Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2794/2009Usnesení NS ze dne 08.12.2009

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2794.2009.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2794/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. E. K., a b) Ing. R. W., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) K. P., a 2) V. K., oběma zastoupeným advokátem , o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 16 C 211/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2009, č. j. 11 Co 578/2007-239, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 25. 6. 2007, č. j. 16 C 211/97-228, v odstavci I. zamítl žalobu na určení, že vlastnické právo k nemovitosti blíže specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně přechází na žalobce, a to na každého ve výši jedné ideální poloviny. Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem uvedený výrok soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly součástí bývalého zbytkového statku v Ch., jehož původními vlastníky byli JUDr. V. K. a V. K., každý jednou polovinou, přičemž vlastnictví nabyli smlouvou trhovou ze dne 16. 12. 1932. Dále vzal za prokázané, že vlastnictví k těmto nemovitostem přešlo na stát výměrem Ministerstva zemědělství ČSR ze dne 15. 3. 1948, č. j. 5540/48-IX/R. Odvolací soud též zjistil, že V. K. a V. K. zemřeli před účinností zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“) a jejich dcera Ing. V. K. uplatnila ve lhůtě stanovené zákonem o půdě restituční nárok k nemovitostem, které byly součástí uvedeného zbytkového statku. Též vzal za prokázáno, že v průběhu restitučního řízení zemřela Ing. V. K. a na její místo nastoupil její manžel Ing. E. K. starší a děti - nynější žalobci. V průběhu řízení zemřel i Ing. E. K., přičemž žalobci, s nimiž bylo na jeho místě pokračováno, jsou jeho dědici.Zjistil, že část nemovitostí, které byly součástí shora uvedeného zbytkového statku, avšak nejsou předmětem řízení v dané věci, byla vydána restituentům. Dále zjistil, že rozhodnutím Okresního úřadu Litoměřice, Okresního pozemkového úřadu ze dne 16. 8. 1995, č. j. 72-2465/95-7120 podle § 9 odst. 4 zákona o půdě bylo rozhodnuto, že nejsou ve vlastnictví Ing. E. K. staršího a žalobců, neboť sice jakožto dědici původních vlastníků jsou oprávněnými osobami, avšak předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví žalovaných, resp. jejich procesních předchůdců. Vzal za prokázané, že po přechodu předmětných nemovitostí na stát v roce 1948, tyto nemovitosti získali do vlastnictví manželé V. K. a V. K. – rodiče původní žalované M. J., a to přídělovou listinou vydanou Okresním národním výborem v L. ze dne 16.12.1969 a za příděl dne 18. 12. 1992 zaplatili přídělovou cenu 35.334,- Kč. Též zjistil, že v roce 1976 koupila M. J. se svým manželem J. J. od rodičů 1/3 předmětných nemovitostí a po smrti otce získala dědictvím další 1/3 nemovitostí a zbývající třetinu získal v tomtéž dědickém řízení druhý žalovaný. Vzal za prokázané, že v průběhu řízení darovací smlouvou ze dne 23. 2. 2004 manželé J. J. a M. J. darovali nynější první žalované svůj podíl na předmětných nemovitostech, přičemž právní účinky vkladu nastaly dnem 1. 3. 2004. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 4 odst. 1, 2 písm. c) a odst. 4, § 6 odst. 1 písm. b) a § 8 odst. 1 zákona o půdě. Zaujal názor, že rozhodující v dané věci je posouzení, zda přídělová listina, jíž V. a V. K. nabyli předmětné nemovitosti, byla vydána v rozporu s tehdy platnými předpisy, tedy s občanským zákoníkem a s tehdy platným ústavním pořádkem. Podle odvolacího soudu zákon č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, byl v době vydání přídělové listiny, tedy v roce 1969, stále platným a účinným, přičemž tento zákon byl použitelný až do 24. 6. 1991 (t.j. do dne účinnosti zákona o půdě). Odvolací soud konstatoval, že shora uvedený zákon je nutno považovat za lex specialis ve vztahu k občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb., proto jeho ustanovení je nutno použít přednostně před ustanoveními občanského zákoníku. Odvolací soud vyslovil závěr, že přídělová listina nebyla vydána v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o půdě, tedy v rozporu s občanským zákoníkem ani s tehdejším ústavním pořádkem. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5535/2007.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v souvislosti s § 237 odst. 3 o. s. ř. V dovolání rekapitulovali dosavadní průběh řízení. Podle obsahu dovolání tvrdili zřejmě existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítali, že přídělové řízení, probíhající v době platnosti Ústavy č. 100/1960 Sb., nebylo s ní ani předpisy nižší právní síly v souladu, neboť majetek, který mohl být pouze v soukromém vlastnictví, bylo možné nabývat jen výjimečně, a to děděním nebo darováním. Podle dovolatelů nabývání majetku rozhodnutím státního orgánu bylo možné pouze v případě majetku, který mohl být předmětem osobního vlastnictví. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda v projednávané věci byly splněny předpoklady ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, tedy rozpor předmětné listiny s tehdy platnými předpisy.

Dovolací soud připomíná, že právními otázkami, jejichž řešení považují dovolatelé za důvod přípustnosti dovolání, se již dovolací soud zabýval a i nadále shledává správným závěr, obsažený ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 5535/2007 ze dne 26. 5. 2008, jímž se soudní praxe řídí, na který správně odkazoval odvolací soud a z něhož je třeba vycházet i v projednávané věci.

Ve shora citovaném rozhodnutí se dovolací soud ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož byl zákon č. 142/1947 Sb. v době vydání přídělové listiny stále platným a účinným a ve vztahu k občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb. a dalším obecným právním předpisům zákonem speciálním, a proto s nimi nemohl být v rozporu. Tvrzený rozpor přídělové listiny s Ústavou ČSSR z roku 1960 nemůže podle názoru dovolacího soudu v podmínkách demokratického právního státu obstát, neboť se sice jedná o normu nejvyšší právní síly, avšak totalitního státu. Uvedené došlo výrazu i v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, v němž se výslovně konstatuje, že ústavodárcem zvolená právní kontinuita s bývalým režimem neznamená kontinuitu hodnotovou. Rozpor přídělové listiny s Ústavou ČSSR z roku 1960, vytvářející ústavní rámec pro maximální potlačení soukromého vlastnictví zemědělského nemovitého majetku, proto nemůže založit rozpor s tehdy platnými předpisy ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o půdě jako právního předpisu demokratického právního státu, který si klade za cíl ochranu demokratických principů, kterými jsou zejména dobrá víra a princip důvěry v právo. V tomto směru dovolací soud odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 337/99, v němž se praví: „Ústavní soud sdílí v tomto směru stanovisko naší právní teorie, že jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a právní jistoty je takové uspořádání státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít důvěru v právo. Podstata právní jistoty spočívá tedy v tom, že každý může spoléhat na to, že mu stát poskytne efektivní ochranu v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo neprávem bránit, a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou, a žádnou jinou než předvídanou, sankcí za to, že porušil právní předpis, a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní předpis neporušil.“

Na základě shora uvedeného se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že důvod pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle § 8 odst. 1 zákona o půdě není dán ani v dané věci, protože přechod předmětných nemovitostí na žalované se neuskutečnil v rozporu s tehdy platnými předpisy.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobcům, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci neměli

v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. prosince 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru