci před soudem prvního stupně žalovanou přeceněn, není za stavu, kdy jej stále eviduje ve výši o cca 600.000 Kč nižší, jak to vyplývá z jejího podání doručeného odvolacímu soudu dne 7. 10. 2019, relevantní.

Otázka formulovaná žalovanou tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, když zásadní pochybení Fondu, resp. žalované, spočívající v nesprávném ocenění odňatých pozemků, trvalo od doby, kdy právnímu předchůdci žalobkyně (a poté žalobkyni) vznikly nároky na převod náhradních pozemků vyplývající z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaných v letech 1994 až 2002, až do posledního jednání soudu prvního stupně v této věci, a zároveň toto pochybení žalované i nadále (a to i poté, kdy restituční nárok žalobkyně částečně přecenila) trvá.

Pouze pro úplnost dovolací soud poukazuje na vyjádření žalobkyně k odvolání, v němž k námitce žalované, že odmítla bez vážného důvodu uzavřít smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, uvedla, že toto tvrzení není pravdivé, neboť je to právě žalovaná, která zapříčinila odmítnutí návrhu na uzavření smlouvy ze strany žalobkyně, když žalovaná ve veřejné nabídce vyhlášené dne 8. 3. 2019 neuvedla o tomto předmětném pozemku všechny relevantní skutečnosti. Žalobkyně se tak až z návrhu na uzavření smlouvy o převodu pozemku dozvěděla, že je součástí společenstevní honitby XY a že se na něm nachází podrobné odvodňovací zařízení, které je vodním dílem; nelze tak žalobkyni vinit z toho, že se rozhodla návrh smlouvy odmítnout.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání žalované, nebylo již samostatně rozhodováno o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru