Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2790/2019Usnesení NS ze dne 19.11.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Náklady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2790.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.

§ 458 odst. 1 obč. zák.

§ 142 odst. 1 a 2 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 470/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2790/2019-467

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce EDITH RABINOVITZ REVOCABLE TRUST, se sídlem 10308 Roosmore Court, Bethesda, Maryland 20814, United States of America, EIN: 82-6164487, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému Muzeu hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Kožná 475/1, identifikační číslo osoby: 00064432, zastoupenému JUDr. Jiřím Linke, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o zaplacení částky 849.989,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 68 C 4/2012, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 28 Co 297, 298/2016-289, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 28 Co 297, 298/2016-289, se ve výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2016, č. j. 68 C 4/2012-187, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4. 2016, č. j. 68 C 4/2012-207, uložil žalovanému povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobce (E. R., narozená dne XY, posledně bytem XY, zemřelá dne 10. 3. 2017) částku 112.385,80 Kč, včetně specifikovaného úroku z prodlení (výrok I.) a co do částky 1.285.279,20 Kč žalobu zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti právní předchůdkyně žalobce jednak nahradit žalovanému na účet jeho zástupce náklady řízení ve výši 67.975,- Kč (výrok III.) a dále nahradit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 státem zálohované znalečné ve výši 6.671,- Kč (výrok IV.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobce byla, mimo jiné, v roce 2011 spoluvlastníkem domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY a obci XY (dále „předmětná nemovitost“), s velikostí spoluvlastnického podílu 868/2650 (v jiném vyjádření s relevancí pro žalované období 96/270 a později 100/270); majoritním spoluvlastníkem domu č. p. XY je hlavní město XY, jehož spoluvlastnický podíl ve výši 153/270 spravuje na základě práva hospodaření žalovaný. Předmětnou nemovitost dlouhodobě užívá výhradně žalovaný; za vyloučení z užívání předmětu spoluvlastnictví za rok 2011 se právní předchůdkyně žalobce domáhá v tomto řízení náhrady. Soud prvního stupně dovodil, že uplatněný nárok je svým obsahem nárokem na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 a § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), přičemž jeho výši stanovil na základě znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky ve výši obvyklého nájemného v místě a čase za užívání předmětné nemovitosti. Přihlédl k tomu, že žalovaný zaplatil právní předchůdkyni žalobce za rozhodné období před a po zahájení soudního řízení náhradu v celkové výši 900.294,- Kč, a proto žalobnímu žádání vyhověl jen co do částky 112.385,80 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.

K odvolání právní předchůdkyně žalobce proti výrokům II., III. a IV. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 28 Co 297, 298/2016-289, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit právní předchůdkyni žalobce částku 849.989,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. 2. 2012 do zaplacení, jinak jej ohledně požadavku právní předchůdkyně žalobce na zaplacení dalších úroků z prodlení potvrdil, a ve výroku IV. změnil tak, že náklady, které nesl stát, je povinen zaplatit žalovaný, jinak jej potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit právní předchůdkyni žalobce k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů v rozsahu 38 % a zaplatit jí tak částku 138.002,50 Kč (výrok II.). Žalovanému rovněž uložil povinnost nahradit státu na účet Městského soudu v Praze náklady řízení ve výši 700,- Kč (výrok III.).

Odvolací soud poté, co doplnil a zopakoval dokazování, shledal, že právní předchůdkyně žalobce byla jako spoluvlastník vyloučena z užívání předmětné nemovitosti v rozsahu svého podílu rozhodnutím většinového spoluvlastníka, tj. žalovaného, a ten je proto povinen právní předchůdkyni žalobce tuto újmu nahradit. Náhradu za způsobenou újmu odvolací soud stanovil ve výši obvyklého nájemného v místě a čase na základě znaleckého posudku Ing. Ladislava Kubíka, pročež zcela vyhověl odvolacímu návrhu právní předchůdkyně žalobce na zaplacení částky 849.989,- Kč. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), dle zásady úspěchu ve věci. Konstatoval, že předmětem řízení byla částka 1.397.665,- Kč, právní předchůdkyně žalobce byla úspěšná co do částky 962.374,80 Kč (112.385,80 Kč přisouzeno soudem prvního stupně, 849.989,- Kč přisouzeno odvolacím soudem), což znamená, že byla úspěšná v rozsahu 69 % a neúspěšná v rozsahu 31 %, rozdíl tedy činí 38 % ve prospěch právní předchůdkyně žalobce, a tudíž žalovaný je povinen nahradit právní předchůdkyni žalobce 38 % jejích nákladů řízení před soudy obou stupňů, tedy částku ve výši 138.002,50 Kč.

Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala právní předchůdkyně žalobce dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené, eventuálně pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že účastníkovi řízení, jenž měl v odvolacím řízení plný úspěch, náleží náhrada nákladů odvolacího řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., nikoli toliko dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož posouzení „úspěchu ve věci“ nezávisí na výši původního předmětu nalézacího řízení, ale na předmětu odvolacího řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaný je povinen nahradit právní předchůdkyni žalobce k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 204.975,88 Kč, in eventum, aby Nejvyšší soud rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I., jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 849.989,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. 2. 2012 do zaplacení, dále proti části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení státu, a proti výroku III.) brojí dovoláním také žalovaný. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), respektive dovoláním vymezená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, případně má být posouzena jinak. Nesouhlasí především se znaleckým posudkem, z něhož odvolací soud vyšel při právním posouzení věci, pročež dle mínění dovolatele skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že žalobou uplatněný nárok představuje bezdůvodné obohacení, a tudíž výše žalovaného nároku se odvíjí od toho, co žalovaný získal na úkor právní předchůdkyně žalobce, nikoli od újmy, která vznikla právní předchůdkyni žalobce jakožto vyloučenému spoluvlastníkovi. Poukazuje též na nepřezkoumatelnost a překvapivost napadeného rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost a právní moc napadeného rozhodnutí, jelikož je nejisté, zda po zrušení rozsudku odvolacího soudu bude žalovanému zaplacená částka vrácena.

K dovolání žalovaného se nesouhlasně vyjádřili A. C., narozena XY, bytem XY, a M. R., narozen XY, bytem XY, argumentujíc, že jsou podle návrhu doručenému Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 5. 6. 2019 právními nástupci žalobce. Podané dovolání považují za nepřípustné, nedůvodné a založené na nepravdivých a zavádějících tvrzeních. Navrhli proto, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 13. 1. 2012 (srovnej část první, čl. II, bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnými osobami [účastníky řízení (na straně žalující právním předchůdcem žalobce)] v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání právní předchůdkyně žalobce a žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

O procesním nástupnictví A. C., narozené XY, bytem XY, a M. R., narozeného XY, bytem XY, nemohl dovolací soud s ohledem na ustanovení § 243b o. s. ř. rozhodnout, neboť návrh na změnu účastenství na straně žalující je založen na případu tzv. singulární sukcese (převodu jednotlivého práva specifikovaného v příloze převodní listiny ze dne 24. 5. 2019). Postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. je však v poměrech dovolacího řízení zapovězen.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaného není přípustné.

Žalovaný odkazujíc na závěry uvedené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, jenž byl publikován pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tento rozsudek je rovněž, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), primárně namítá, že odvolací soud posoudil nesprávně nárok právní předchůdkyně žalobce jako majetkový nárok spoluvlastníka společné věci, přičemž jej měl kvalifikovat jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení.

Nejvyšší soud v citovaném rozsudku velkého senátu uzavřel, že „právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Podle konstantní judikatury mohou spoluvlastníci (dohodou nebo většinovým rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se společnou věcí rozhodnout podle ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z fyzického užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 3 Cdon 1313/97, uveřejněný pod číslem 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); v takovém případě logicky užívá některý ze spoluvlastníků věc nad rámec jeho podílu (neužívá věc v souladu s kritériem vytýčeným v ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák.). Jde však o omezení práva dovolené zákonem (§ 139 odst. 2 obč. zák.), za které z užívání zcela či z části vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu v tomto případě neužívá věc bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení; žádná skutková podstata uvedená v § 451 obč. zák. na tento případ nedopadá“.

Zároveň podle označeného rozsudku Nejvyššího soudu „jiná situace nastane, užívá-li spoluvlastník věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu). Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v nálezu sp. zn. II. ÚS 471/2005, potud, že pouze spoluvlastníci vůči sobě navzájem mohou z takto nastoleného vztahu vyvozovat nároky a případně se domáhat jiné úpravy užívání věci. Samotné spoluvlastnické právo však není právním důvodem užívání věci v jakémkoliv rozsahu; je jen důvodem k užívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu. Z vlastnictví podílu sice nevyplývá právo užívat pouze konkrétní část věci, nicméně spoluvlastník je oprávněn užívat věc jen v rámci svého podílu (není-li tu právní důvod pro užívání v jiném rozsahu). Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Majetkový prospěch dosažený tímto užíváním považuje judikatura tradičně za obohacení získané bez právního důvodu; dovolací soud neshledává podmínky a nezná přesvědčivé důvody pro odklon od tohoto judikatorně ustáleného závěru. Užívá-li tudíž spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.)“.

V nyní posuzované věci odvolací soud postupoval ohledně nároku právní předchůdkyně žalobce na zaplacení náhrady za omezení jejího spoluvlastnického práva (neužívání společné věci v rozsahu spoluvlastnického podílu) v souladu se shora uvedenými závěry dovolacího soudu. Uzavřel, že žalovaný užíval předmětné nemovitosti na základě právního důvodu spočívajícího v rozhodnutí většinového spoluvlastníka, a proto jejich užíváním nemohl získat bezdůvodné obohacení. Právní předchůdkyni žalobců proto náleží (nedohodla-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu její újmy.

V části dovolání dále dovolatel namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Současně vytýká nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Tyto námitky ovšem nejsou samy o sobě způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání žalovaného z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. vyvolat nemůže (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015). V souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu navíc nelze pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu pro to, aby žalovaný měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se mu nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Soudy nižších stupňů dostály své povinnosti adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem se vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07; tyto nálezy, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.

Kritizuje-li dovolatel rovněž postup odvolacího soudu při provádění a hodnocení důkazů, pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96) a že skutkové námitky přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 171/2016).

K polemice dovolatele s hodnocením znaleckých posudků doc. Rysky a Ing. Kubíka dovolací soud připomíná, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Soudu tudíž nepřísluší hodnotit odbornou správnost znaleckého posudku, ale pouze to, zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.), resp. přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010).

V poměrech projednávané věci odvolací soud znalecký posudek Ing. Ladislava Kubíka hodnotil v souladu se závěry vyplývajícími ve vztahu k tomuto důkazu z rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud vyložil důvody, pro něž je třeba za relevantní považovat závěry právě uvedeného znalce z hlediska užité srovnávací metody, výběru srovnatelných nemovitostí a odborných úvah o zjišťování výše obvyklého nájemného. Při hodnocení znaleckého posudku Ing. Kubíka odvolacím soudem nezůstalo stranou ani vysvětlení důvodů, pro které znalecký posudek doc. Rysky nemůže ve světle závěrů posudku jmenovaného znalce obstát (srovnej strana 6 a 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Důvodná pak není ani výtka žalovaného, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé.

Při vymezení překvapivého rozhodnutí dovolací soud vychází z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která jej spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).

K překvapivosti rozhodnutí Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014, s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu vyložil: „Za prvé, soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Za druhé, vycházejí-li účastníci při právním hodnocení věci ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v jejich věci vykazovat známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné odlišné rozhodnutí musí soud založit na relevantních důvodech a argumentech, jež musejí být účastníkům vysvětleny v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A za třetí, předpokladem předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy, jejíž vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad předvídatelnosti její aplikace soudy.“

V projednávané věci nemůže jít o překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud pouze doplnil dokazování předloženým listinným důkazem (znaleckým posudkem) a zabýval se věcí z pohledu tvrzení uplatněných účastníky řízení již před soudem prvního stupně. Dovolací soud v postupu odvolacího soudu a jeho rozhodnutí neshledal nic, co by zakládalo nepředvídatelnost jeho postupu či rozhodnutí. Námitka, že důkaz znaleckým posudkem Ing. Kubíka byl proveden až v odvolacím řízení, je tvrzenou vadou řízení, v rámci které žalovaný žádnou otázku přípustnosti dovolání nevymezil. K tomu navíc dovolací soud podotýká, že i kdyby se o vadu řízení jednat mohlo, není zřejmé, jak by se měla projevit ve správnosti rozhodnutí ve věci.

Ohledně námitky podjatosti je třeba zdůraznit, že se jedná o námitku zmatečnostní vady podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., k jejímuž řešení slouží jiný prostředek nápravy – žaloba pro zmatečnost; ke zmatečnostním vadám může dovolací soud přihlédnout toliko za situace, kdy je dovolání na základě dovolatelem řádně vymezené otázky shledáno přípustným (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalovaného ve vztahu k části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl částečně změněn výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení státu, a dále ve vztahu k výroku III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, jež nesl stát v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu, že označenými výroky bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 6.671,- Kč, respektive 700,- Kč, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, přičemž nejde o nárok ze spotřebitelských nebo pracovněprávních vztahů ani o věc uvedenou v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [srovnej § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].

Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud podle podle ustanovení § 243c odst. 1, věta první, o. s. ř. odmítl.

Dovolání právní předchůdkyně žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení dovolatelkou označené otázky procesního práva týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

V ustanovení § 142 o. s. ř. je upraveno rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci. Žalobce má ve věci plný úspěch tehdy, když soud vyhoví jeho žalobě v plném rozsahu. Žalovaný má ve věci plný úspěch tehdy, když soud žalobu v plném rozsahu zamítne. Nejde-li o případ, kdy bylo žalobě zcela vyhověno, je třeba určit poměr úspěchu obou účastníků (obou stran) ve věci a od úspěchu účastníka (vítězné strany) odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany). Ve výši rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník (druhá strana) nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil při účelném uplatňování nebo bránění práva. Posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně tedy závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku (podle konečného rozhodnutí) ve věci uspěl. Protože ustanovení občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro odvolací a dovolací řízení (srovnej § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 větu první o. s. ř.), je třeba uvedené závěry vztáhnout i na tato řízení. Odvolatel či dovolatel má ve věci plný úspěch v případě, že v konečném důsledku uspěje v celém předmětu odvolacího či dovolacího řízení. V případě řízení, jehož předmětem je peněžitá částka, platí, že pro náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení je třeba úspěch účastníka řízení stanovit podle poměru částky, v níž odvolatel či dovolatel v konečném důsledku uspěl, a částky, do níž podal odvolání nebo dovolání, a která tedy byla předmětem odvolacího či dovolacího řízení. Jinými slovy, i posouzení úspěšnosti účastníka v odvolacím či dovolacím řízení závisí na tom, v jaké části předmětu odvolacího či dovolacího řízení účastník v konečném důsledku uspěl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 33 Cdo 4193/2013 nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2648/2015). Soud totiž musí rozhodovat o nákladech řízení v souladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01). Pokud soud meritorními výroky rozhodl o předmětu řízení v určité výši, nemůže se výrok o nákladech odvíjet od předmětu předchozího řízení ve stejné věci. Opačným postupem by docházelo k nesouladu mezi výrokem o náhradě nákladů řízení a meritorními výroky, kdy by meritorní výroky vyzněly plně ve prospěch jednoho účastníka, ale z důvodu posouzení úspěchu účastníka ve věci s ohledem na předmět předchozího řízení by tento účastník nemohl získat plnou náhradu nákladů řízení (srovnej dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014).

V posuzovaném případě odvolací soud výše uvedeným způsobem nepostupoval, neboť o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl bez ohledu na to, jaký byl předmět jednotlivých řízení a v jaké části předmětu jednotlivých řízení právní předchůdkyně žalobce uspěla.

Předmětem řízení před soudem prvního stupně byl právní předchůdkyní žalobce uplatněný nárok na zaplacení částky 1.397.665,- Kč, z níž jí byla rozsudkem soudu prvního stupně přiznána částka 112.385,80 Kč. V řízení před soudem odvolacím pak byla právní předchůdkyni žalobce přiznána dále částka 849.989,- Kč. V konečném důsledku byla žalující přiznána částka 962.374,80 Kč, přičemž co do částky 435.290,20 Kč byla žaloba zamítnuta. Procesní úspěch právní předchůdkyně žalobce tak v řízení před soudem prvního stupně činil (zaokrouhleno na jednotky) 38% (poměr 69% představovaný přisouzenou částkou 962.374,80 Kč mínus poměr 31% představovaný zamítnutou částkou 435.290,20 Kč), ke kteréžto hodnotě dospěl i odvolací soud, ovšem (nesprávně) souhrnně pro řízení před soudy obou stupňů. Protože v řízení před soudem prvního stupně měla právní předchůdkyně žalobce v konečném důsledku poměrný procesní úspěch, má v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v poměru 38% k jejich celkové výši.

Předmětem následného odvolacího řízení byla částka 849.989,- Kč (co do vyhovujícího výroku I. ohledně částky 112.385,80 Kč a co do části zamítavého výroku II. ohledně částky 435.290,20 Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen), přičemž odvolací soud nesprávně vycházel z částky 1.397.665,- Kč. V tomto odvolacím řízení měla právní předchůdkyně žalobce plný úspěch (odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl), a proto má v souladu s ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 100 %.

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení k dovolacímu přezkumu nastolené otázky, dovolací soud zrušil rozsudek ve výroku II., jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a věc odvolacímu soudu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.). Nepřistoupil ke změně napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř., neboť s přihlédnutím k cílům uvedeným v důvodové zprávě zákona č. 404/2012 Sb., tedy „vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu“ a „posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter“, nepovažuje pouhou kalkulaci náhrady nákladů řízení za podstatnou pro sjednocovací činnost Nejvyššího soudu (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014).

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání žalovaného, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 11. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru