Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2777/2020Usnesení NS ze dne 02.11.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2777.2020.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2777/2020-169

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Biskupství litoměřického, identifikační číslo osoby: 004 45 126, se sídlem v Litoměřicích, Dómské náměstí 1/1, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a, za niž před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání nemovitostí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 26/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, č. j. 4 Co 201/2017-123, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2020, č. j. 4 Co 201/2017-151, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Účastnice Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10.

Odůvodnění:

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2017, č. j. 34 C 26/2016-89, tak, že se žalobci vydávají pozemky parc. č. 325/1, parc. č. 330/2 a par. č. 330/3 v katastrálním území Třeboutice a tím se nahrazuje rozhodnutí správního orgánu – Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj ze dne 28. 4. 2016, č. j. SPU 196249/2016 (výrok I). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Odvolací soud měl za naplněné všechny zákonem stanovené podmínky k vydání předmětných pozemků žalobci coby oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně absence výluk z naturální restituce dle § 8 odst. 1 cit. zákona.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Státní pozemkový úřad (za níž před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) coby účastnice řízení (dále i jen jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, je-li v souzené věci naplněna překážka vydání pozemku ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (lze-li pozemky, na nichž se nachází sběrný dvůr, považovat za zastavěné ve smyslu tohoto ustanovení) a jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou klade, zda je dána výluka z naturální restituce dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. v případě veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury již dokončené (za níž dovolatelka označuje na pozemcích provozovaný sběrný dvůr). Odvolacímu soudu současně vytýká, že řízení zatížil vadou, jelikož v řízení nesprávně jednal s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, namísto Státního pozemkového úřadu jako příslušné organizační složky státu, když tento svůj názor promítl i do záhlaví rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); k tomu srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při výkladu a aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jež zakládá překážku vydání věci oprávněné osobě, lze přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018).

Za stavbu se i pro účely tohoto „výlukového“ ustanovení (§ 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) tedy považuje stavba ve smyslu občanskoprávním, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci; stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze přitom ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Překážkou naturální restituce dle interpretovaného ustanovení může být i okolnost, že dotčený pozemek tvoří součást nerozlučného funkčního celku (areálu) se stavbou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017), případně že je zatížen veřejným užíváním a restituent by tak získal toliko holé vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Co do posouzení povahy stavby, jejího charakteru, mohly by snad být přiměřeně zohledněny i závěry prezentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, uveřejněném pod číslem 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (přijaté ve vztahu k obdobnému ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd). Na interpretaci a aplikaci uvedeného „výlukového“ ustanovení (ve směru rozšíření či naopak zúžení rozsahu již dříve stanovených překážek naturální restituce) nemůže mít vliv ani pozdější změna koncepce právní povahy staveb (návrat superficiální zásady do platného práva), uskutečněná v rámci rekodifikace soukromého práva zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018).

I v režimu zákona č. 428/2012 Sb. je tedy překážkou vydání pozemku oprávněné osobě nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) zřízenou na pozemku po vzniku majetkové křivdy (tj. zastavěnost v doslovném smyslu), ale může jí být i přímá funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět za odůvodněných skutkových poměrů i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto lze u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (k tomu srov. např. již cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3524/2018, spolu s další judikaturou rekapitulovanou v důvodech těchto rozhodnutí).

Přitom je nadále uplatnitelná i zásada, že ustanovení restitučních předpisů je nutno prioritně vykládat s ohledem na jeho účel (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je pak dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37., či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3714/12, bod 11.). Pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. [obdobně tedy i v režimu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03). Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a opakovaně akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srovnej např. též nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.); pozdější aplikační praxe pak již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (k tomu blíže srovnej nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342.; dále pak např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, či nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).

Při zvažování použitelnosti závěrů tzv. „areálové judikatury“ jest i v oblasti církevních restitucí (v režimu zákona č. 428/2012 Sb.) namístě postup spíše zdrženlivý, opřený o výklad restriktivní, kdy je vždy třeba uvážit i hledisko proporcionality (spočívající v porovnání újmy oprávněné osoby v případě nevydání nemovitostí, s bezprostředními důsledky, které by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob; srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018). Je-li spatřován veřejný zájem na tom, aby byly předmětné pozemky považovány za jeden funkční celek a aby bylo zachováno jejich stávající využití, lze také zohlednit, že změnou vlastníka se bez dalšího nezmění způsob využití těchto pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Potřeba důsledné aplikace zásady ex favore restitutionis v režimu zákona č. 428/2012 Sb. vyvstává tím spíše, že tento zákon oprávněným osobám za nevydané pozemky nepřiznává individuální náhradu (jako je tomu v režimu zákona č. 229/1991 Sb.), ale toliko náhradu paušální (§ 15 zákona č. 428/2012 Sb.).

Ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. odvolací soud vyložil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a s akcentem na jím zjištěné individuální okolnosti případu, maje přitom na zřeteli i smysl a účel restitučního zákonodárství (včetně principu ex favore restitutionis ovládajícího výklad restitučních předpisů). V dané věci není sporu v tom, že žádný z předmětných pozemků stavbou (ve smyslu občanskoprávním) přímo zastavěn není. Při zvažování funkční souvislosti pozemků s jinými stavbami pak odvolací soud – v souladu se shora uvedenými kritérii – uzavřel, že objekt na sousedním pozemku parc. č. st. 171 v k. ú. Třeboutice (jednoduchý přístřešek z vlnitého plechu) stavbou v občanskoprávním smyslu ani není (a tudíž nelze uvažovat ani o tom, že by s ním požadované pozemky ve smyslu interpretovaného ustanovení bezprostředně souvisely a byly nezbytně nutné k jeho užívání jako stavby, tedy včetně pozemku parc. č. 330/3, jenž daný pozemek obklopuje). Při zvažování použitelnosti tzv. areálové judikatury (jde-li o současně tvrzenou funkční spjatost předmětných pozemků se zděnou budovou na pozemku parc. č. st. 177 v k.ú. Třeboutice, k níž je však zajištěn samostatný přístup z veřejné komunikace bez využití předmětných pozemků, nehledě na její povahu jako stavby dočasné a volný, spíše jednosměrný funkční vztah mezi ní a nárokovanými pozemky, jež nejsou nezbytně nutné k jejímu užívání) pak uvážil i hledisko proporcionality a jeho závěr o prioritě zájmu oprávněné osoby na restituci majetku nelze v individuálních poměrech projednávané věci považovat za excesívní. Jestliže zápověď vydání pozemku (byl-li by zastavěn) opodstatňuje zejména nemožnost jeho plnohodnotného užívání restituentem, jeví se akceptovatelným, že odvolací soud v rámci úvah, zaměřených na širší skutkový a hodnotový kontext, reflektoval také skutečnost, že lze pro futuro očekávat i vymizení potřeby využití předmětných pozemků při provozu dovolatelkou zmiňovaného sběrného dvora (do ukončení rekultivace), což má vliv na posouzení intenzity určitého veřejného zájmu, jímž dovolatelka nyní argumentuje v neprospěch naturálního uspokojení restitučního nároku žalobce (k tomu srov. přiměřeně také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015).

Přitom nelze přehlédnout ani skutkové zjištění soudů nižších stupňů (odvolací soud odkázal na skutkové zjištění soudu prvního stupně), že předmětné pozemky, o jejichž vydání žalobce – jako osoba oprávněná – usiluje, byly Pozemkovým fondem České republiky přenechány Technickým službám města Litoměřice za účelem (dočasného) využití pro skladový dvůr odpadů, kdy i takovéto okolnosti (že povinná osoba pozemek sama neužívá a např. jej pronajímá) je nutno při zvažování neexistence restituční výluky v podobě zastavěnosti pozemku areálem přiznat relevanci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3524/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Také proto – v konfrontaci s odkazovanou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního sodu – nemohou obstát námitky dovolatelky o tom, že budou-li předmětné pozemky vydány oprávněné osobě, vznikne žalobci toliko „holé vlastnictví“. Stav tzv. holého vlastnictví je spojen zejména se situacemi, kdy předmětem naturální restituce by měla být věc podléhající obecnému (veřejnému) užívání (veřejná zeleň, veřejné prostranství, pozemní komunikace), což ovšem není případ areálu sběrného dvora. Lze tedy v kontradikci k nyní posuzované věci odkázat na judikaturu Nejvyššího, popřípadě i Ústavního soudu, vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejména v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k níž se Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v němž zopakoval, že pro překážku, jež spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit a že naturální restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí. [Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů se nepodává, že by kterákoliv z předmětných nemovitostí byla předmětem veřejného užívání, tedy předmětem užívání neomezeným okruhem uživatelů. Jsou individuálně užívány jako sběrný dvůr, jehož účel je nepochybně ve veřejném zájmu, nicméně tento může být naplňován i užíváním týchž nemovitostí na základě určitého soukromoprávního důvodu, např. nájmu. Nelze tudíž uzavřít, že by v případě vydání předmětných nemovitostí žalobce nemohl realizovat žádnou ze složek nabytého vlastnického práva (tak, jak je tomu kupř. u pozemku dotčeného veřejným užíváním, jež byl by vlastník nucen bezúplatně strpět) a vydáním specifikovaných pozemků by tak vzniklo toliko „holé vlastnictví“, čímž by nedošlo k naplnění účelu restitučního předpisu.]

Na vyřešení dovolatelkou současně kladené otázky, dopadá-li výluka z restituce podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. i na případy nikoliv toliko plánované, nýbrž již uskutečněné veřejně prospěšné stavby technické infrastruktury (za níž dovolatelka označuje i sběrný dvůr) na nárokovaných pozemcích, pak rozhodnutí odvolacího soudu ani nezávisí, jestliže odvolací soud svůj závěr o absenci překážky dle § 8 odst. 1 písm. f/ cit. zákona opírá o skutkové zjištění (jehož přezkum je v dovolacím řízení vyloučen, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem – § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.), že „předmětné pozemky již nejsou uvedeny v územním plánu obce Křešice jako dotčené veřejně prospěšnou stavbu“ (tedy že dle platné územně plánovací dokumentace zmiňovaný sběrný dvůr na předmětných pozemcích povahu veřejně prospěšné stavby technické infrastruktury nemá).

K tomu sluší se odkázat i na ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž pro posouzení, je-li dána překážka naturální restituce podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., je určující právě vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v územně plánovací dokumentaci (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018).

Konečně, připomenout lze i ty závěry rozhodovací praxe, dle nichž je překážkou naturální restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit, vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci, přičemž pro realizaci těchto staveb nepostačuje zřízení věcného břemene (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5855/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017). V usnesení ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4344/2019, pak Nejvyšší soud dodal, že přípustnost vyvlastnění – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 115/2018, či přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14). Pro aplikaci „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona pak není nezbytnou konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí, které již není územně plánovací dokumentací [srov. § 2 odst. 1 písm. n) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], nýbrž konkrétním rozhodnutím týkajícím se určitého záměru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018).

Ani s touto rozhodovací praxí dovolacího soudu tedy rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není, když za daných skutkových okolností (kdy nejde o veřejně prospěšnou stavbu technické nebo dopravní infrastruktury vymezenou v platné územně plánovací dokumentaci) rozhodnutí nemá ani potenciál otázky dosud neřešené.

V situaci, kdy v řízení u soudu prvního stupně i v odvolacím řízení bylo řádně jednáno s dovolatelkou, zastoupenou na základě dohody uzavřené dle § 6 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, uvedeným Úřadem, její původně nesprávné označení v záhlaví rozhodnutí odvolacího soudu (bez uvedení příslušné organizační složky státu) zjevně nepředstavuje vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2992/2019), přičemž naznačené pochybení – týkající se označení státu jako účastníka řízení – bylo pak odvolacím soudem odstraněno opravou rozhodnutí v intencích ustanovení § 164 o. s. ř. (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2020, č. j. 4 Co 201/2017-151, jímž opravil pojmenování účastnice řízení v záhlaví svého rozsudku ze dne 7. 2. 2019, č. j. 4 Co 201/2017-123) a touto nesprávností tak již dotčeno ani není (k tomu dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4217/2018). Ostatně, případnými vadami řízení se Nejvyšší soud může zabývat toliko v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko prostřednictvím poukazu na vady řízení na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání (poměřováno hledisky uvedených v § 237 o. s. ř.) zde naplněny nebyly.

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladových výrocích, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 11. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru