Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2780/2006Usnesení NS ze dne 29.11.2006

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2780.2006.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 4 odst. 2 písm. c) předpisu č. 87/1991 Sb.

§ 5 odst. 1 pí...

více
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 448/07


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2780/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky H. Š., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 10. 5. 2006, sp. zn. 10 Co 502, 503/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 7 C 227/90 (žalobců: 1. J. H., a 2. S. H., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: a) H. Š., zastoupené advokátem, a b) Městu K. n. O., zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě žalobců, podané u soudu 20. 8. 1990, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Chomutově z 27. 1. 2005, čj. 7 C 227/90-196. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se řízení v této právní věci zastavuje proti žalovanému Městu K. n. O. a žalované Mgr. H. Š. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 248 v K. n. O. na pozemku parc. č. 370 v katastrálním území K. n. O., zapsaných na listu vlastnictví č. 370 pro katastrální území K. n. O. a obec K. n. O. Žalované Mgr. H. Š. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 10.941,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále bylo žalované Mgr. H. Š. uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Chomutově na náklady řízení, zálohované státem 1.199,- Kč rovněž do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům J. H. a S. H. bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu K. n. O. na náklady řízení 4.429,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Soudní poplatek 1.000,- Kč bylo žalované Mgr. H. Š. uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Chomutově do 3 dnů usnesením tohoto soudu prvního stupně z 18. 5. 2005, čj. 7 C 227/90-208.

O odvolání žalované Mgr. H. Š. proti uvedenému rozsudku z 27. 1. 2005 i proti uvedenému usnesení z 18. 5. 2005 Okresního soudu v Chomutově bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 5. 2006, sp. zn. 10 Co 502, 503/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byla především připuštěna změna žaloby žalobců, a to tak, že se žalobci domáhají, aby žalované H. Š. byla uložena povinnost vydat žalobcům dům čp. 248 v K. n. O. na pozemku parc. č. 370 v katastrálním území K. n. O., zapsané na listu vlastnictví č. 1770 pro toto katastrální území a obec, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadené části ohledně uložení povinnosti žalované Mgr. H. Š. vydat žalobcům dům čp. 248 v K. n. O. na pozemku parc. č. 370 v katastrálním území K. n. O., a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen také ve výrocích (označených III. a IV.) ohledně náhrady nákladů řízení ze strany žalované Mgr. H. Š. vůči žalobcům J. H. a S. H. částkou 10.941,- Kč a do pokladny Okresního soudu v Chomutově částkou 1.991,70 Kč. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalovaná Mgr. H. Š. je povinna zaplatit žalobcům na tyto náklady 10.257,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a naproti tomu žalobcům J. H. a S. H. bylo uloženo zaplatit žalované Mgr. H. Š. na „separované náklady odvolacího řízení“ 2.781,- Kč také do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Chomutově z 18. 5. 2005, čj. 7 C 227/90-208, o uložení povinnosti žalované Mgr. H. Š. zaplatit soudní poplatek 1.000,- Kč

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované Mgr. H. Š. proti rozsudku soudu prvního stupně z 27. 1. 2005 a proti jeho usnesení z 18. 5. 2005 nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně správně věc posoudil podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když pokládal za doloženo, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 3 odst. 1 tohoto zákona, dále že nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců přešly v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., a to podle dříve platného ustanovení § 453a občanského zákoníku, a také že žalobci doručili dne 15. 4. 1991 žalované písemně výzvu k vydání nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (na niž bylo negativně reagováno ze strany žalované H. Š. a jejího manžela písemně dne 29. 4. 1991). Žalobci nabyli jimi uváděné nemovitosti od matky žalobkyně v roce 1982 na základě kupní smlouvy, dne 28. 6. 1988 žalobci opustili Českou republiku a dne 2. 2. 1989 bylo rozhodnuto finančním odborem Okresního národního výboru v Ch. o tom, že uvedenou nemovitost nabyl stát na základě ustanovení § 453a občanského zákoníku. Poté, co nemovitosti, uváděné žalobci, byly hospodářskou smlouvou převedeny do správy městského národního výboru v K. n. |O., došlo dne 29. 6. 1989 k uzavření kupní smlouvy se žalovanou H. Š. a jejím manželem Ing. F. Š. ohledně týchž nemovitost za 90.192,- Kč (tato smlouva byla registrována Státním notářstvím v Ch. z 21. 9. 1989); žalovaná Mgr. H. Š. pak na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z 18. 11. 2000, uzavřené s Ing. F. Š., se stala výlučnou vlastnicí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a to následným vkladem uvedené dohody do katastru nemovitostí.

Odvolací soud shledal správným zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaná Mgr. H. Š. a její manžel Ing. F. Š. nabyli nemovitosti, o něž v tomto řízení, za cenu nižší než to odpovídalo tehdy platné vyhlášce č. 182/1988 Sb., přičemž tento cenový rozdíl představuje téměř 50 % ceny nemovitostí (90.192,- Kč oproti 178.162,- Kč). Tento cenový rozdíl byl doložen znaleckým posudkem, provedeným v tomto soudním řízení, při němž byl, ve srovnání s odhadem provedeným v roce 1989 zjištěn rozdíl ve velikosti zastavěné plochy jednotlivých podlaží a rozdíly „v součtu bodů“ za jednotlivé konstrukce domu a jeho vybavenosti, zejména pokud šlo o zdivo, fasádní omítku, klempířské konstrukce, schodiště, podlahy obytných místností, dlažby, vytápění, zdroje teplé vody, instalaci plynu, vybavení kuchyně a v domě zřízený krb; shledán byl i nižší stupeň opotřebení domovní nemovitosti. Byl proto odvolací soud toho názoru, že žalovaná H. Š. nabyla dům čp. 248 v K. n. O. v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem (vyhláškou č. 182/1988 Sb.).

Odvolací soud byl dále i toho názoru, že „obstojí i tvrzení žalobců, že žalovaná nabyla v roce 1989 nemovitost také v důsledku protiprávního zvýhodnění své osoby a osoby jejího manžela F. Š.“. Odvolací soud poukazoval zejména na zjištění, že Městský národní výbor v K. n. O. přislíbil žalované H. Š. a jejímu manželovi prodej nemovitosti v době, kdy nemovitosti (dům s pozemkem) ještě nepřipadly státu podle ustanovení § 453a občanského zákoníku a kdy tedy nebyl tento orgán oprávněn s nemovitostmi disponovat, zřejmě tu pak neproběhlo žádné nabídkové řízení ve smyslu tehdy běžného postupu podle předpisů o správě národního majetku a uplynula příliš krátká doba k posouzení toho, zda se žalobci „zbavili protiprávním jednáním možnosti trvale věc užívat v rozporu se zájmy společnosti ve smyslu tehdy platného ustanovení § 453a občanského zákoníku“.

Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu v odvoláním napadené části tohoto rozsudku. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 147 odst. 2 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou Mgr. H. Š., dne 3. 7. 2006 a dovolání ze strany této žalované bylo předáno na poště dne 1. 9. 2006 k doručení Okresnímu soudu v Chomutově, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 10. 5. 2006 (sp. zn. 10 Co 502, 503/2005 Krajského soudu v Ústí nad Labem) i rozsudek soudu prvního stupně z 27. 1. 2005 (čj. 7 C 227/90-196 Okresního soudu v Chomutově) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že jejím dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka poukazovala především na to, že žalobci uplatnili původně svou žalobou v této právní věci jako žalobu o vyklizení nemovitosti (domu čp. 248 v K. n. O.), „neboť se domnívali, že jsou stále její vlastníky“. Žalobci neupravili svůj žalobní návrh na žalobu podle zákona č. 87/1991 Sb. a ani tímto zákonem v řízení neargumentovali. Dovolatelka je tedy toho názoru, že žaloba žalobců nemůže mít účinky uplatněného restitučního nároku u soudu. Žalobci totiž odůvodňovali svůj nárok tím, že „nebyly naplněny předpoklady pro účinné propadnutí věci do vlastnictví státu a stát by tedy jako nevlastník nemohl převést vlastnické právo na žalované“.

Dovolatelka je i toho názoru, že usnesením Okresního soudu v Chomutově z 29. 6. 2001, čj. 7 C 227/90-71, o připuštění změny žalobního návrhu žalobců „byla porušena Listinou základních práv a svobod proklamovaná rovnost účastníků řízení a nestrannost soudu, když namísto poučení o procesních právech žalobců udělil soud žalobcům hmotně právní poučení s návodem pro žalobce, jaké skutečnosti mají tvrdit a následně prokazovat“.

Dovolatelka je tedy toho názoru, že žalobci neuplatnili své nároky proti žalované u soudu v prekluzívní lhůtě jednoho roku; na straně žalobců nebyla řádně splněna hmotněprávní podmínka nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., tj. výzva k vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 2 uvedeného zákona, protože teprve po doručení výzvy oprávněné osoby vůči povinné osobě bylo možné uplatnit nárok na vydání věci (popřípadě nárok na uzavření dohody o vydání věci) žalobou u soudu.

Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud se nezabýval její argumentací, že totiž ani dovolatelka, ani její manžel nebyly při nabytí nemovitostí v roce 1989 protiprávně zvýhodněni a ani nedošlo při tomto nabývání k porušení tehdy platných předpisů a že tedy nejsou povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelka měla za to, že nebylo řádně skutkově podloženo tvrzení o nesprávnosti původního znaleckého odhadu znalce N. z roku 1989; znalec N. pouze neměl technické vybavení (laserový dálkoměr švýcarské výroby) a nemohl tedy použít nové tzv. B. m. (z roku 1995) pro výpočet ocenění předmětné nemovitosti. Přitom znaleckému ústavu E. c., s.r.o., byl v tomto soudním řízení (vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp.z n. 7 C 277/90) uložen znalecký úkol ocenit předmětnou nemovitost podle dokumentace založené na stavebním úřadě a tento úkol nebyl znalcem při podání posudku v této právní věci splněn nebyl. Nad to dovolatelka vyslovovala svůj názor, že znalec byl v tomto případě podjatý, když totiž po fyzické prohlídce nemovitosti odešel s právní zástupkyní žalobců a celou věc s ní ještě konsultoval.

Nebylo také nijak doloženo tvrzení žalobců, že by manžel žalované H. Š. – Ing. F. Š. byl při nabývání nemovitosti zvýhodněn pro zastávání funkce poslance Městského národního výboru a že by měl při koupi nemovitostí nějaké privilegované postavení.

Dovolatelka měla proto za to, že tu došlo ze strany soudů obou stupňů k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci, na základě něhož byl vydán i nesprávný rozsudek. Řízení, v němž byl rozsudek vydán, nemělo povahu spravedlivého procesu a k vydání rozhodnutí nedošlo v přiměřené době od podání žaloby (od 20. 8. 1990).

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit (i vzhledem k dovolacímu návrhu dovolatelky, poukazující na přípustnost jejího dovolání) podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu tu nebylo možné shledat vzhledem k tomu, z jakého důvodu dovolací soud zrušil dne 6. 4. 2001 (usnesením sp. zn. 10 Co 757/2000 Krajského soudu v Ústí nad Labem) původní rozsudek soudu prvního stupně z 29. 9. 1998 (čj. 7 C 227/90-60 Okresního soudu v Chomutově), a vzhledem k tomu, že i potom soud prvního stupně svým dalším rozsudkem (z 27. 1. 2005, čj. 7 C 277/90-208 Okresního soudu v Chomutově) rozhodl o věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a nikoli podle obecných předpisů, jak tuto možnost připouštělo původní nepřesné znění žaloby žalobců.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li odvolací soud ve svém rozhodnutí právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 277/90 Okresního soudu v Chomutově), že by odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 5. 2006 (sp. zn. 10 Co 502, 503/2005 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud v daném případě posuzoval projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 3 odst. 1, § 4 odst. 2, § 5 odst. 1 a 4 a § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem České republiky.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedeno.

Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vydá povinná osoba na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. K vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne (§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho rolu (§ 5 odst. 4 zákona č. 87/1991Sb.).

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát podle § 453a občanského zákoníku.

K výkladu těchto ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, z hlediska obecných právních předpisů, ale i z hlediska ústavněprávních předpisů, jsou zaměřeny i některé zásadní právní závěry, obsažené v nálezech Ústavního soudu ČR, z nichž lze např. uvést:

V nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 6. 1995, IV.ÚS 6/95 (uveřejněného pod č. 37 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno, že „do restitučního procesu vstupovaly tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovaly mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti by nemělo být využíváno proti cílům restitucí“.

K interpretaci a aplikaci restitučních právních norem byly v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I.ÚS 118/98 (uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) uvedeny tyto právní závěry: Při interpretaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. „třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu také je nutno restituční předpisy vykládat: to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech kdy by tím nevznikly křivdy nové. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce ochránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k výkladu pojmu „vydání věci“ podle zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb. uvedeno (na str. 114 – 115 /248 – 249/): povinnost povinné osoby vůči oprávněné osobě podle uvedených restitučních předpisů je v nich označena jako „vydání věcí“. Především ke splnění této právní povinnosti směřuje výzva k vydání věci i žalobní nárok uplatněný u soudu oprávněnou osobou. Jde tu o zvláštní právní institut restituce (případně rehabilitace) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů. Pojem vydání věci zahrnuje i vyklizení nemovitých věcí, aby mohlo dojít k úplné restituci (rehabilitaci) práv.

Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží (srov. § 4 odst. 1 a § 35 zákona č. 87/1991 sb.), má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věcí podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z těchto ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které mají povahu ustanovení hmotněprávních, i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů i z uveřejněných závěrů Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě při posouzení dovolání dovolatelky. Zároveň bylo třeba konstatovat, že z těchto ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i z citovaných výkladových závěrů z judikatury soudů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 5. 2006 (sp. zn. 10 Co 502, 503/2005 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky; odvolací soud tu ve svém rozhodnutí nepochybně nedospěl k odlišným právním závěrům, než které byly již zaujaty v citované uveřejněné judikatuře.

Také z hlediska postupu odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) při provádění dokazování a při hodnocení důkazů jak byl pro potřeby soudů vysvětlen tento postup v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nelze mít za to, že by tu došlo k tomu, že by se při rozhodování soudů vycházelo ze zjištění něčeho, co ve spise vůbec není, anebo že by soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala; nešlo tu také o zjevné vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu).

Nebylo tedy možné dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (srov. § 237 odst. 3 občanského soudního řádu). A protože, jak bylo již uvedeno, neřešil odvolací soud ve svém rozhodnutí ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (srov. rovněž § 237 odst. 3 občanského soudního řádu), nebylo možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení téhož právního předpisu stanovující zákonné předpoklady přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení občanského soudního řádu.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. listopadu 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru