Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2815/2009Usnesení NS ze dne 06.04.2011

HeslaNáhrada škody
Odpovědnost státu za škodu
Privatizace
Příslušnost soudu věcná
Stát
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2815.2009.1
Dotčené předpisy

§ 1 předpisu č. 58/1969 Sb.

§ 2 odst. 2 obč. zák.

§ 21 obč. zák.

§ 261 odst. 3 písm. a) obch. zák.

§ 9 odst. 3 písm. c) o. s. ř.

předpisu č. 92/1991 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1950/11 ze dne 15.12.2011 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Nykodým


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2815/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Lesní společnosti Přimda, a. s., IČ: 45351899, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, zastoupené Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 875.230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 3/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č. j. 62 Co 240/2007-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 1. 2007, č. j. 30 C 3/2006-45, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 875.230,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadované plnění vymezila žalobkyně jako náhradu škody jí vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že do privatizačního projektu č. 3132, schváleného podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, jímž byla žalobkyně založena (vznikla ke dni 1. 9. 1992), byl zahrnut i objekt s přístavbou č. 213 v obci Přimda, který v době, kdy byla tato nemovitost vložena do majetku žalobkyně, nebyl ve vlastnictví státu, nýbrž ve vlastnictví obce Přimda. Vlastnictví obce bylo pravomocně deklarováno rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 12. 2000, č. j. 4 C 364/95-160. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala náhrady škody spočívající ve výši zůstatkové ceny nemovitosti, náhrady nákladů soudního řízení, jež vynaložila ve sporu s obcí o určení vlastnictví, a náhrady nákladů na údržbu a správu nemovitosti. Obvodní soud vyloučil dva prve uvedené nároky k samostatnému řízení a zabýval se pouze nárokem žalobkyně na náhradu škody ve výši 875.230,- Kč odpovídající prostředkům vloženým do předmětné nemovitosti za dobu, kdy ji spravovala v dobré víře, že je jejím vlastníkem. Obvodní soud dovodil, že žalobkyně byla do roku 1995, kdy jí byla doručena žaloba obce na určení vlastnictví, oprávněným držitelem, a měla tak v souladu s § 130 obč. zák. právo domáhat se po vlastníku (tj. obci) náhrady nákladů, jež do této doby na nemovitost vynaložila, což však neučinila, a navíc se v tomto řízení domáhá i náhrady za stavební práce prováděné až od roku 2000. K požadavku na náhradu daně z nemovitosti zaplacené žalobkyní soud uvedl, že její náhrady se měla domáhat po obci, na jejíž straně tímto vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 454 obč. zák., neboť za ní bylo plněno to, co po právu měla plnit sama. Náhrada škody odpovídající prostředkům vynaloženým na nemovitost jiného pak nemůže představovat škodu, za níž by odpovídal stát podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jelikož rozhodování o privatizaci dle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodování státu jako dosavadního vlastníka majetku, nikoliv jako nositele veřejné moci. Stát by sice mohl nést odpovědnost za škodu podle ustanovení § 415 obč. zák. ve spojení s § 420 obč. zák., jejich aplikaci v daném případě však brání okolnost, že žalobkyně neprokázala, že tyto prostředky jsou po obci nevymahatelné, jelikož objektivně nevedly ke zhodnocení vrácené nemovitosti ve smyslu § 130 odst. 3 obč. zák. Vzniku odpovědnosti za škodu podle obecných ustanovení občanského zákoníku brání dále i to, že žalobkyně neprokázala, že měla právní povinnost tyto prostředky vynakládat v době, kdy nemohla být v dobré víře, že jí nemovitost patří, i že sama dbala povinnosti předcházet škodám uložené § 415 obč. zák., a rovněž i neprokázání skutečnosti, že výnosy z nemovitosti, jichž se jí v souvislosti s držbou nemovitosti dostalo, nepřesahují prostředky do nemovitosti vložené a po vlastníkovi nevymahatelné. Nebylo-li prokázáno, že prostředky, jež představují majetkovou újmu žalobce, byly vynaloženy v příčinné souvislosti s postupem státu při privatizaci, není naplněn obecný předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu. Tyto úvahy tedy vedly soud k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, č. j. 62 Co 240/2007-71, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud k tvrzení žalobkyně, že soud prvního stupně nebyl věcně příslušný rozhodovat v dané věci, neboť jde o spor obchodněprávní, uvedl, že spor o náhradu škody mezi obchodní společností a státem nespadá pod žádný z případů uvedených v § 9 odst. 2 a 3 o. s. ř., přičemž ani rozhodování o privatizaci nelze považovat za podnikatelskou činnost státu. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně nijak nepochybil při zjišťování skutkového stavu a rovněž jeho právní posouzení lze považovat za správné. Přestože na straně státu došlo k pochybení, byla-li do privatizačního projektu zahrnuta i nemovitost ve vlastnictví obce, je rozhodování státu o privatizovaném majetku v režimu zákona č. 92/1991 Sb. výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, a nelze tedy dovodit odpovědnost státu za toto rozhodnutí. Stát tudíž není ve sporu pasivně legitimován a není přitom již podstatné, po jakou dobu byla žalobkyně v dobré víře, že jí uvedená věc patří. S ohledem na uvedené odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcné správné potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Přípustnost dovolání dovodila v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a důvodnost dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. z vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka se nejprve zabývala rekapitulací dosavadního průběhu řízení a zhodnocením postupu soudů obou stupňů, na něž navázala vymezením otázek, jimiž by se měl dovolací soud zabývat. Podle dovolatelky se odvolací soud při posuzování pasivní věcné legitimace žalované dostal do rozporu s hmotným právem, dovodil-li, že při rozhodování státu v privatizačním procesu jako vlastníka privatizovaného majetku je vyloučena odpovědnost státu za jakékoliv nesprávné rozhodnutí. Tento závěr podle dovolatelky odporuje jednak ustanovení § 2 odst. 2 obč. zák., podle nějž mají všichni účastníci občanskoprávních vztahů rovné postavení, a dále i ustanovení § 21 obč. zák., dle nějž je stát, pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů, právnickou osobou. Třebaže z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že žalovaný nárok nelze posoudit podle zákona č. 58/1969 Sb., případně zákona č. 82/1998 Sb., nelze z něj zjistit, proč by mezi státem jednajícím jako vlastníkem majetku a osobami, na něž byl majetek převáděn, nemohl vzniknout soukromoprávní vztah. Rozhodoval-li stát o dotčeném privatizovaném majetku tak, že část majetku bude vložena do základního kapitálu žalobkyně coby nově zakládané akciové společnosti, je třeba vztah státu (resp. subjektu jím pověřeného) a žalobkyně posuzovat jako vztah zakladatele společnosti a založené společnosti. Na tento vztah se pak podle dovolatelky v souladu s ustanovením § 261 odst. 3 písm. a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále je obch. zák.), vztahuje úprava obchodních závazkových vztahů obsažená v obchodním zákoníku. Obchodní a občanský zákoník přitom upravují obecnou povinnost k náhradě škody pro případ porušení právní povinnosti, která tudíž stíhá i stát vystupující v občanskoprávních vztazích jako právnická osoba. Vyloučení odpovědnosti státu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Odpovědnost státu by měla být v daném případě posouzena buď podle zákona č. 58/1969 Sb. nebo ustanovení § 373 a násl. obch. zák., nelze však zcela vyloučit pasivní legitimaci státu v projednávaném sporu. Dovolatelka dále vytkla rozsudku odvolacího soudu zásadní nedostatky v jeho odůvodnění zakládající jeho nepřezkoumatelnost. Již soud prvního stupně bez odpovídajícího odůvodnění dospěl k závěru, že v daném sporu není pasivně legitimována žalovaná, nýbrž zřejmě město Přimda. Odvolací soud zatížil řízení vadou ovšem nejen tím, že nezrušil nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně a věc nevrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, ale i tím, že sám svůj závěr o absenci pasivní legitimace státu v projednávaném sporu neopřel o náležité úvahy, jakož i ustanovení právních předpisů. K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu přispívá i skutečnost, že odvolací soud nejprve uvedl, že soud prvního stupně v právním posouzení nepochybil, sám se však dále vyslovil v tom smyslu, že závěr soudu prvního stupně o neexistenci dobré víry žalobkyně není ve sporu nijak podstatný. Z těchto nedostatků odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů usuzuje dovolatelka na naplnění dovolacího důvodu spočívajícího ve vadě řízení dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadu řízení ve smyslu tohoto ustanovení zakládá dle dovolatelky i skutečnost, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Pokud se soudy shodly v tom, že žalobou požadovanou náhradu škody nelze posoudit jako náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu, je třeba na věc aplikovat soukromoprávní předpisy a spor posoudit jako spor mezi zakladatelem a zakládanou společností. Za těchto okolností je pak třeba zohlednit ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) o. s. ř., dle nějž ve věcech vyplývajících z právních vztahů souvisejících se zakládáním obchodních společností rozhodují v prvním stupni krajské soudy. Rozhodoval-li ve věci v prvním stupni věcně nepříslušný soud a ani odvolací soud nezjednal nápravu tohoto pochybení, jde opět o vadu ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Předestřené argumenty vedly žalobkyni k návrhu, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu odvolacího zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Zásadní právní význam lze přitom přikládat pouze otázce, jejíž řešení má význam pro posouzení jiných, obdobných sporů a jejíž řešení je současně významné pro věc samu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2001 civ., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 71, svazek 1/2001). Dovolatelkou předestřenou otázkou týkající se pasivní legitimace státu se tak lze zaobírat pouze pod zorným úhlem zjištění učiněných soudy obou stupňů a žalovaného nároku, jímž je v tomto řízení tvrzené právo dovolatelky na náhradu nákladů na údržbu a správu nemovitosti, o níž se domnívala, že jí na základě privatizačního projektu nabyla do svého vlastnictví. Zhodnotila-li dovolatelka svým počínáním nemovitosti skutečnému vlastníku a uhradila-li za něj náklady, jež by jinak musel skutečný vlastník vynaložit, měla se svého nároku domáhat předně po této osobě (ať již podle ustanovení upravujících držbu či podle ustanovení o bezdůvodném obohacení), tak jak dovodil již soud prvního stupně, jehož rozhodnutí označil za správné i soud odvolací. Domáhá-li se této náhrady přímo po státu, aniž by se vypořádala s tím, proč by její nárok nemohl být uspokojen ze strany toho, jemuž jejím počínáním vznikl prospěch, nelze shledat závěr odvolacího soudu o absenci pasivní legitimace na straně žalované za odporující hmotnému právu. Zásadě rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů dle § 2 odst. 2 obč. zák. by naopak odporovalo, byl-li by za subjekt určený k náhradě těchto nákladů přednostně považován stát vystupující v soukromoprávních vztazích jako právnická osoba dle § 21 obč. zák. Odlišnost nároku na náhradu škody vzniklé pochybením státu v privatizačním procesu a nároku na vydání bezdůvodného obohacení v obdobných případech konstatoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1890/2005, nebo v usnesení ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4863/2008. Nadto lze přitakat názoru odvolacího soudu, že postup státu při privatizaci majetku státu nelze považovat za úkon, při němž by vůči nabyvateli stát vystupoval z vrchnostenské pozice, a případné pochybení státu v tomto ohledu tak nemůže zakládat odpovědnost státu za škodu dle zákona č. 58/1969 Sb., k čemuž ve své judikatuře opakovaně dospěl Nejvyšší i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 134/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1971/2003). Není přitom možné přisvědčit dovolatelce, že za těchto okolností měl odvolací soud shledat žalovaný nárok bez dalšího důvodným podle obecných ustanovení o náhradě škody. Vznik obecné odpovědnosti za škodu předně předpokládá splnění odlišných podmínek, než v případě vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, jež však dovolatelka nijak blíže nevymezila. Z odvolacím soudem aprobovaných závěrů soudu prvního stupně přitom vyplývá, že v řízení byl zvažován i možný vznik škody podle obecných ustanovení občanského zákoníku, v daném případě však nebyly základní předpoklady jejího vzniku shledány naplněnými. Za nepřípadný je v tomto směru třeba považovat i odkaz na § 261 odst. 3 písm. a) obch. zák., z nějž dovolatelka dovozuje nutnost posoudit její nárok podle ustanovení obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení se dle části třetí obchodního zákoníku řídí vztahy mezi zakladateli obchodních společností, mezi společníkem a obchodní společností, jakož i mezi společníky navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti, jakož i vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka. Již skutečnost, že předmětem sporu není ani účast žalované v dovolávající se společnosti a nejde ani o spor týkající se smlouvy o převodu podílu společníka, činí zcela nepochybným závěr, že aplikace tohoto ustanovení, a potažmo tedy i úpravy náhrady škody obsažené v této části obchodního zákoníku, není na místě. Z uvedeného je zřejmé, že z tvrzení dovolatelky nelze nijak usuzovat na to, že by odvolací soud posoudil předestřenou otázku odpovědnosti žalované v rozporu s hmotným právem.

Tvrdila-li dovolatelka existenci vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba předně připomenout, že na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Dále lze uvést, že ač je nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecně považována za vadu řízení potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, není důvodu posuzovat odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto případě jako natolik nedostatečné a rozporuplné, že by je bylo možno považovat za stižené touto vadou. Rozhodnutí soudu je sice velmi stručné, což do jisté míry snižuje jeho přesvědčivost, nicméně je z něj zřejmé, jak byla posouzena práva a povinnosti účastníků. Považuje-li dovolatelka za odporující si, že ač odvolací soud posoudil závěry soudu prvního stupně jako správné, vyjádřil se současně v tom smyslu, že závěr o absenci dobré víry není nijak podstatný, přehlíží, že tento závěr nebyl považován za nesprávný, ale pouze za nadbytečný s ohledem na to, že v projednávaném sporu není řešen vztah mezi dovolatelkou a skutečným vlastníkem, nijak však nepopírá odvolacím soudem akceptovaný závěr soudu prvního stupně, že povinnost kompenzovat dovolatelce náklady vynaložené na správu a údržbu předmětné nemovitosti stíhá předně skutečného vlastníka nemovitosti a nikoliv žalovanou. Zakládá-li podle dovolatelky vadu řízení i skutečnost, že dle § 9 odst. 3 písm. c) o. s. ř. měl ve věci v prvním stupni rozhodovat krajský soud, neboť jde o právní vztah související se zakládáním obchodních společností, pak opodstatněnost jejího tvrzení vyvracejí již výše předestřené úvahy týkající se povahy požadovaného plnění. V daném případě nejsou předmětem sporu práva a povinnosti související se vznikem společnosti, nýbrž nárok dovolatelky plynoucí z toho, že dovolatelka jako již existující společnost vynaložila své prostředky na nemovitost ve vlastnictví třetí osoby. Nejde tedy o posouzení práv a povinností vztahujících se k založení společnosti, ale práv a povinností, k nimž by sice nedošlo, nebýt uvedeného pochybení v privatizačním projektu, ale jejichž povaha se od této skutečnosti bezprostředně neodvíjí a jež je třeba posuzovat podle jiných zákonných ustanovení než těch, co upravují problematiku spojenou se vznikem společnosti. Ani v případě, že by bylo dovolání shledáno přípustným, nebylo by tedy možno z tvrzených vad dovodit jeho důvodnost.

Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 6. dubna 2011

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru