Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2802/2019Usnesení NS ze dne 17.09.2019

HeslaNáhradní pozemek
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2802.2019.1
Dotčené předpisy

§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2802/2019-158

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) P. K., narozeného XY, bytem XY, a b) P. K., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 356/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2019, č. j. 23 Co 72/2019-131, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem 19.529,40 Kč k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. ledna 2019, č. j. 19 C 356/2017-109, jímž bylo žalované (coby převodkyni) uloženo uzavřít s žalobci (coby nabyvateli) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v katastrálních územích XY a XY, blíže specifikovaných ve výroku rozsudku, jako náhradních pozemků podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení relevantní otázky hmotného práva, zda byly naplněny předpoklady přímého převodu označených pozemků oprávněným osobám (žalobcům), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž odkazuje toliko na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017), a že dovolacím soudem doposud nebyla řešena otázka, „zda se oprávněná osoba při sporu o výši jejího restitučního nároku nemusí účastnit veřejných nabídek i v té části svého nároku, který je mezi účastníky nesporný“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33, ročník 2004, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný tamtéž pod č. 174, ročník 2007, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).

Jako přinejmenším liknavý, neřkuli svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným oceněním oprávněné osobě odňatých (pro zákonnou překážku nevydaných) pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast v nabídkových řízeních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).

Od shora uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit, se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak neodchýlil.

Sluší se přitom připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce), je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Takovým defektem ovšem hodnotící úvaha odvolacího soudu v dané věci zjevně netrpí. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Přijaté závěry soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně) vycházel ze zjištění, že do současné doby nedošlo k uspokojení části restitučního nároku žalobců navzdory tomu, že svůj nárok uplatnili (tehdy společně se svou matkou) již v roce 1992, přičemž předchůdce žalované, Pozemkový fond ČR, o takto uplatněném restitučním nároku rozhodl až v roce 2003, v roce 2006 pak nárok částečně přecenil, aby již v roce 2009 takto provedené přecenění sám zpochybnil. Žalovaná a její předchůdce navzdory aktivnímu přístupu žalobců lpěli na svém nesprávném náhledu na uplatněný nárok (na objektivně nesprávném ocenění oprávněnou osobou původně vlastněných a pro zákonnou překážku nevydaných pozemků) a bez legitimního důvodu tak ztěžovali uspokojení zbylé části nároku zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě).

Snaží-li se dovolatelka zpochybnit i tyto závěry odvolacího soudu jednostranným poukazem na skutečnost, že v roce 2006 došlo k dobrovolnému přecenění části uplatněného nároku a žalobcům se dostalo částečného plnění, zamlčuje pak tu okolnost, že i toto přecenění bylo vzápětí zpochybňováno a žalobci byli dokonce vyzváni k vrácení již poskytnutého plnění (již se jim dostalo na základě přecenění z roku 2006), přičemž až po doložení dalších dokumentů ze strany žalobců bylo původní přecenění z roku 2006 žalovanou opět akceptováno.

Závěr o liknavosti či svévoli žalované (jejího předchůdce) ohledně uspokojení zbylé části nároku logicky nevylučuje pak ani zjištění, že v minulosti byl již nárok oprávněné osoby částečně uspokojen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).

Sluší se pak odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1219/2014, jež bylo vydáno ve sporu týchž účastníků, v němž byl, mimo jiné, rozhodnutím soudu nahrazen projev vůle žalované k převodu náhradních pozemků žalobcům a jímž dovolací soud již tehdy aproboval závěr soudů nižších stupňů, jímž byl postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování restitučního nároku žalobců kvalifikován jako liknavý, kdy žalovaná těmto oprávněným osobám znemožnila účast v nabídkových řízeních právě i z důvodu objektivně nesprávného ocenění restitučního nároku.

Mylná je pak premisa dovolatelky, že podmínkou pro vyhovění žalobě v nyní projednávané věci je současné naplnění předpokladu liknavosti a svévole. Již ze shora citovaného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, vyplývá, že k důvodnosti žaloby na přímý převod konkrétních (náhradních) pozemků postačuje naplnění toliko jedné z alternativně uvedených okolností, tedy že nejde o podmínky stanovené kumulativně (jak snad naznačuje dovolatelka v podaném dovolání).

Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, v poměrech nyní projednávané věci není přiléhavý, nejenom proto, že v odkazované věci nebyl prokázán liknavý, diskriminační či dokonce svévolný postup žalované (resp. jejího právního předchůdce) vůči nárokům oprávněné osoby, jež se nadto neúčastnila veřejných nabídek, aniž by jí v tom bránila překážka objektivní povahy, ba ani jinak aktivně o saturaci svého nároku neusilovala. Oproti tomu v nyní projednávané věci byla prokázána jednak liknavost žalované, jakož i to, že žalovaná žalobcům znemožnila účast v nabídkových řízeních (nesprávným oceněním jejich nároku), přičemž ti se uspokojení svého nároku po řadu let aktivně domáhali.

Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani dovolatelkou kladená otázka „možného spojení sporného a nesporného nároku tak, aby pouhý spor o výši nároku nebo jeho části sám o sobě znamenal, že žalobce se nemusí účastnit veřejných nabídek i tam, kde mezi stranami spor o výši nároku není“, a to již proto, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. K uplatněné námitce sluší se snad připomenout, že ze shora citované judikatury se podává, že další účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách se za shora popsaných podmínek (nesprávného ohodnocení nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků – jež v nyní projednávané věci byla naplněna) nevyžaduje.

Kritizuje-li dovolatelka i ten závěr odvolacího soudu, že u oprávněnou osobou původně vlastněného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byl naplněn restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, majíc za to, že označený pozemek nepřešel z právních předchůdců žalobců na stát kupní smlouvou za nápadně nevýhodných podmínek, sluší se odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu) týkající se interpretace a výkladu daného ustanovení zákona (v něm obsaženého pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“ – § 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě; § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů). Soudní praxe spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými předpisy v rozhodné době platnými, byť připouští, že na něj lze usuzovat i z jiných okolností konkrétního případu (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/93; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 79; popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv. 15). Ani s těmito závěry konstantní judikatury rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi není, bylo-li soudy nižších stupňů v rovině skutkových zjištění dané věci prokázáno, že kupní cena pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byla stanovena podle vyhlášky č. 43/1969 Sb. jako cena pozemku bez investic, přičemž v řízení vyšlo najevo, že na označeném pozemku se v době uzavření kupní smlouvy nacházely stavby a vzrostlá zeleň a pozemek měl být oceněn jako pozemek s těmito investicemi; kupní cena byla tak určena v rozporu s cenovým předpisem, v neprospěch prodávajících byla hrubě porušena ekvivalentnost vzájemných plnění a k převodu pozemku tak došlo za nápadně nevýhodných podmínek.

Zpochybňuje-li snad dovolatelka svými námitkami závěry, jež odvolací soud vedly ke kvantifikaci restitučního nároku žalobců (jež odvolací soud opřel o výsledky provedeného dokazování, tedy o odborné posouzení zjištěných skutečností znaleckým posudkem), napadá tím reálně správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); námitky, jež představují kritiku skutkových závěrů soudů nižších stupňů, nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.).

Z výše uvedeného je zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nebyly.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců, jenž se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 15.840 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovená paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3.389,40 Kč.

V situaci, kdy v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolatelkou současně podaném návrhu na „odklad výkonu rozhodnutí“ (dle obsahu podání má jít patrně o návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí; § 243 písm. a/, písm. b/ o. s. ř.), jenž sdílí osud nepřípustného (věcně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 9. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru